ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3772.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3772/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. K. , zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štupartská 4, proti povinnému A. K. , pro částku 52.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 E 1094/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 17. 3. 2010, č. j. 12 Co 44/2010-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 22. 10. 2009, č. j. 10 E 1094/2008-56, jímž okresní soud podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením z 22. 8. 2008, č. j. 10 E 1094/2008-9, k vymožení dlužného výživného za období od ledna 2004 do května 2006 v částce 52.000,- Kč. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně vycházel kromě jiného také z obsahu spisů Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 97/2003 a 3 T 119/2006, z nichž plyne, že matka oprávněné podala na povinného trestní oznámení pro trestný čin zanedbání povinné výživy, a to poprvé v roce 2003, kdy tvrdila, že povinný má na výživném dluh od měsíce ledna 1997 do 7. 7. 2003 ve výši 35.550,- Kč; povinný byl rozsudkem z 25. 3. 2004, č. j. 3 T 97/2003-119 obžaloby zproštěn s odůvodněním, že dlužné výživné v plném rozsahu zaplatil a že tak trestnost činu zanikla. V následném trestním řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 119/2006 byl povinný opět obžalován z téhož trestného činu s odůvodněním, že svou vyživovací povinnost k oprávněné neplnil od 1. 1. 2004 do měsíce března 2006 včetně, takže dluh na výživném činil 48.600,- Kč. V tomto řízení vypověděla matka oprávněné, že povinný zaslal v měsíci prosinci 2003, kdy oprávněná nabyla zletilosti a kdy si zřídila bankovní účet, na tento účet částku 100.000,- Kč. Tuto platbu považovala matka oprávněné za výživné a stejně tehdy vypověděla sama oprávněná, jelikož i ona považovala tuto platbu za výživné a ve zbytku „za něco navíc“. V tomto řízení byl proveden důkaz potvrzením o transakci provedené maxkartou, jíž dal povinný dne 29. 12. 2003 příkaz k úhradě částky 100.000,- Kč. Rovněž této obžaloby byl povinný – rozsudkem z 22. 11. 2006, č. j. 7 To 538/2006-106 – zproštěn. Z uvedených důkazů vzal odvolací soud za prokázáno, že dlužné výživné činilo v době prvního z obou trestních řízení částku 35.550,- Kč a v době od 1. 1. 2004 do 31. 5. 2006 pak částku 52.200,- Kč, tj. částku, pro niž byl předmětný výkon nařízen. Odvolací soud neměl pochybnost o tom, že v plnění ve výši 100.000,- Kč bylo platbou na výživné. Celkem tedy měl povinný podle odvolacího soudu zaplatit 96.700,- Kč, přičemž ke dni podání návrhu na nařízení výkonu bylo zaplaceno 100.000,- Kč, takže za této situace „neměl být návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podán.“ Tvrzení oprávněné, že šlo „o dar, resp. bezdůvodné obohacení“, nemá oporu ani v předmětné exekučním, ani v trestních spisech, v nichž bylo výpověďmi oprávněné a její matky nynější tvrzení oprávněné vyvráceno.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, oprávněná bez jakékoli specifikace dovolacího důvodu vyjadřuje přesvědčení, že „převod peněz na účet nemá sám o sobě žádný význam bez určení, z jakého titulu byly peníze poskytnuty, což povinný nikdy vůči dovolatelce neurčil; jelikož jde o otce oprávněné, ta se mohla důvodně domnívat, že jde o zaplacení dlužného výživného v částce 75.000,- Kč a že zbytek je finanční dar od otce“. Jestliže exekuční soudy obou stupňů vycházely z rozsudků, jimiž byl povinný ve dvou trestních řízení obžaloby pro trestný čin zanedbání povinné výživy zproštěn, pak pominuly, že soud se v trestním řízení řídí zásadou „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, která však v civilním řízení neplatí, takže „zproštění obžaloby nelze brát jako důkaz zaplacení dlužného výživného.“ Dovolatelka s poukazem na ustanovení §35 odst. 3 větu druhou občanského zákoníku, podle níž se chrání dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen, trvá na tom, že se v dobré víře domnívala, že platbou provedenou prostřednictvím tzv. maxkarty povinný zaplatil dlužné výživné, a že zbytek nepovažovala za „předplacení výživného“, nýbrž za dar. Dále pak v bodě III. dovolání na jeho čtvrté a páté straně (čl. 79 versa, 80) za použití argumentace ustanoveními §43 a §37 občanského zákoníku „shledává zcela zásadní právní chybu a zásadní právní otázku, z které soud vyšel, když dobrou víru posuzoval k nějakému pozdějšímu okamžiku“ (než okamžiku dojití úkonu adresátovi).
Povinný ve svém vyjádření „s dovoláním nesouhlasil“.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. lze dovolání podat jen z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Předně nutno zdůraznit, že oprávněná – posuzováno dle argumentace uplatněné v dovolání – žádný z taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) vymezených dovolacích důvodů ve skutečnosti neuplatnila. V dovolání totiž brojí výlučně proti hodnocení důkazů (zprošťujících rozsudků vydaných v obou trestních věcech a výpovědí oprávněné a její matky učiněnými v těchto trestních řízeních); hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s., vysvětl. 5).
Pokud jde o dovolací argumentaci ustanovením §43a a §37 občanského zákoníku, ta byla vznesena teprve v dovolacím řízení, jde tedy o nepřípustné novum (§241a odst. 4 o. s. ř.); navíc na páté straně dovolání (čl. 80) oprávněná sama (v souvislosti s úvahami o neplatnosti právního úkonu povinného pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost) výslovně pochybení soudu (jenž podle jejího názoru některé otázky předestřené v dovolání vůbec neposoudil) kvalifikuje jako „zásadní procesní vadu“, uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je ovšem – viz výše – k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý. Přihlédnout nebylo možno ani k argumentům uplatněným v podání z 12. 7. 2010, jímž bylo dovolání doplněno, jelikož toto doplnění bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že povinnému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo, podle obsahu spisu nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu