ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.454.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 454/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. M. , zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem v Moravské Ostravě, Presslova 9, proti povinné FOKR Czech, s. r. o. se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, identifikační číslo osoby 25873580, zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, pro 93.061,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 2 Nc 3268/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29. 7. 2009, č. j. 10 Co 92/2009-90, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 6. 11. 2005, č. j. 2 Nc 3268/2007-68, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka ve výši 93.061,- Kč, představující náhradu nákladů předchozího vykonávacího řízení vedeného (postižením obchodního podílu) u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 3533/2001 zanikla započtením (proti)pohledávky povinné ve výši 2.336.384,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že proti vymáhané pohledávce uplatnila povinná k započtení výše uvedenou částku z titulu nezaplacené kupní ceny ve výši 2.336.384,- Kč podle kupní smlouvy uzavřené 7. 9. 1992 mezi V. M. (matkou oprávněného) jako prodávající a povinným J. M. a jeho manželkou R. M. jako kupujícími. Kupní cena měla být zaplacena do dvou týdnů po registraci státním notářstvím (provedené 8. 9. 1992). Povinná podle názoru odvolacího soudu stran své (proti)pohledávky nedisponuje vykonatelným exekučním titulem a tvrdí, že ji nabyla postoupením z původní věřitelky V. M. na L. P. (smlouvou ze 17. 11. 2000) a z něj na povinnou (smlouvou z 5. 9. 2001). Krajský soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 683/2006, podle nějž je namístě zabývat se nejprve uplatněnou námitkou promlčení pohledávky, aniž by bylo nutno zkoumat, zda tato pohledávka skutečně existuje, se zabýval nejprve otázkou promlčení a v tomto ohledu dospěl k závěru, že (proti)pohledávka povinné skutečně promlčena je (jelikož, jak uvedeno níže, ke stavení promlčecí doby podle §112 občanského zákoníku – protože v nalézacím řízení nebylo řádně pokračováno - nedošlo). Byla-li kupní smlouva registrována v úterý 8. 9. 1992, připadá poslední den pro úhradu dluhu na úterý 22. 9. téhož roku (§122 odst. 2 obč. zák.). Počínaje dnem 23. 9. 1992 se dlužníci (oprávněný a jeho manželka) ocitli v prodlení a tímto dnem začala běžet promlčecí doba. Původní věřitelka V. M. uplatnila své právo u soudu žalobou podanou dne 21. 4. 1995 v řízení sp. zn. 12 C 137/95 a tímto okamžikem došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Žalobě bylo sice vyhověno, pravomocný exekuční titul však byl následně v obnoveném řízení odklizen a celé řízení pak bylo (po smrti žalobkyně, původní věřitelky a matky oprávněného) pro zpětvzetí žaloby právním nástupcem původní věřitelky (oprávněným), který byl zároveň jedním z dlužníků, zastaveno. Bylo-li soudní řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby, nastává stav, jako kdyby vůbec neproběhlo. Obecná tříletá promlčecí doba k uplatnění práva na zaplacení kupní ceny ve výši 2.336.384,- Kč uplynula dnem 23. 9. 1995, takže v okamžiku, kdy povinná (jež tvrdí, že svou k promlčení namítnutou /proti/pohledávku od původní věřitelky V. M. nabyla po dvojím postoupení) učinila kompenzační projev, tj. 18. 1. 2007, bylo právo promlčeno a pohledávka z titulu nezaplacené kupní ceny se tak stala k jednostrannému započtení nezpůsobilou.
Dovolatelčinu argumentaci rozporem námitky promlčení (proti)pohledávky povinné, uplatněné k započtení, s dobrými mravy, odvolací soud kvalifikoval jako neopodstatněnou s odůvodněním, že exekucí nyní vymáhaná pohledávka oprávněného ve výši 93.061,- Kč představuje náhradu nákladů předcházejícího vykonávacího řízení vedeného – neúspěšně – (postižením obchodního podílu) povinnou. Za odporující dobrým mravům nelze podle odvolacího soudu považovat ani postup oprávněného, který (jako jediný dědic a tedy právní nástupce původní žalobkyně, jeho matky V. M.) vzal i její žalobu o zaplacení částky 2.336.384,- Kč zpět, neboť „... jde o realizaci dispozičního práva žalobce, kterou nelze žádnému z účastníků řízení upírat.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že odvolací soud posoudil námitku promlčení (proti)pohledávky povinné, vznesené oprávněným, v rozporu s judikaturou ústavního i nejvyššího soudu, vztahující se k posuzování těchto námitek z hlediska jejich případného rozporu s dobrými mravy.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje právě v závěru odvolacího soudu, že námitka promlčení (proti)pohledávky uplatněné povinnou k započtení, v rozporu s dobrými mravy není. Podle povinné to totiž byl výlučně oprávněný, kdo způsobil promlčení (proti)pohledávky povinné, jelikož právě on vzal (jako jediný dědic a právní nástupce původní žalobkyně V. M., jeho matky) žalobu o zaplacení kupní ceny v částce 2.336.384,- Kč po povolení obnovy řízení zpět, v důsledku čehož ke stanovení promlčecí doby podle §112 občanského zákoníku nedošlo. Je tedy podle dovolatelky v rozporu s dobrými mravy, aby nyní právě oprávněný vznášel námitku promlčení, jež sám svým zpětvzetím žaloby způsobil.
Oprávněný navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání s odůvodněním, že pokud vzal jako jediný dědic a právní nástupce žalobu své matky podanou proti němu a jeho manželce (po předchozím zrušení pravomocného rozsudku jímž byly zavázány k zaplacení kupní ceny v částce 2.336.384,- Kč a po povolení obnovy řízení) zpět, bylo to jednak proto, že žalovaní manželé M. kupní cenu za nemovitost zaplatili, což však byli s ohledem na příbuzenské vztahy účastníků nalézacího řízení schopni prokázat pouze svědky, nikoli však již listinami, a jednak proto, že i kdyby žalobu podanou původně jeho matkou zpět nevzal, nemohl by jí soud vyhovět.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatelka rozpor námitky promlčení (/proti/pohledávky uplatněné povinnou k započtení proti nyní vymáhané pohledávce oprávněného) s dobrými mravy spatřuje v tom, že to byl právě oprávněný, kdo zpětvzetím žaloby po povolení obnovy řízení promlčení způsobil.
Tak tomu však není. Předně nelze nevidět, že tvrzená (proti)pohledávka povinné za oprávněným, existovala-li vůbec (případným pravomocným rozsudkem to totiž zjištěno nebylo), není pohledávkou judikátní, jelikož původní exekuční titul, rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 29. 11. 1999, č. j. 12 C 137/1995-165, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 6. 10. 2000, č. j. 11 Co 531/2000-193, byl po povolení obnovy řízení (pro zpětvzetí žaloby) zrušen; jde tedy o (proti)pohledávku, jejíž existence zůstala pouze v rovině tvrzení povinné. I kdyby však její existence byla pouhým tvrzením samotné povinné skutečně prokázána, pak, bude-li se vycházet z jejích dalších tvrzení o dvou postupních smlouvách (ze 17. 11. 2000 mezi původní žalobkyní V. M. a L. P., a z 5. 9. 2001 mezi L. P. a povinnou), nelze oprávněnému vytýkat, že zpětvzetím žaloby, v důsledku něhož nemohl být běh promlčecí doby staven, zavinil promlčení, jelikož taková žaloba (nehledě na zánik pohledávky původní věřitelky V. M. splynutím) by musela být pro nedostatek aktivní legitimace oprávněného jako jediného dědice a právního nástupce původní žalobkyně, nenavrhl-li postup podle ustanovení §107a o. s. ř., zamítnuta právě s ohledem na skutečnost, že po povolení obnovy řízení již byl vlastníkem (proti)pohledávky v důsledku dvou po sobě následujících cessí subjekt jiný.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu