ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3481.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3481/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné České pojišťovny, a.s . se sídlem v Praze 4, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Královodvorská 16, proti povinnému J. B. , pro částku 8.568,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 Nc 5502/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 20.11.2008, č.j. 14 Co 323/2008-21, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výrokům usnesení krajského soudu o nákladech exekuce a o náhradě nákladů řízení odmítá , jinak se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 28.11.2007 č.j. 20 Nc 5502/2007-3, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl; uzavřel, že subsidiární použití občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, zakotvené v ustanovení §30 zákona o rozhodčím řízení, ani jiné ustanovení tohoto zákona rozhodci neumožňuje a zapovídá tak i stranám, byť by se na takovém způsobu rozhodování dohodly, aby o případném ustanovení opatrovníka účastníku rozhodčího řízení, jehož pobyt není znám, rozhodoval subjekt odlišný od rozhodce ad hoc. Pokud se tak přesto stane, a osoba, která není v postavení rozhodce a není tudíž ani oprávněna rozhodovat předmětný majetkový spor ani činit procesní úkony v rozhodčím řízení, přesto vydá usnesení o ustanovení opatrovníka účastníku rozhodčího řízení (a je jedno, zda k žádosti /návrhu/ rozhodce) a za těchto okolností je pak zmíněnému opatrovníku doručován rozhodčí nález, pak takový nález nebyl ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení účastníku rozhodčího řízení řádně doručen. Skutečnost, že usnesení o ustanovení opatrovníka bylo vydáno osobou, jež není v postavení rozhodce ad hoc, nýbrž např. pouze zaměstnancem jakési servisní právnické společnosti (v daném případě „Správcem Seznamu rozhodců Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s.), jež pro rozhodce ad hoc zajišťuje technickoorganizační služby související s rozhodčím řízením, je zde právně nevýznamná, neboť „takový nulitní akt absenci rozhodnutí rozhodce ad hoc či rozhodnutí soudu o ustanovení opatrovníka zhojit nemůže.“
V nastíněném směru přitom podle odvolacího soudu nejde o zkoumání podmínek ustanovení opatrovníka pro přijímání písemností účastníku neznámého pobytu pro nalézací řízení, nýbrž o zkoumání podmínky (vůbec) doručení rozhodčího nálezu povinnému subjektu, jelikož doručení nálezu je základním předpokladem k tomu, aby se stal vykonatelným. Lze tedy podle názoru odvolacího soudu zrekapitulovat, že byl-li v rozhodčím řízení nález doručen osobě označené jako opatrovník žalovaného, která však do této funkce nebyla ustanovena rozhodnutím rozhodce ad hoc ani rozhodnutím soudu ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, v takovémto případě rozhodčí nález zákonem předepsaným způsobem účastníku řízení doručen nebyl, v důsledku čehož se nemohl stát vykonatelným.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení §44 odst. 2 ve spojení s ustanovením §38 exekučního řádu. Podle jejího názoru nelze zpochybnit správnost doložky právní moci a vykonatelnosti, jíž byl exekuční titul opatřen, pouhým poukazem povinného na to, že se v místě bydliště, kam mu byl rozhodčí nález doručován, nezdržoval. Pro exekuční řízení je příznačné, že při rozhodování o nařízení exekuce se zásadně dokazování neprovádí, nebylo tedy na exekučním soudu prvního stupně, aby se zabýval zkoumáním účinnosti doručení exekučního titulu; tento prostor je podle dovolatelky dán zásadně v řízení nalézacím. Dále pak oprávněná namítá, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí (včetně postupu soudu v nalézacím řízení), jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet, a že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V souzené věci odvolací soud svůj konečný právní závěr (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/200 pod poř. č. 123) o nevykonatelnosti k exekuci navrženého rozhodčího nálezu dovodil – výlučně – z jediného zjištění, že totiž opatrovníka povinnému (v nalézacím řízení žalovanému) jako účastníku rozhodčího řízení, jehož pobyt není znám, neustanovil rozhodce ani soud, nýbrž „Správce Seznamu rozhodců Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s.“, tedy osoba od rozhodce i soudu odlišná, k rozhodování předmětného majetkového sporu ani k činění procesních úkonů v rozhodčím řízení neoprávněná.
Tento právní závěr o nevykonatelnosti rozhodčího nálezu odůvodněný právě a jedině nedostatkem oprávnění osoby od rozhodce i soudu odlišné k rozhodování o ustanovení opatrovníka povinnému, na němž napadené rozhodnutí spočívá, však oprávněná dovoláním nenapadla, nýbrž – naopak – brojila proti závěrům, na nichž usnesení odvolacího soudu postaveno není (viz. námitka, že nelze zpochybnit správnost doložky právní moci a vykonatelnosti pouhým poukazem povinného na to, že se v místě doručování nálezu nezdržoval, a argumentace, že v exekučním řízení není soud oprávněn přezkoumávat správnost podkladového rozhodnutí a že případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí).
Protože Nejvyšší soud je uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán a poněvadž oprávněná právě ono právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti spočívá (závěr o nevykonatelnosti rozhodčího nálezu odůvodněný právě a jedině nedostatkem oprávnění osoby od rozhodce i soudu odlišné k rozhodování o ustanovení opatrovníka povinnému), nenapadla, bylo dovolání bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto (odkaz na ustanovení §38 exekučního řádu je zcela nepřípadný, jelikož toto ustanovení pouze předepisuje náležitosti návrhu na nařízení exekuce).
Jako nepřípustné muselo být dovolání odmítnuto v části výslovně směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních §238, 238a ani §239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení (navíc nemeritorní – k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88) rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.
Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, povinnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu