ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4741.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4741/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. ve věci žalobce Svazu českých a moravských výrobních družstev se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, identifikační číslo osoby 00031712, zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5 proti žalované V. C. , o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 111/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 7. 2010, č. j. 35 Co 243/2010-57, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil rozsudek obvodního soudu z 25. 2. 2010, č. j. 14 C 111/2009-39, tak, že žalobu o vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce vedené žalovanou proti společnosti PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o. zamítl. Odvolací soud uzavřel, že sice je správný závěr obvodního soudu o právní neúčinnosti (§42a občanského zákoníku) kupní smlouvy z 15. 4. 2003, jíž žalobcův dlužník, společnost Centrum soukromé rehabilitace spol. s r. o., předmětné nemovitosti převedl na společnost PRAGOMAGNUM Praha spol. s r. o., že však obvodní soud „opomněl, že tato neúčinnost působí jen vůči věřiteli (žalobci), na jehož návrh byla neúčinnost pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena.“ Odporovatelné právní úkony nejsou neplatné, nýbrž nastolují pouze stav tzv. relativní bezúčinnosti, což znamená, že v právních vztazích obecně sice mají sledované právní následky (zejména nabytí vlastnictví), avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla odporovatelnost založena, se na ně hledí tak, jako kdyby jejich právní účinky nenastaly. Z uvedeného plyne, že v případě, kdy třetí osoba získá své vlastnické právo na základě odporovatelného právního úkonu, má věřitel právo požadovat, aby dluh jeho dlužníka byl uspokojen i z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které tímto způsobem z majetku jeho dlužníka ušly, samotný převod vlastnického práva však co do své platnosti zpochybněn není. S odkazem na rozsudek publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2000 pak odvolací soud zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu, jímž bylo vyhověno žalobě na určení, že právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě způsobilého exekučního titulu vydaného proti dlužníku domáhat nařízení exekuce postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoli proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Odvolací soud pak uzavírá, že žalobcovo prokázané tvrzení o tom, že s úspěchem odporoval právnímu úkonu, na základě něhož společnost PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o. nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, tudíž nemůže vést k závěru o existenci jeho práva vylučujícího postihnout tento majetek v rámci exekuce vedené žalovanou proti jmenované obchodní společnosti, tj. práva, jež by mu zajišťovalo jakousi „blokaci“ uvedených nemovitostí výhradně pro účely uspokojení jeho pohledávky za společností Centrum soukromé rehabilitace spol. s r. o., nýbrž odůvodňuje jen závěr o tom, že svou pohledávku může uspokojit mj. i z tohoto majetku, a to v konkurenci s ostatními případnými věřiteli společnosti PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o., která tento majetek v současnosti vlastní, tj. i v konkurenci se žalovanou.
V dovolání žalobce ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a namítá, že i když mu rozsudek o relativní neúčinnosti kupní smlouvy přiznává nárok domáhat se nařízení exekuce přímo proti majetku povinného (v exekuci vedené žalovanou), objektivní možnost výkonu v tomto případě chybí. Žalobci byl přiznán exekuční titul k pohledávce pravomocně již 20. 2. 2003, ten však fakticky nemohl uspokojit svou přiznanou pohledávku prodejem nemovitostí do dnešního dne, a to v důsledku zcizení nemovitostí (jeho dlužníkem) dne 15. 4. 2003 ve prospěch nového nabyvatele (tj. povinného v exekuci vedené žalovanou V. C. /jako oprávněnou/ proti společnosti PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o.). Ačkoli se žalobce úspěšně domohl určení neúčinnosti kupní smlouvy, nemovitosti byly v mezidobí k návrhu žalované na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky, vzniklé jí prokazatelně později, „přikázány“ k prodeji na základě exekučního příkazu z 24. 6. 2008.
Podle dovolatelova názoru nelze souhlasit ani s názorem odvolacího soudu, že má svou pohledávku vůči povinnému vymoci v rámci exekučního řízení v tzv. konkurenci se žalovanou. Vzhledem k povaze exekučního řízení, v němž se neuplatní zásada poměrného uspokojení věřitelů, ale zásada přednosti, tj. „kdo dřív přijde, ten dřív bere“, ve spojení se skutečností, že žalovaná podala návrh na nařízení exekuce v době, kdy žalobce z objektivních příčin obdobný návrh u příslušného soudu oprávněn podat nebyl, názor odvolacího soudu o uplatnění pohledávky v tzv. konkurenci se žalovanou jeho právní postavení citelně oslabuje, neboť dojde-li k uspokojení žalované z výtěžku prodaných nemovitostí dle výše uvedené zásady, lze vzhledem k výši její pohledávky za povinným, jež prokazatelně přesahuje cenu nemovitostí, důvodně očekávat, že žalobcova pohledávka vůbec nebude uspokojena. Dle jeho názoru „je tak otázkou, zda je spravedlivé, aby na jedné straně rozhodnutí soudu, jímž bylo vyhověno žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka vůči věřiteli, představovalo podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku domáhat nařízení exekuce postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoli proti dlužníku, ale proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učinil, avšak aby se na druhé straně nepočítalo s možností, že by pro účely exekučního řízení prokázané právo oprávněného (věřitele) nechránilo před skutečností, že předmětná věc může být součástí jiného exekučního řízení, vyvolaného třetí osobou, jak je tomu v tomto případě.“
Ačkoli žalobce učinil veškeré kroky v souladu se zákonem a ve spojení s právní zásadou, podle níž „bdělým náležejí práva“, aby mu bylo plněno, co mu po právu náleží, lze podle něj konstatovat, že „zde neexistuje ochranný prvek v rámci exekučního řízení, který by mu zajistil, aby pravomocně přiznaná plnění od dlužníka či třetích osob mohl jako věřitel skutečně vymoci, a to v případech, kdy majetek dlužníka či povinného existuje a věřitel se svých práv v jiném exekučním řízení dovolává.“ Stav, kdy se po mnoha letech domohl pouze „prázdného práva“, shledává žalobce nedostatečným a považuje jej za porušení soukromoprávní zásady „neminem laedere.“
Žalobce je názoru, že judikatura aplikovaná na daný případ odvolacím soudem nemůže být pro souzenou věc přiléhavá, neboť pak „by byl popřen jakýkoli smysl institutu odporovatelnosti právním úkonům, když ve svém výsledku by řádně použitý postup žalobci nepřinesl žádný ekonomický efekt a úspěšně odporovaný neúčinný právní úkon by pro něj nebyl nijak majetkově zhojen.“ Je tedy podle jeho názoru zjevné, že v předmětné věci naopak právě jím odporovaný úkon představuje jeho právo na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce (právo vylučující postihnout tento majetek). Závěr v tom smyslu, že by se žalobce měl domáhat uspokojení své pohledávky za původním dlužníkem v konkurenci s věřiteli nabyvatele nemovitostí, jejichž nabytí je vůči němu neúčinné, „vede k nespravedlivému upřednostnění věřitelů tohoto nabyvatele. Ti by se tak mohli uspokojovat v konkurenci se žalobcem, vůči němuž je tento převod neúčinný, a to tím způsobem, že budou uspokojeni před ním a že žalobce zůstane neuspokojen, byť únik majetku původního dlužníka na nového nabyvatele je vůči němu neúčinný, avšak bez jakéhokoli faktického efektu.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalobcovo úspěšné uplatnění relativní neúčinnosti smlouvy, jíž jeho dlužník (společnost Centrum soukromé rehabilitace, spol. s r.o.) převedl vlastnictví k předmětným nemovitostem na nabyvatele (společnost PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r.o., povinného v exekuci vedené k návrhu žalované V. C. jakožto oprávněné), nemůže vést k závěru o existenci jeho práva vylučujícího postihnout tento majetek v rámci exekuce vedené žalovanou proti jmenované obchodní společnosti, tj. práva, jež by mu zajišťovalo jakousi „blokaci“ uvedených nemovitostí výhradně pro účely uspokojení jeho pohledávky za společností Centrum soukromé rehabilitace spol. s r. o., nýbrž že odůvodňuje jen závěr o tom, že svou pohledávku může uspokojit mj. i z tohoto majetku, a to v konkurenci s ostatními případnými věřiteli společnosti PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o., která tento majetek v současnosti vlastní, tj. i v konkurenci se žalovanou.“
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v daném případě není.
V daném případě má žalobce (jako věřitel) přisouzenu pohledávku v částce 9.393.958,- Kč s příslušenstvím, za svým dlužníkem, společností Centrum soukromé rehabilitace, spol. s r.o. K dispozici má též rozsudek o relativní neúčinnosti kupní smlouvy z 15. 4. 2003, jíž tento žalobcův dlužník převedl vlastnictví k předmětným nemovitostem na nabyvatele, společnost PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o., jenž je zároveň povinným v exekuci vedené na základě exekutorského zápisu z 28. 11. 2007 žalovanou V. C. jako oprávněnou k vymožení její pohledávky za povinným v částce 9.000.000,- Kč; žalobce nyní usiluje o vyloučení předmětných nemovitostí z této exekuce.
Žalobce se předně mýlí, dovozuje-li v bodě VI. své žaloby (č. l. 5), že „byl-li převodem nemovitostí zkrácen na svém právu na uspokojení soudem přiznané pohledávky , svědčí mu k exekucí (nařízenou k návrhu žalované) postiženým nemovitostem právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí pro pohledávku žalované“. Jestliže se totiž úspěšně domohl rozsudku o relativní neúčinnosti převodu nemovitostí z jeho dlužníka (společnosti Centrum soukromé rehabilitace spol. s r. o.) na nabyvatele, společnost PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o. (proti němuž nyní vede exekuci na základě exekutorského zápisu žalovaná jako oprávněná), nelze z této skutečnosti dovodit existenci jeho práva nepřipouštějícího exekuci (takovým je např. právo vlastnické podle §126, právo oprávněného držitele věci či práva podle §129 a §130 nebo právo nepravého dědice podle §485 občanského zákoníku /viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2220, 2221 s./), nýbrž pouze možnost vedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přímo proti nabyvateli , nynějšímu vlastníku dotčených nemovitostí, tj. společnosti PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o., a v tomto směru je závěr odvolacího soudu i jeho odkaz na rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2000, stejně jako na komentářovou literaturu (kromě tam poukázaného komentáře k občanskému soudnímu řádu lze uvést i publikaci autorů Švestky J., Spáčila J., Škárové M., Hulmáka M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, 391 s, nebo publikaci autorů Kurky V. a Drápala L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, 249 s) zcela správný. V tomto směru dovolací soud odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze doplňuje o další větu z odůvodnění citovaného judikátu (s. 131/233), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k upokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem z dlužníkova majetku ušly, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K (obecnému) dovolacímu argumentu, že se žalobce domohl pouze „prázdného práva“, Nejvyšší soud pro úplnost (tedy nad rámec závěru o nepřípadnosti excindační žaloby) dodává, že jeho pohledávka – jako pohledávka dalšího oprávněného – může být uspokojena (byť třeba jen částečně) jejím přihlášením do rozvrhu v exekuci nařízené proti společnosti PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o. k návrhu žalované (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu z 30.5.2011, sp. zn. 20 Cdo 2845/2009, jehož závěrů lze použít obdobně).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je správné; Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že procesně úspěšné žalované, jež by jinak měla právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu