ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4468.2008.3
sp. zn. 20 Cdo 4468/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Wolf Naturprodukte GmbH (dříve Heribert Wolf Handels GmbH), zapsané v obchodním rejstříku vedeném Zemským soudem pro civilně právní věci v Grazu vložka FN 39400 t, se sídlem v Grazu, Eduard-Richter-Gasse 19, Rakouská republika, s adresou pro doručování v ČR: Mgr. Vlastimil Šopák, advokát se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, zastoupené JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 4a, proti povinné SEWAR spol. s r. o. , se sídlem v Šanově, Zahradní 320, o uznání vykonatelnosti a nařízení exekuce pro 33 757,86 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 Nc 4849/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2008, č. j. 20 Co 21/2008-23, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud výrokem I. napadeného rozhodnutí potvrdil usnesení ze dne 25. 10. 2007, č. j. 8 Nc 4849/2007-12, kterým okresní soud zamítl návrh oprávněné, aby rozhodnutí vydané Zemským soudem pro věci civilní v Grazu, Rakousko, dne 15. 4. 2003 pod sp. zn. 22 Cg 193/02 bylo prohlášeno na území České republiky za vykonatelné, a dále aby byla nařízena exekuce na majetek povinné podle výše uvedeného rozhodnutí k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 33 575,86 EUR s blíže specifikovaným příslušenstvím, a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud ve výroku II. také žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto řízení, v němž má být vykonáno rozhodnutí rakouského soudu vydané dne 15. 4. 2003, nelze postupovat podle předpisů Evropské unie, konkrétně podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Nařízení“), neboť Česká republika je tímto nařízením vázána až od 1. 5. 2004, kdy se stala členem Evropské unie a kdy pro ni toto Nařízení vstoupilo v platnost (viz čl. 66 Nařízení). Odvolací soud shledal správným i závěr soudu I. stupně, že výkonu rakouského rozhodnutí nelze dosáhnout ani podle §63 a §64 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 97/1963 Sb.“), neboť mezi Českou republikou a Rakouskou republikou nebyla uzavřena dohoda o vzájemnosti uznání a výkonu rozhodnutí.
Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem soudů, že rozhodnutí rakouského soudu nemůže být v ČR prohlášeno za vykonatelné podle Nařízení, protože bylo vydáno dříve, než toto Nařízení vstoupilo pro ČR v platnost (dnem vstupu ČR do Evropské unie 1. 5. 2004). Prosazuje, že čl. 66 Nařízení je třeba interpretovat tak, že rozhodujícím dnem je den, kdy se nařízení stalo platným a účinným obecně (tj. 1. 3. 2002), a nikoli den, kdy se nařízení stalo platným a účinným v konkrétním členském státě. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění účinném do 31. 10. 2009, neboť napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam daný tím, že ve věci byla ohledně výkladu čl. 66 odst. 2 Nařízení předložena Soudnímu dvoru Evropské unie předběžná otázka.
Dovolání není důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Protože takové vady nebyly namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud dovolací námitkou, že výše označený exekuční titul rakouského soudu je v České republice vykonatelný.
Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 21. 6. 2012 – věc – C-514/10, uzavřel, že článek 66 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán tak, že pro založení působnosti tohoto nařízení pro účely uznání a výkonu soudního rozhodnutí je nezbytné, aby v době vydání tohoto rozhodnutí bylo uvedené nařízení platné jak v členském státě původu, tak i v dožádaném členském státě.
Exekučním titulem je v souzené věci rozhodnutí vydané Zemským soudem pro věci civilní v Grazu (Rakouská republika) ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 22 Cg 193/02, tedy rozhodnutí, které bylo vydáno dříve, než Nařízení vstoupilo v České republice v platnost (1. 5. 2004).
Závěr odvolacího soudu (byť jej opírá o výklad čl. 66 odst. 1), že v dané věci nelze postupovat podle Nařízení, je proto správný.
Rovněž otázku vzájemnosti (§64 písm. e/ zákona č. 97/1963 Sb.) při uznávání a výkonu rozhodnutí rakouských soudů v civilních věcech vydaných před 1. 5. 2004 posoudily soudy obou stupňů správně a v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4032/2007).
Jelikož dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Oprávněná v dovolacím řízení úspěšná nebyla, povinné (podle obsahu spisu) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu