ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.473.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 473/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-Mobile Czech Republic, a. s. se sídlem v Praze 2, Londýnská 730, identifikační číslo osoby 64949681, proti povinnému J. E. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Mazancem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Mývaltova 1117, pro částku 24.684,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 22 E 654/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 21. 11. 2008, č. j. 58 Co 518/2008-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 7. 7. 2003, č. j. 22 E 654/2003-10, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí. S (jedinou) odvolací námitkou povinného, že exekuční titul (z 9. 12. 2002) „mu nebyl doručen, jelikož od roku 2001 má trvalé bydliště v Ústí nad Orlicí“, se městský soud vypořádal závěrem, že k výkonu navržené rozhodnutí bylo povinnému, jak plyne z nalézacího spisu, doručeno do vlastních rukou 12. 12. 2002 na adresu Praha 6, Nevanova 1072, což povinný stvrdil vlastnoručním podpisem.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že vykonávané rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu „nemůže být exekučním titulem, neboť mu nikdy nebylo řádně doručeno, nenabylo právní moci a nemůže tak být ani vykonatelné“) povinný namítá, že zásilku s exekučním titulem převzal (a doručenku podepsal) jeho otec J. E., narozený 6. 8. 1944, bydlící na stejné adrese, tedy v Praze 6, Nevanova 1072; tam také soudnímu vykonavateli (viz protokol o bezvýslednosti soupisu z 12. 6. 2007 na č. l. 13) sdělil, že povinný se v roce 1986 odstěhoval, že spolu nekomunikují a že bydliště povinného nezná. Podle povinného „je zřejmé, že pokud byla zásilka označena pouze jménem a příjmením adresáta, tedy bez bližší identifikace např. datem narození, jiný J. E. neměl důvod tuto zásilku nepřevzít; ten však již dále nikoho o převzetí neinformoval“. Z uvedeného povinný dovozuje, že k výkonu navržené rozhodnutí vykonatelnosti nenabylo.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Namítá-li povinný, že se v době doručování exekučního titulu na adrese uvedené v poštovní zásilce nezdržoval, že tam však bydlel jeho otec stejného příjmení i jména, takže „neobsahovala-li zásilka identifikaci adresáta kromě uvedených údajů také datem narození J. E. starší neměl důvod ji nepřevzít,“ a že tedy skutečně převzata byla, pak namítá skutečnosti nové, v odvolání (v němž se omezil pouze na tvrzení jediné, a to, že „od roku 2001 má trvalé bydliště v Ústí nad Orlicí“) nepřednesené. Takové skutečnosti však v dovolání úspěšně uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.). Nepřípustnost nových skutkových tvrzení je v uvedeném ustanovení zakotvena proto, že předmětem dovolacího přezkumu je – navíc v případě potvrzujícího rozhodnutí právní – závěr odvolacího soudu vyvozený z tvrzení přednesených účastníky nejpozději v odvolacím řízení. Neměl-li odvolací soud k dispozici tvrzení povinného, že zásilku s exekučním titulem převzal a doručenku podepsal jeho na stejné adrese bydlící otec téhož příjmení i jména, pak mu nelze vytýkat jeho závěr vyvozený z podepsané doručenky, mající charakter veřejné listiny, že exekuční titul byl doručen řádně a že tak nabyl formální vykonatelnosti. Na uvedeném nemůže nic změnit ani obsah protokolu o bezvýslednosti soupisu, z něhož plyne, že povinný se podle sdělení J. E. staršího na adrese doručení od roku 1996 nezdržuje. Tato skutečnost totiž sama o sobě k závěru o nedoručení titulu způsobilá vést není, nebyla-li spojena s tvrzením, že doručenku nepodepsal povinný, ale jeho otec (k nutnosti uplatnění nových skutečností v /odvolacím/ exekučním řízení srov. unesení Nejvyššího soudu z 30.6.2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10 ročník 2005 pod poř. č. 166).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu