ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3785.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3785/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného M. S. , zastoupeného Danielou Bártů – Devereaux, J.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, K Zelené louce 20, proti povinnému Českomoravskému fotbalovému svazu, o. s., se sídlem v Praze 6 – Strahově, Diskařská 100, identifikační číslo osoby 00406741, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, pro částku 334.000.- € s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2010, č. j. 70 Co 206/2010-72, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2010, č. j. 70 Co 206/2010-72, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 2. prosince 2009, č. j. 38 Nc 7416/2009-10, obvodní soud prohlásil rozsudek v Utrechtu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 250302/KG ZA 08-589, vykonatelným na území České republiky (výrok I.) a na majetek povinného nařídil exekuci „k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 334.000,- € (1.000,- € za každý den prodlení s vydáním ITC, tj. od 16. listopadu 2008 do 15. října 2009 do dne podání tohoto návrhu), dále ve výši 1.000 € za každý den prodlení s vydáním ITC od 16. října 2009 do dne vydání ITC (maximálně však celkem 66.000,- €), pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny“ (výrok II.). Obvodní soud uzavřel, že ve věci je nutno aplikovat ustanovení Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I.), jelikož exekuční titul byl vydán 5. listopadu 2008, tedy poté, co Nařízení vstoupilo pro Českou republiku v platnost (tj. po 1. květnu 2004); své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že náležitosti předepsané ustanoveními článků 22, 38 až 41, 53, 57 a 66 Nařízení rozsudek nizozemského soudu předložený k rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti splňuje.
Napadeným rozhodnutím městský soud k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o návrhu na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu podle §68c odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (podle kterého zkoumá-li odvolací soud důvody, pro něž lze cizí rozhodnutí neuznat, a tyto důvody nemohl podle příslušných předpisů Evropských společenství nebo mezinárodní smlouvy zkoumat soud v prvním stupni, pak, svědčí-li tyto důvody pro neuznání cizího rozhodnutí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodne o zamítnutí návrhu) zrušil a návrh zamítl (výrok I.), ve výroku II. je změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok II.), a oprávněného zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na ustanovení čl. 49 Nařízení závěrem, že v dané věci bylo nutno posoudit, zda výše penále byla v exekučním titulu stanovena s konečnou platností, a v tomto směru dovodil, že „výše platební povinnosti byla sice limitována částkou 400.000,- €, že však konkrétní konečnou výši penále z exekučního titulu zjistit nelze, neboť ta je závislá na nejistých okolnostech, které mají nastat až v době po vydání exekučního titulu (splnění, resp. nesplnění povinnosti uložené pod bodem 3.2. povinnému).“ Jelikož výše penále nebyla soudem stanovena s konečnou platností, je podkladový rozsudek podle názoru odvolacího soudu nevykonatelný. Protože tak nebyl splněn základní předpoklad pro nařízení exekuce, totiž existence vykonatelného exekučního titulu, bylo nutno napadené usnesení soudu prvního stupně změnit i ve výroku, jímž byla exekuce nařízena.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje „z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), §238a odst. 1 písm. c) a §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,“ oprávněný namítá nesprávnost právního posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje především v závěru odvolacího soudu o neexistenci vykonatelného exekučního titulu, odůvodněném tím, že – řečeno slovy ustanovení čl. 49 Nařízení – výše penále nebyla stanovena s konečnou platností. Odvolací soud shledal – podle názoru dovolatele nesprávně – konkrétní konečnou výši penále za nezjistitelnou s odůvodněním, že ta byla závislá na nejistých okolnostech, přesto, že platební povinnost uložená holandským soudem byla s konečnou platností limitována a stanovena fixní maximální částkou 400.000,- € a v případě porušení povinnosti trvajícího méně než 400 dní zcela určitým a srozumitelným způsobem výpočtu, (tj. „v trojčlence – násobku částky 1.000,- € x počet dnů prodlení = výše exekučního titulu“).
Povinný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti výroku, jímž městský soud zamítl návrh na prohlášení vykonatelnosti podkladového rozsudku (přípustné nikoli podle §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jak to nesprávně dovozuje oprávněný, ale podle ustanovení článku 44 a přílohy IV. Nařízení) i proti měnícímu výroku, jímž odvolací soud zamítl návrh na nařízení exekuce, je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, a k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o nevykonatelnosti exekučního titulu, odůvodněný tím, že – řečeno slovy ustanovení čl. 49 Nařízení – výše penále nebyla stanovena s konečnou platností.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení článku 49 Nařízení jsou cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudy členského státu původu.
V souzené věci nizozemský soud exekučním titulem zavázal povinného, aby „neprodleně uvolnil S. (oprávněného) podle článku 9 ..... a prokázal součinnost při přechodu S. z FC Brno do FC Twente ´65 v Enschede“ (bod 3.2. výroku rozhodnutí), a dále „rozhodl, že Českomoravský fotbalový svaz (povinný) zaplatí S. – po uplynutí desetidenní lhůty ode dne vynesení tohoto rozsudku – za každý den jednání, které bude v rozporu s tím, co mu bylo uloženo pod bodem 3.2., pokutu ve výši 1.000 € až do maximální výše 400.000 €“ (bod 3.3. rozhodnutí). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že dosavadní nedostatek součinnosti povinného při přestupu oprávněného do jiného fotbalového klubu spočíval ve skutečnosti, že povinný mu odmítl vydat „International Transfer Card“ (ITC).
Odvolací soud se při rozhodování o prohlášení vykonatelnosti cizího exekučního titulu na území České republiky omezil pouze – a výslovně to zdůraznil v odůvodnění napadeného usnesení (srov. předposlední odstavec třetí strany rozhodnutí na č. l. 73, kde explicitně uvádí: „... aniž se zabýval důvodností dalších odvolacího námitek povinného“) – na posouzení otázky, zda byla výše penále stanovena soudem členského státu s konečnou platností , tedy na posouzení věci výlučně z hlediska ustanovení čl. 49 Nařízení.
Přitom však přehlédl, že exekuční titul má sedm výroků, z nichž se ovšem výší penále zabývá pouze jediný, a to výrok třetí, zatímco povinnost „hlavní“, uložená povinnému ve výroku druhém, má charakter plnění nepeněžitého (žalovanému /povinnému/ bylo uloženo, aby neprodleně uvolnil žalobce ... a prokázal součinnost při jeho přechodu do jiného fotbalového klubu), kdy – logicky – při posuzování otázky, zda jsou splněny podmínky pro prohlášení vykonatelnosti titulu, s kritériem předepsaným ustanovením čl. 49 Nařízení vystačit nelze.
Uvedený závěr platí tím spíše, že povinný v odvolání s poukazem na článek 34.1. Nařízení namítal rozpor uznání vykonatelnosti s veřejným pořádkem České republiky, jejž spatřoval v „porušení principu spolkové samosprávy (autonomie)“, jelikož podle jeho názoru do spolkové samosprávy stát nesmí zasahovat (občanské sdružení si má vnitřní spory řešit samo), leda na základě výslovné právní úpravy představované podle práva České republiky výlučně ustanovením §15 zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. V souladu s veřejným pořádkem České republiky, tedy v daném případě s ustanovením čl. 20 Listiny základních práv a svobod, může podle jeho názoru být i rozhodnutí cizozemského soudu, avšak pouze tehdy, bylo-li vydáno na základě cizozemské právní normy, která je konformní s ustanovením §15 zák. č. 83/1990 Sb.
Dále pak s poukazem na ustanovení čl. 34.2. Nařízení namítá, že mu nebyla doručena žaloba, předvolání k jednání ani rozsudek, a že proto neměl žádnou možnost se proti žalobě ani rozsudku (např. podáním opravného prostředku) bránit. Navíc pro vydání rozsudku pro zmeškání jsou v článku 19 nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních, v členských státech stanovena zvláštní pravidla pro doručování předvolání k jednání pro případ vydání rozsudku pro zmeškání. Soud v Utrechtu mohl podle povinného předmětný rozsudek vydat jen tehdy, pokud by předvolání k jednání bývalo bylo povinnému skutečně doručeno v dostatečném předstihu, a to buď prostřednictvím českého soudu, nebo přímo poštou (č.l. 19 odst. 1 nařízení); povinný však popírá, že by mu předvolání bylo doručeno některým z těchto dvou způsobů, resp. že mu vůbec bylo doručeno. Soud v Utrechtu mohl rozsudek vydat, i když neměl potvrzení o doručení předvolání k jednání, ale pouze tehdy, uplynula-li mezi odesláním písemnosti a soudním jednáním doba alespoň šesti měsíců, jež však podle přesvědčení povinného v daném případě uplynout nemohla.
V bodě VII. odvolání (č. l. 33) povinný vyjadřuje názor (podrobně zdůvodněný pod body 47. – 53.), že výrok o prohlášení vykonatelnosti je v rozporu s ustanovením článku 35.1. Nařízení, protože rozsudek, jenž má být vykonán, soud v Utrechtu vydal, aniž k tomu byl podle Nařízení příslušný.
Kromě toho odvolání obsahuje řadu dalších námitek specifikovaných pod body 16. –39. a 54. – 67. (č. l. 28 – 35). S těmito námitkami se odvolací soud nejen nevypořádal, ale vůbec se jimi nezabýval, ač přinejmenším ty z nich, které byly kvalifikovány podle ustanovení čl. 34.1., 34.2. a 35.1. Nařízení, jsou pro posouzení otázky, zda byly splněny podmínky pro prohlášení cizího exekučního titulu za vykonatelný, relevantní, a to nejen pro výrok o nepeněžitém plnění, ale i pro výrok o penále, tedy plnění peněžitém (k tomu srov. ustanovení článku 45.1 Nařízení, podle jehož první věty soud, u kterého byl podán opravný prostředek podle článku 43 nebo 44, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
O jinou (než zmatečnostní) vadu řízení jde zejména tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a že k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy, viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1919 s.). O takový případ se jedná v souzené věci, kdy povinný v odvolání tvrdil okolnosti rozhodné pro posouzení otázky, zda jsou splněny podmínky pro prohlášení vykonatelnosti, k nimž nabízel důkazy, kdy se však odvolací soud přednesenými tvrzeními – přestože byla relevantní – nezabýval.
Protože tímto opomenutím odvolací soud řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud napadené usnesení podle §243b odst. 2 části věty za středníkem zrušil, a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž bude zapotřebí (s ohledem na námitky uplatněné povinným v odvolání, jimiž se městský soud vzhledem ke svému závěru o nevykonatelnosti titulu jen podle článku 49 Nařízení nezabýval) zkoumat případnou důvodnost odvolacích námitek.
Pokud jde o výrok II. napadeného usnesení, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, ten je na „panujícím“ výroku o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu výrokem závislým, jelikož v případě zrušení či změny onoho „panujícího“ výroku sám o sobě nemůže obstát (viz týž komentář, s 1695), což ostatně plyne i z ustanovení §68c odst. 4 zákona č. 97/1963 Sb., podle něhož rozhodnutí nemůže nabýt právní moci ve výroku nařizujícím exekuci dříve než ve výroku, kterým se rozhodnutí prohlašuje za vykonatelné; proto muselo být napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno i v tomto (měnícím) zamítavém výroku o nařízení exekuce.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu