ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2784.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2784/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné CORSAIR (Luxembourg) N˚ 11 S.A. se sídlem Boulevard Konrad Adenaur 2, L-1115, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinnému L. H. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, Tř. 9. května 1282, pro částku 3.942.459,30 Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 Nc 4850/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 31.3.2010, č. j. 15 Co 75/2010-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Novotného.
Odůvodnění:
Usnesením z 2.11.2009, č. j. 8 Nc 4850/2009-42, okresní soud k návrhu povinného, odůvodněnému námitkou promlčení, exekuci nařízenou usnesením z 12.6.2009, č. j. 8 Nc 4820/2009-12, podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil; vycházel přitom ze zjištění, že konkurs na majetek povinného byl po splnění rozvrhového usnesení dne 15.12.2008 zrušen, a že splatnost úvěru poskytnutého na základě smlouvy z 12.8.1994 nastala dnem 20.6.1995. Právní moci nabylo usnesení o zrušení konkursu dne 13.2.2009 a tímto dnem mohla oprávněná poprvé podat návrh na nařízení exekuce podle seznamu přihlášených pohledávek. Návrh však podala až dne 28.5.2009, a protože tedy nevyužila jediné zákonné výjimky prodlužující o tři měsíce objektivní desetiletou promlčecí dobu, v dané věci do 13.5.2009 (§408 odst. 2 obchodního zákoníku /dále též jen „obch. zák.“/), je námitka promlčení vznesená povinným důvodná.
Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. závěrem, že omezení objektivní desetiletou promlčecí dobou se vztahuje na všechny případy, kdy před jejím koncem nebylo právo uplatněno v soudním či rozhodčím řízení, tedy včetně případů, kdy by jinak došlo k prodloužení promlčecí doby ze zákona (např. i podle oprávněnou poukazovaného ustanovení §405 odst. 2 obch. zák.). V této desetileté promlčecí době musí být zahájeno i exekuční řízení a pokud věřitel exekuci navrhne až po jejím uplynutí, může dlužník vznést námitku promlčení. Názor oprávněné, že ustanovení §405 odst. 2 obch. zák. dopadá nejen na obecnou čtyřletou promlčecí dobu, ale i na objektivní promlčecí dobu desetiletou podle §408 odst. 1 obch. zák., je tudíž s tímto obecně přijímaným výkladem v příkrém rozporu. Kromě toho je i z odkazu na odstavec 1 v textu §405 odst. 2 obch. zák. zřejmé, že prodloužení promlčecí doby se vztahuje jen na uplatnění práva podle §402 až 404 obch. zák., tedy na obecnou promlčecí dobu. Poukaz oprávněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1453/2005 je tedy nepřípadný, jelikož v uvedené věci nešlo o situaci, kdy již uplynula lhůta podle §408 odst. 1 obch. zák.; proto závěr dovolacího soudu v uvedeném judikátu, že nemá-li výpis ze seznamu přihlášených pohledávek charakter rozhodnutí soudu, je namístě použití ustanovení §405 odst. 2 obch. zák., nemohl být konfrontován s kategorickým zněním (i výkladem) §408 odst. 1 obch. zák. Jedinou výjimkou ze zásady uvedené v §408 odst. 1 obch. zák. je tedy ustanovení odstavce 2, podle něhož bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním či rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vymáhat, jestliže exekuční řízení bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, vycházel-li z názoru, že navzdory svému zvláštnímu charakteru je výpis ze seznamu přihlášených pohledávek ve své podstatě přiznáním práva, a že proto i na případy tohoto typu exekučního titulu dopadá ustanovení §408 odst. 2 obch. zák.
Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jsou v něm posouzeny dvě právní otázky judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešené, a to:
1) je ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. aplikovatelné na případ, kdy pohledávka není přiznána pravomocným rozhodnutím soudu či rozhodčího orgánu, ale je uplatněna na základě výpisu ze seznamu pohledávek přihlášených do konkursu, který není soudním rozhodnutím, to vše ve smyslu ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ ZKV“)?
2) je ustanovení §405 odst. 2 obch. zák. aplikovatelné pouze na případy uplatnění práva v obecné promlčecí lhůtě, tj. ve lhůtě čtyř let ode dne splatnosti?
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení oprávněná spatřuje především v (podle jejího názoru) nesprávné interpretaci ustanovení §405 odst. 1, 2 obch. zák., jestliže soud dovodil, že se toto ustanovení vztahuje pouze na uplatnění práva podle §402 až 404 obch. zák., tedy na obecnou promlčecí dobu a dále v nesprávné kvalifikaci seznamu přihlášek.
Odvolací soud totiž podle jejího názoru opomíjí ustanovení §407 obch. zák., které stanoví, že v případě písemného uznání závazku běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Nejde přitom o promlčecí lhůtu, která by počala běžet ode dne splatnosti závazku, ale o promlčecí lhůtu zcela novou, a tedy i s novým počátkem běhu. Je přitom zjevné, že pokud věřitel v první čtyřleté promlčecí lhůtě nezahájí soudní řízení za účelem uplatnění svého práva ve smyslu ustanovení §402 až 404 obch. zák., a dlužník svůj dluh vůči němu uzná a založí tak běh nové čtyřleté promlčecí lhůty, že pak i v této lhůtě je věřitel oprávněn učinit kroky, na jaké pamatuje ustanovení §402 až 404 obch. zák., ačkoli již nejde o úkony v rámci „první“ promlčecí lhůty. Takový postup totiž obchodní zákoník věřiteli nezakazuje, ale naopak s ním zcela evidentně počítá. Je pravda, že k uznání závazku může dojít po sobě i několikrát, a že tedy tak může být znovu a znovu založen běh nové čtyřleté lhůty; jediným omezením v tomto ohledu pak bude ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. Ani toto ustanovení však nezakazuje, aby úkony podle §402 až 404 obch. zák. byly učiněny i po uplynutí první obecné promlčecí lhůty. Je tak zcela evidentní, že v každém případě půjde o úkon, který staví obecnou čtyřletou promlčecí lhůtu, aniž by muselo jít o tu, která počala běžet ode dne splatnosti závazku. Názor odvolacího soudu, podle něhož by ustanovení §402 až 404 obchodního zákoníku měla být aplikovatelná pouze v případě obecné promlčecí lhůty, je tedy nesprávný, neboť ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. upravuje běh „obecné“ promlčecí lhůty, její běh pouze „absolutizuje“ maximem deseti let.
Ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. výslovně stanoví, že „bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním či rozhodčím řízení...“. V případě seznamu přihlášených pohledávek, i kdyby se v hypotetickém případě hovořilo o přiznání práva, nelze konstatovat jeho právní moc. Ta je totiž vlastností soudního rozhodnutí, nikoli veřejné listiny, jakou je seznam přihlášených pohledávek. Jedna ze zásadních podmínek pro aplikaci ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku tak není a nemůže být v případě seznamu pohledávek přihlášených v konkursu splněna. Jediné ustanovení, které stanoví další osud nároku věřitele co do jeho promlčení pro případ, že věřitel učinil vše, co mohl, aby svůj nárok uplatnil řádně a včas, a přesto o jeho nároku nebylo řízení pravomocně rozhodnuto, je tak ustanovení §405 odst. 2 obch. zák.; jde tedy, stejně jako v případě ustanovení §408 odst. 2 obch. zák., o doplnění situací, na které ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. nepamatuje a pamatovat nemůže, tj. o situace, kdy k uplynutí „absolutní“ desetileté promlčecí lhůty dojde v průběhu soudního nebo rozhodčího řízení, aniž by takové řízení mohl věřitel jakkoliv ovlivnit.
Odvolací soud nepočítal se skutečností, že seznam přihlášených pohledávek je exekučním titulem pouze v případě, že dlužník pohledávku na přezkumném jednání nepopře. Jestliže by ji však úpadce popřel, pak by věřitel musel za účelem získání exekučního titulu zahájit nalézací řízení proti dlužníkovi, tj. učinit úkon ve smyslu ustanovení §402 až 404 obch. zák., a to i v případě, že v průběhu konkursu již desetiletá promlčecí doba uplynula.
Dovolatelka uzavírá, že „je pochopitelné, že v případě ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. klade zákon na věřitele vyšší nároky v podobě kratší prodlužující lhůty, neboť má-li věřitel k dispozici pravomocné rozhodnutí soudu, pak mu nic nebrání v tom, aby bez dalšího prodlení přistoupil k exekuci takového rozhodnutí a tudíž k uspokojení své pohledávky. V případě však, že je dlužník po konkursu, je absurdní, aby bylo po věřiteli požadováno zahájení exekuce či nalézacího řízení ve lhůtě tří měsíců od právní moci usnesení o zrušení konkursu, neboť nelze očekávat, že by v této lhůtě dlužník nabyl byť minimální majetek, z něhož by bylo možno neuspokojenou část pohledávky věřitele uhradit.“
Povinný navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí jako nedůvodného.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 13/2006 Nejvyšší soud zdůraznil, že jediným ustanovením, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k exekuci, a kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“, je ustanovení §408 odst. 2, zařazené v pátém (na rozdíl od ustanovení §402-405 zařazených v oddíle čtvrtém) oddíle téhož dílu, hlavy a části obchodního zákoníku. Ze systematického zařazení tohoto ustanovení, poskytujícího k podání návrhu na nařízení exekuce pro tam uvedené případy ještě další, a to tříměsíční lhůtu, za ustanovení §408 odst. 1 obch. zák., zakotvujícího desetiletou lhůtu, nutno dovodit, že právo pravomocně přiznané lze vykonat v exekučním řízení zahájeném v desetileté lhůtě podle §408 odst. 1. Promlčecí dobou, o jejímž uplynutí hovoří v souvislosti s prodloužením lhůty k podání návrhu na nařízení exekuce ustanovení §408 odst. 2 obch. zák., uvádí dále Nejvyšší soud v citovaném judikátu, není obecná čtyřletá doba podle §397 obch. zák. (jež, jak zdůrazňuje Nejvyšší soud nyní, může být – narozdíl od lhůty podle §408 odst. 1 obch. zák. – prodloužena podle §405 odst. 2 obch. zák.) stanovená pro uplatnění práva v nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby (§391 odst. 1 obch. zák.), nýbrž desetiletá doba upravená v předcházejícím odstavci téhož paragrafu (tedy §408 odst. 1 obch. zák.). Z uvedeného plyne, že exekuční řízení musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§408 odst. 1 obch. zák.) a v určitých případech – o nějž právě jde v souzené věci – v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce ode dne, kdy mohlo být zahájeno (§408 odst. 2 obch. zák.), v daném případě tři měsíce od právní moci usnesení o zrušení konkurzu (viz níže citované usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010).
V usnesení publikovaném ve stejné sbírce pod číslem. 39/2002 Nejvyšší soud dovodil, že exekučním titulem podle §45 odst. 2 ZKV ve znění pozdějších předpisů je seznam přihlášek, jenž je veřejnou listinou, která však nepředstavuje překážku, která by po zrušení konkurzu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci projednání takové věci náleží (vedle sebe mohou stát např. seznam přihlášek, notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a soudní rozhodnutí). Právě pro takové nalézací řízení se pak uplatní závěr přijatý v rozsudku z 29. 11. 2006 sp. zn. 29 Odo 1453/2005, v němž Nejvyšší soud pro případ zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení (§44 odst. 1 písm. b/ ZKV) dovodil, že se v takovém případě promlčení v konkurzu zjištěné pohledávky z obchodního závazkového vztahu řídí ustanovením §405 obch. zák.
Dovolatelčina námitka, že právní moc není vlastností veřejné listiny, jíž je seznam přihlášených pohledávek, ale pouze soudního rozhodnutí, je nepřípadná. Seznam přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, je totiž exekučním titulem, jejž zákon (§40 odst. 1 písm. a/, g/ exekučního řádu) klade naroveň vykonatelnému rozhodnutí soudu, přičemž pro účely posouzení případného promlčení je rozhodující okamžik právní moci usnesení o zrušení konkurzu (k tomu srov. usnesení tzv. velkého senátu Nejvyššího soudu ze 14. 3. 2012 sp. zn. 31 Cdo 374/2010, v němž byl přijat závěr, že podle ustanovení §45 odst. 2 ZKV ve znění účinném od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2007 lze na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkurzu vést exekuci na úpadcovo jmění, došlo-li ke zrušení konkurzu způsoby uvedenými v ustanovení §44 odst. 1 a 2 uvedeného zákona /o takový případ šlo v souzené věci/).
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto – aniž se zabýval dalšími, podle jeho názoru nerelevantními námitkami – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinnému podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. b), §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 260,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu