ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3688.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3688/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné ČSOB Factoring, a. s. se sídlem v Praze 10, Benešovská 2538/40, identifikační číslo osoby 45794278, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605/6, proti povinnému M. Š. , pro částku 160.539,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. Nc 9579/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2010, č. j. 21 Co 66/2010-203, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 21. 10. 2009, č. j. Nc 9579/2004-148, okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka byla uhrazena. Tuto úhradu podle okresního soudu „neprokázala smlouva o narovnání mezi oprávněnou a firmou Kordona, spol. s r. o., ani svědecké výpovědi obou účetních této firmy, z nichž vyplynulo, že platby, které uvedená společnost převáděla na účet oprávněné, nebyly identifikovány, takže soud nebyl schopen na základě těchto důkazů přiřadit platby provedené účetním uvedené společnosti T. B. k platbám učiněným za povinného tak, aby mohl vzít jednoznačně za prokázané, že se jedná právě o platbu povinného.“
K odvolání povinného krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci do částky 58.852,60 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), a dále „pro přehlednost vymezil“, že nařízená exekuce trvá pro vymožení částky 101.687,20 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že splnění dluhu povinným je třeba v souzené věci posuzovat v širších souvislostech s ohledem na způsob spolupráce mezi původním věřitelem povinného (společností Kordona, spol. s r. o.) a subjektem, který se stal věřitelem na základě smlouvy o factoringové spolupráci (společnosti O. B. Heller – dnes oprávněnou ČSOB factoring, a. s.). Základem spolupráce mezi společností Kordona, spol. s r. o. (dodavatelem zboží, ve vztahu k němuž byl povinný odběratelem) a společností O. B. Heller (právním předchůdcem oprávněné) byla smlouva o factoringové spolupráci z 28. 3. 1997. Factoring je způsob provozního financování založený na postupování pohledávek z obchodního styku. Na základě postoupení pohledávek získává dodavatel (v souzené věci Kordona, spol. s r. o.) nárok na profinancování pohledávek do smluvně dohodnuté výše. V daném případě bylo mezi právním předchůdcem oprávněné a společností Kordona spol. s r. o. dohodnuto, jakým způsobem budou odběratelé (dlužníci) informováni o postoupení pohledávek společnosti O. B. Heller, a. s. a byl také dohodnut postup pro případ, že i přes poskytnutou informaci o postoupení pohledávky odběratel-dlužník zaplatí dluh původnímu dodavateli. Z factoringové smlouvy je zřejmé, a vyplynulo to i z výpovědí předsedy představenstva oprávněného Ing. T. M. a svědků RNDr. M. K. a T. B., že i po výpovědi factoringové smlouvy učiněné dopisem ze 6. 3. 1998 bylo povinností společnosti Kordona, spol. s r. o. postupovat přímé platby odběratelů-dlužníků právnímu předchůdci oprávněné. Oba jednatelé společnosti Kordona, spol. s r. o. jako svědci před okresním i krajským soudem vypověděli, že i po výpovědi factoringové smlouvy měli snahu o inkaso dosud nezaplacených pohledávek; motivem tohoto jejich postupu, jak vyplynulo z výpovědi svědka T. B., bylo to, že podle dohody o narovnání uzavřené s právním předchůdcem oprávněné dne 10. 11. 2000 měli nevymožené pohledávky zaplatit právě svědci jako jednatelé společnosti. Motivy obou jednatelů tedy byly stejné – vyinkasovat dlužné částky od přímých dlužníků, tedy i od povinného, aby sami nemuseli zaplatit dlužné částky z postoupených pohledávek ze svého. Právní předchůdce oprávněné postup jednatelů, kteří se snažili umořit dluh vyplývající z dohody o narovnání přímým inkasem plateb od dlužníků-odběratelů, toleroval, což plyne z výpovědi předsedy představenstva oprávněné, který stejnou funkci zastával i ve společnosti O. B. Heller, a. s. O tom, že pohledávky z titulu factoringové smlouvy byly jednateli společnosti Kordona, spol. s r. o. splněny, svědčí podle odvolacího soudu i to, že jim právní předchůdce oprávněné vrátil směnky vystavené jako směnky zajišťovací.
Povinný tedy podle odvolacího soudu prokázal , že plnění určené oprávněnému poskytl v celkové částce 160.144,10 Kč prostřednictvím svědka T. B. po vydání exekučního titulu oprávněné. Uvedené a také další platby svědek B. poukázal oprávněné, o čemž svědčí i to, že mu byla dne 3. 6. 2004 vrácena směnka, kterou ve prospěch oprávněné vystavil jako směnku zajišťovací. Věrohodnost uvedeného svědka odvolací soud dovozuje především z toho, že jeho výpověď je neměnná jak před okresním tak před krajským soudem a že je „v zásadě podporována výpovědí svědka RNDr. K.“.
V dovolání oprávněná odvolacímu soudu vytýká, že výpověď svědka T. B. hodnotil jako věrohodnou, a že po zopakování všech důkazů provedených soudem prvního stupně – ačkoli se zjištěný skutkový stav oproti jeho zjištěním nezměnil – přesto vyvodil opačné skutkové závěry v tom, že částky povinným předané T. B. svědek předal oprávněné, byť na dokladech neuvedl, kterého dlužníka a jakého dluhu se týkají. Podle názoru oprávněné nebylo prokázáno , že hotovostní částky předané T. B. oprávněné zahrnují i částky inkasované od povinného na úhradu dluhu podle exekučního titulu (vymáhané pohledávky). Správné je podle dovolatelky naopak zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, který přihlédl k nevěrohodnosti měněných tvrzení ve výpovědích povinného a svědka T. B. Pro závěr o nevěrohodnosti svědka a povinného svědčí také skutečnost, že „když svědek u soudu doložil, že mu oprávněná 3. 6. 2004 po předání částky 240.000,- Kč vrátila zajišťovací směnku, takže od tohoto momentu svědka nic nenutilo, aby ještě tři týdny poté od povinného inkasoval částku 106.378,50 Kč.“
Kromě toho předmětný dluh povinného byl splatný 17. 12. 1997 a 16. 1. 1998, takže v roce 2002 by byl dluh (kdyby neprošel rozkazním řízením) promlčen, je tudíž podle oprávněné „ nepřesvědčivé , že by se svědek B. (bylo-li by pravdou, že nevěděl o platebním rozkazu, který je exekučním titulem) promlčeným dluhem zabýval a urgoval povinného k jeho úhradě, a nebylo by mu ani divné, že by povinný promlčení nenamítl a dobrovolně by mu promlčený dluh pro oprávněného plnil.“
Účelem exekuce je uspokojení pohledávky oprávněného. Jestliže však provedenými důkazy nebylo najisto prokázáno, že částky údajně povinným plněné jiné osobě pak došly do majetkové sféry oprávněné, nemohou neodstraněné pochybnosti svědčit ve prospěch povinného; takovýto postup odvolacího soudu není v souladu s procesními zásadami zakotvenými v exekučním a občanském soudním řádu a odvolací soud tak řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. lze dovolání podat jen z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Oprávněná však, ač ohlásila všechny tři dovolací důvody – posuzováno dle argumentace uplatněné v dovolání – ve skutečnosti žádný z nich (viz taxativní výčet v ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) neuplatnila. V dovolání totiž brojí výlučně proti hodnocení důkazů , zejména výpovědi svědka T. B. a povinného (srov. pojmy ve výše uvedeném odstavci reprodukujícím obsah dovolání, vyznačené kurzívou); hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s., vysvětl. 5).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, povinnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2012
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu