ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.321.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 321/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného města Oslavany , se sídlem v Oslavanech, nám. 13. prosince 51/2, proti povinné G & C Pacific Niue Limited , se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Dalton House 60, Windsor Avenue SW19 2RR London, zapsané v registru společností Anglie a Walesu pod číslem 6701826, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická 52, pro 380 833,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 65 Nc 27/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2010, č. j. 35 Co 266/2010 - 56, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 21. 4. 2010, č. j. 114 EX 552/08 - 47, kterým soudní exekutorka Mgr. Zuzana Komínková rozhodla, že namísto dosavadní povinné G & C Pacifik, a. s., se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11 (identifikační číslo osoby 262 51 019), bude pokračováno s jejím procesním nástupcem, kterým je společnost G & C Pacific Niue Limited , se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Dalton House 60, Windsor Avenue SW19 2RR London, zapsané v registru společností Anglie a Walesu pod číslem 6701826. Uvedl, že původní povinná společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku a do jejích práv a povinností vstoupila v důsledku přeshraniční fúze společnost G & C Pacific Niue Limited. V souvislosti s procesním nástupnictvím se odvolací soud zabýval předně otázkou pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů a uzavřel, že ji je třeba posoudit podle nařízení Rady č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“). Exekuční řízení spadá pod pravidlo výlučné příslušnosti podle čl. 22 odst. 5 nařízení, podle něhož bez ohledu na bydliště (žalovaného) mají výlučnou příslušnost pro řízení, jehož předmětem je výkon rozhodnutí, soudy členského státu, na jehož území výkon rozhodnutí byl či má být proveden. Z hlediska nutnosti přezkumu mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl. 25 nařízení, je proto nezbytné, aby v této exekuci s mezinárodním prvkem byly dány rozhodné skutečnosti, které příslušnost zakládají, v daném případě to, že majetek ve vlastnictví povinného se nachází na území České republiky [§45 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“]. Takový majetek povinná společnost na území České republiky vlastní. K námitce odvolatelky týkající se nepoužitelnosti nařízení s ohledem na skutečnost, že exekučním titulem je v souzené věci rozhodčí nález, a s ohledem na čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení, soud uvedl, že toto ustanovení dopadá na rozhodčí řízení jako na řízení nalézací, nikoliv na exekuční řízení, kde je exekučním titulem rozhodčí nález. Otázka případného uznání a výkonu exekučního titulu ve státě sídla nové společnosti není pro posouzení procesního nástupnictví v exekučním řízení, k němuž je příslušný soud České republiky, rozhodná.
Povinná v dovolání vytýká exekučnímu soudu nesprávný procesní postup a poukazuje na znění §200ua zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), které vychází z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. 4. 2004, jímž se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (dále též jen „nařízení č. 805/2004). Podle jejího názoru bylo povinností oprávněného podat nejdříve návrh na potvrzení evropského exekučního titulu a teprve na základě tohoto titulu pokračovat v exekučním řízení s novou povinnou osobou, která není subjektem českého práva. Jiný postup omezuje povinnou v jejím zákonném právu na obranu proti nároku, který není podle nařízení č. 805/2004 nárokem nesporným, neboť byl založen rozhodčím nálezem. Podle povinné měl tedy exekuční soud řízení podle §107 odst. 1 o. s. ř. přerušit, poté oprávněného vyzvat k podání návrhu podle §200ua o. s. ř. a na základě potvrzeného evropského exekučního titulu pokračovat proti novému povinnému. Postup soudního exekutora vede k obcházení nařízení č. 805/2004. Poukázala rovněž na vadu spočívající v tom, že jednotlivé senáty odvolacího soudu zřejmě postupovaly v součinnosti, když v usnesení č. j. 28 Co 272/2010 - 14 (správně č. j. 28 Co 272/2010 - 41) je opsána částka 679.000,- Kč, pro kterou je ovšem vedeno exekuční řízení řešené usnesením č. j. 28 Co 272/2010 - 14, a správně měla být uvedena částka 200.000,- Kč. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, stejně jako usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009) není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud - je-li dovolání přípustné - povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o právním nástupnictví povinné.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že povinná nezpochybňuje, že je právní nástupkyní společnosti G & C Pacifik, a. s. Její námitku, jíž vytýká soudu, že nepřerušil řízení podle §107 odst. 1 o. s. ř. a dále že nepostupoval podle nařízení č. 805/2004, lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Účelem nařízení č. 805/2004 je zavedení evropského exekučního titulu pro nesporné nároky. Je-li podkladové rozhodnutí jako evropský exekuční titul označeno, znamená to, že není třeba prohlášení vykonatelnosti v členském státě, v němž se usiluje o výkon rozhodnutí. Rozsah věcné působnosti nařízení je upraven v čl. 2, z jehož odst. 2 písm. d) vyplývá, že nařízení se nevztahuje na rozhodčí řízení. Proto ani rozhodčí nález nemůže být jako evropský exekuční titul označen (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 3123). Navíc, jak bylo uvedeno, označení exekučního titulu jako evropský exekuční titul má smysl tam, kde se usiluje o jeho výkon v jiném členském státě než v tom, který exekuční titul vydal. Námitky povinné k možnosti použití a postupu podle tohoto nařízení jsou tak zcela bezdůvodné.
Pokud jde o otázku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českého soudu souzenou věc projednávat a rozhodovat, pak dovolací soud připomíná, že použití nařízení je vyloučeno, neboť se nevztahuje na vykonávací řízení, je-li exekučním titulem rozhodčí nález. Z čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení totiž vyplývá, že se nevztahuje na rozhodčí řízení (srov. též čl. 32 nařízení z nějž vyplývá, že pro jeho účely se „rozhodnutím“ rozumí každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem (dále srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2881 a 2987).
Po posouzení pravomoci českého soudu je třeba vyjít z §45 odst. odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., upravujícího místní příslušnost soudu, a prostřednictvím něho zkoumat, zda je dána pravomoc soudu jako jedna z podmínek řízení (což následně i odvolací soud činí).
Rozhodl-li tedy odvolací soud, že v řízení bude nadále podle §107 odst. 3 o. s. ř. jako s procesní nástupkyní původní povinné osoby pokračováno se společnosti G & C Pacifik Niue Limited, je jeho právní závěr správný.
Pro úplnost dovolací soud konstatuje, že nepřihlédl k výtce dovolatelky, že jednotlivé senáty odvolacího soudu zřejmě postupovaly v součinnosti, když v usnesení č. j. 28 Co 272/2010 - 14 (správně č. j. 28 Co 272/2010 - 41) je opsána částka 679.000,- Kč, pro kterou je ovšem vedeno exekuční řízení řešené usnesením č. j. 28 Co 272/2010 - 14, a správně měla být uvedena částka 200.000,- Kč, a to již z důvodu, že v projednávané věci je předmětem dovolacího přezkumu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, č. j. 35 Co 266/2010 - 56, a nikoli usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010, č. j. 28 Co 272/2010 - 41.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu