ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4113.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 4113/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce: D. H. , zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalovanému: A. O. , zastoupenému opatrovníkem Mgr. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 11, o určení „neplatnosti exekutorského zápisu“, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 203/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2011, č. j. 56 Co 128/2011 - 106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že „exekutorský zápis soudního exekutora JUDr. Bohumíra Krestýna ze dne 18. 12. 2002, č. exekutorského zápisu 31/03, je neplatný“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že citovaný exekutorský zápis považuje za neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť neovládá český jazyk (pouze základní verbální komunikaci), že obsahu této listiny nerozuměl, při jejím sepisu a podpisu nebyl přítomen tlumočník, že zápis podepsal pouze z důvodu, že žalovanému důvěřoval, přičemž ani není pravdivý údaj uvedený v bodě I. exekutorského zápisu o tom, že si od žalovaného půjčil částku 150.000,- EUR. Dále uvedl, že obsahem a právními důsledky zápisu se začal zabývat až poté, kdy byla na jeho majetek usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 47 Nc 5868/2004, nařízena exekuce.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 11. 2005, č. j. 23 C 203/2005 - 17, řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci českých soudů zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 3. 2007, č. j. 56 Co 534/2006 - 42, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Cdo 3219/2007 - 53, bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2007, č. j. 56 Co 534/2006 - 42, zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení s tím, že je potřeba se zabývat tím a najisto postavit, zda žalovaný má na území ČR majetek či nikoliv (§86 odst. 2 o. s. ř.). Krajský soud v Ostravě poté usnesením ze dne 28. 1. 2010, č. j. 56 Co 534/2006 - 61, usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2005, č. j. 23 C 203/2005 - 17, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci po doplnění dokazování usnesením ze dne 17. 1. 2011, č. j. 23 C 203/2005 - 98, řízení opět podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný měl na území ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání až do 25. 5. 2005, a to na adrese, kde od ledna 2004 do září 2004 (kdy odjel zpět do Chorvatska) bydlel u paní H. V., že od 26. 5. 2005 již v ČR pobyt nemá, že pro něj nejsou v katastru nemovitostí evidována žádná vlastnická ani jiná věcná práva a že v registru motorových vozidel není evidován jako provozovatel a vlastník motorového vozidla. Vlastním šetřením provedeným dne 26. 4. 2010 dále zjistil, že žalovaný na adrese nebydlí, že je na ní neznámý (obyvatelé domu jej neznají), přičemž se nepodařilo ani zjistit, zda na této adrese bydlel či podnikal. Ohledně žalobcem udávané adresy podnikání žalovaného - pak zjistil, že na ní podnikal asi před pěti lety (vybudoval restauraci, kterou pak prodal firmě STD s.r.o. a Dosnetex plus s.r.o.), a že od června 2010 má tuto restauraci v nájmu pan J. L. Činnost v režimu živnostenského zákona žalovaný ukončil, místo podnikání měl od 3. 1. 2003 do 17. 6. 2004 na adrese, a od 17. 6. 2004 na adrese, přičemž živnostenské oprávnění mu zaniklo 25. 5. 2004. Ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 9. 2003 a z dohody o ukončení nájemní smlouvy soud zjistil, že žalovaný měl v nájmu v době od 1. 9. 2003 do 31. 10. 2003 nebytové prostory v přízemí domu, které vlastní společnost YU-HIPEX, s.r.o. Soud prvního stupně dovodil, že je třeba postupovat podle §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), neboť dvoustranné mezinárodní smlouvy mezi bývalou ČSSR a Vietnamem a mezi ČSSR a SFRJ (kterou je nadále vázána Česká republika i Chorvatská republika) otázku pravomoci soudů pro danou věc neřeší. Dospěl k závěru, že podle §84 a násl. o. s. ř. není český soud příslušný, neboť v době podání návrhu žalovaný neměl bydliště v ČR (§84, §85 o. s. ř.), není státním občanem ČR a nelze proto příslušnost soudu dovozovat podle posledního známého bydliště žalovaného v Olomouci (§86 odst. 1 o. s. ř.), a nebylo ani zjištěno, že by žalovaný měl v ČR nějaký majetek (§86 odst. 2 o. s. ř.). Jelikož tedy žádný soud v ČR není příslušný, není dána ani pravomoc českých soudů. S ohledem na §104 odst. 1 o. s. ř. proto řízení zastavil, neboť nedostatek pravomoci českého soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 4. 2011, č. j. 56 Co 128/2011 - 106, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, z nichž plyne, že pravomoc soudů ČR nelze dovodit ani podle §86 odst. 2 o. s. ř., neboť nebylo zjištěno, že žalovaný má na území ČR majetek. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku Krajského soudu v Ostravě odd. A, vložka 12352, krajský soud zjistil, že pod IČ 268 07 041 byl žalovaný zapsán v obchodním rejstříku od 19. 5. 2003 a že k výmazu zápisu došlo dne 29. 4. 2004. Činnost podle živnostenského zákona ukončil k datu 25. 5. 2004, z obchodního rejstříku byl vymazán 29. 4. 2004, nájem nebytových prostor, v nichž provozoval živnost, ukončil k 31. 10. 2003, na adrese posledního místa podnikání se fakticky přestal zdržovat v květnu roku 2005, kdy odcestoval do Chorvatska, a zpět se již nevrátil. Odvolací soud uzavřel, že ze žádných listinných důkazů opatřených soudem prvního stupně neplyne, že žalovaný na území ČR zanechal majetek, přičemž ani žalobce v odvolání „nenabídl“ důkaz, kterým by byl tento závěr vyvrácen. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že k projednání a rozhodnutí dané věci není dána pravomoc soudů České republiky, neboť žalovaný v době podání žaloby (dne 23. 9. 2005) na území ČR již neměl trvalý pobyt, fakticky se zde nezdržoval, přičemž ani z obsahu exekutorského zápisu ze dne 18. 12. 2003 neplyne, že by jeho účastníci založili pravomoc soudů ČR v případném sporu smlouvou (§37 odst. 7 ZMPS).
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je přesvědčen, že pro určení pravomoci českých soudů ve smyslu §37 a násl. ZMPS v návaznosti na §85 odst. 1 o. s. ř. není podstatné, zda má žalovaný v ČR povolen pobyt ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb. (o pobytu cizinců na území ČR), ale že výhradně záleží na tom, zda se žalovaný na uvedené adrese v ČR fakticky zdržuje. Opětovně namítá, že z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že žalovaný podniká na adrese a že má v ČR povolen pobyt na adrese, na níž se stále zdržuje. Má za to, že stav, kdy se v ČR zdržují cizinci případně i bez povolení k pobytu, jistě není nijak neobvyklým jevem, navíc za situace, kdy se jedná o „občana Evropské unie“. Z jím předložených internetových výpisů podle něj jednoznačně vyplývá, že žalovaný na území ČR podniká, že podnikatelskou činnost nepřerušil a že nemá ustanoveného odpovědného zástupce, což podle něj jednoznačně prokazuje, že se na území ČR zdržuje. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je zjevně bezdůvodné.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají. S výjimkou těchto vad je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný se na území ČR nezdržuje. Je tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 písm. o. s. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O takový případ se jedná, je-li rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a obsahem spisu, a to buď za situace, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, tedy vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul-li určitou podstatnou skutečnost, která vyplývá z obsahu spisu, anebo je-li v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný se na území ČR nezdržuje, jehož správnost dovolatel zpochybňuje, učinil již soud prvního stupně z listinných důkazů a rovněž šetřením na místě samém. Samotná dovolatelem namítaná okolnost, že žalovaný je stále zapsán v obchodním rejstříku pod identifikačním číslem 268 07 041, s místem podnikání - byť by skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalovaný byl z obchodního rejstříku vymazán dne 29. 4. 2004 - nebylo správné, není pro právní posouzení věci významná, neboť všemi v řízení provedenými důkazy, které podle obsahu spisu mají oporu v provedeném dokazování, bylo prokázáno, že žalovaný se na území ČR nezdržuje, přičemž žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, odvolací soud nepominul. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl naplněn.
Jelikož dovolání žalobce je zjevně bezdůvodné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovanému, který by měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2012
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu