ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4098.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 4098/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. v exekuční věci oprávněných a) R. Č. , b) nezletilého D. Č. , c) nezletilé B. Č. , jako právních nástupců původního oprávněného J. Č. , proti povinnému P. M. , zastoupenému Mgr. et. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Aši, Hlavní 57, pro částku 549.808,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 Nc 4996/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 27. 4. 2007, č. j. 61 Co 170/2007-48, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni z 27. 4. 2007, č. j. 61 Co 170/2007-48, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání původního oprávněného změnil usnesení z 26. 2. 2007, č.j. 16 Nc 4996/2005-43, jímž okresní soud exekuci podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil, tak, že se exekuce nezastavuje. Odvolací soud s poukazem na ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. uzavřel, že odůvodnil-li oprávněný svůj návrh (výslovně označený jako „návrh na zastavení předmětného výkonu rozhodnutí – postup v intencích ustanovení §268/1c o. s. ř.“ – čl. 32) na zastavení exekuce odkazem na usnesení z 26. 7. 2006, č. j. 074 Ex 949/05-107, jímž soudní exekutor k jeho návrhu rozhodl podle §326 odst. 4 o. s. ř. o vyloučení některých, tam specifikovaných movitostí ze soupisu věcí ze dne 7. 3. 2006, nelze jeho podání z 1. 8. 2006 (čl. 32) posoudit jako návrh na zastavení exekuce – k jehož podání ostatně oprávněný neměl žádný důvod, jelikož jeho pohledávka nebyla vymožena – nýbrž jen jako projev „nesouhlasu se soupisem sepsaných movitých věcí, o nichž věděl, že povinnému nepatří.“
V dovolání povinný s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v nesprávném posouzení písemného podání povinného z 1. 8. 2006 jako pouhého projevu nesouhlasu s obsahem exekutorova soupisu movitých věcí, ačkoli z označení i z obsahu tohoto procesního úkonu (jež nejsou ve vzájemném nesouladu) je zcela zjevné, že jde o návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelova názoru je s ohledem na označení i obsah podání povinného z 1. 8. 2006 zcela nevýznamný jeho odkaz na usnesení soudního exekutora o vyloučení některých věcí ze soupisu podle §326 odst. 4 o. s. ř. Přijmout podle názoru povinného nelze ani odvolací námitku oprávněného, že „tento úkon, tj. zastavení exekuce, však vůbec neměl v úmyslu učinit a pokud byl návrh takto soudu podán, byl učiněn omylem, na základě informací od exekutora.“ Oprávněný jednak nijak existenci omylu neprokazuje a jednak by ani případný existující podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, neměl na účinnost takového procesního úkonu žádný vliv. Kromě toho dovolatel namítá, že soud – nedoručil-li mu opis odvolání oprávněného – řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že odůvodnil-li oprávněný svůj návrh na zastavení exekuce odkazem na usnesení soudního exekutora podle §326 odst. 4 o. s. ř., nelze jeho podání z 1. 8. 2006 posoudit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jen jako projev „nesouhlasu se soupisem věcí, o nichž věděl, že povinnému nepatří.“
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V usnesení z 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9/1997 pod poř. číslem 69, Nejvyšší soud uzavřel, že každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný soulad. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon ani jeho účinnost žádný vliv.
Vycházel-li odvolací soud z názoru jiného, je jeho posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu