ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3141.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3141/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Městské části Praha 13 se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 13/2580, identifikační číslo osoby 00241687, proti povinnému J. P. , zastoupenému Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ovčí hájek 2172/42, pro částku 20.637,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 476/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 2.12.2009, č. j. 12 Co 190/2009-78, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením z 25.3.2008, č. j. 14 Nc 476/2007-50, obvodní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce s odůvodněním, že podle tvrzení samotného povinného měl být dluh splněn (složením dlužných částek do soudní úschovy) v roce 2000, tedy asi čtyři roky před vydáním exekučního titulu, takže podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. splněny nejsou; na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že oprávněná požádala o vydání předmětu úschovy, jemuž bylo dvěma usneseními z roku 2007 vyhověno, jelikož obě rozhodnutí byla k odvolání povinného městským soudem zrušena.
Napadeným rozhodnutím městský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a jeho odůvodnění doplnil tak, že v obou řízeních o složení peněz do soudní úschovy povinný jako složitel ve svých návrzích vyjádřil pochybnost o tom, zda složená částka náleží označenému příjemci, tedy oprávněné, takže šlo o plnění pro neznámého věřitele, které příjemci bez souhlasu složitele podle §185d o. s. ř. vydat nelze. Protože ani v jednom z obou řízení o úschovách povinný jako složitel k vydání peněžních částek oprávněné souhlas nedal, což vyplynulo z jeho odvolání proti usnesením, jimiž soud návrhu oprávněné na vydání složených peněz vyhověl, bylo třeba, aby byl chybějící souhlas nahrazen rozsudkem v samostatném sporném řízení, což se však nestalo. Vzhledem k uvedenému odvolací soud uzavřel, že nelze dovodit, že by povinný svůj závazek vůči oprávněné splnil. Námitku litispendence odvolací soud považuje za nedůvodnou, protože v exekučním řízení nejde o týž nárok jako v řízení o složení peněz do úschovy.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinný namítá všechny tři dovolací důvody. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje především v závěru odvolacího soudu, že byl-li dluh splněn před vydáním exekučního titulu, důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. dán není. Podle jeho názoru jestliže plnil nejen před vydáním exekučního titulu, ale dokonce již před podáním žaloby, bylo tomu tak proto, že – ač nároky oprávněné jako zcela neprůkazné odmítal – přesto složením peněz do úschovy „nezpochybnitelně vyjádřil svou dobrou vůli dostát svým eventuálním závazkům s tím, že pokud se soudní cestou prokáže opak, požadovaná finanční částka bude oprávněné ihned k dispozici.“ Povinný také trvá na své odvolací námitce překážky litispendence, jelikož podle jeho názoru jde v exekučním řízení o stejný nárok jako v řízení o úschovách. Naplnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. spatřuje v tom, že soudy obou stupňů pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, a že naopak vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů ani přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Závěr odvolacího soudu, že zánik vymáhaného práva (pohledávky) je z hlediska ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. relevantní – s výjimkou rozsudku pro zmeškání, o kterýžto případ v dané věci nejde – jen tehdy, nastal-li po vydání (vyhlášení) podkladového rozsudku, plyne přímo z textu zákona a soudní praxe nezastává názory odlišné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 791/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1919/2005).
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto – aniž se (narozdíl od soudů obou stupňů) zabýval dalšími námitkami povinného – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu