ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4910.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4910/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné M. M. , proti povinným 1. Ing. J. H. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Mlčákem, advokátem se sídlem v Klatovech III, Pod Hůrkou 758, 2. Mgr. J. H. , bytem tamtéž, vedené u Okresního soudu v Klatovech, pod sp. zn. 15 Nc 2627/2002, o dovolání 1. povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2009, č. j. 12 Co 313/2009-144, takto:
I. Řízení o dovolání 2. povinné se zastavuje .
II. Dovolání 1. povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 2. 2009, č. j. 15 Nc 2627/2002-128, jímž okresní soud s poukazem na ustanovení §55a exekučního řádu zamítl návrh 2. povinné na zastavení exekuce s odůvodněním, že, jak plyne z vyjádření soudního exekutora, dosud nebyly zaplaceny náklady exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně včetně toho, že druhá povinná ostatně zastavení exekuce nenavrhla s odůvodněním, že náklady exekuce zaplatila, nýbrž proto, že podle ní by tyto náklady měla nést oprávněná.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, 1. povinný ohlašuje dovolací důvody (avšak bez specifikace, čím bylkaždý z nich naplněn) podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že návrh na zastavení exekuce byl zamítnut přesto, že předmětná pohledávka s příslušenstvím byla vymožena již v prosinci 2004 v rámci výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy druhé povinné, nařízeného a provedeného pod sp. zn. 18 E 1071/2002 po nařízení předmětné exekuce, vedené pod sp. zn. 15 Nc 2627/2002. Dále pak bod III. dovolání obsahuje zevrubný výčet jednotlivých rozhodnutí a dalších písemností, jež podle dovolatele nebyly druhé povinné řádně doručeny. Dovolatel „považuje za nedůvodné a neoprávněné provedení exekuce srážkou ze mzdy druhé povinné čtyři roky po rozvodu jejich manželství a pět let po zúžení jejich společného jmění,“ a vyjadřuje přesvědčení, že „oprávněná měla ve věci splnit svou zákonnou povinnost a po zaplacení své pohledávky již v roce 2004 duplicitní řízení ukončit. Protože tento úkon řádně neprovedla, je nutno považovat další náhrady nákladů jak exekutora tak oprávněné za bezdůvodné obohacení, resp. za způsobení škody, kterému oprávněná mohla řádným výkonem svých práv a povinností předejít. I v tomto případě soudy obou stupňů zcela rezignovaly na své postavení garanta práva a spravedlnosti. V celém průběhu tohoto letitého řízení nebyli exekutor ani oprávněná vedeni soudem k zákonným povinnostem; soud byl lhostejný k mnohaletým časovým prodlevám, zcela přehlížel a nepřipouštěl argumenty povinných, že exekutor vymáhá náklady za práci, kterou nevykonal, a navíc ani nepožadoval doložit od exekutora a oprávněné, za co náklady v nevykonané exekuci požadují. Dále pak soud prvního stupně nevyžadoval od exekutora dodržování lhůt i při termínované korespondenci.“ Podle přesvědčení prvního povinného je v rozporu s dobrými mravy, aby se exekutor domáhal nákladů své exekuce, když ji vykonal někdo jiný.
V bodě IV. dovolání pak 1. povinný vyjadřuje názor, že „měly být provedeny a prokázány tyto důkazy a skutečnosti:
a) řádnost doručení usnesení Okresního soudu v Klatovech z 12. 7. 2002, č. j. 18 E 1071/2002-5,
b) odůvodnění a vyčíslení nákladů exekuce, č. j. Ex 1044/2002,
c) oprávněnost provedení exekuce srážkou ze mzdy druhé povinné pět let po zúžení SJM z prvním povinným a čtyři roky po rozvodu jejich manželství,
d) právní účinnost doručení příkazu, č. j. Ex 1044/2002,
e) bezdůvodné obohacení právního zástupce oprávněné a exekutora,
f) nesprávný úřední postup ve věci.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel však žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, dospět nelze.
Námitky týkající se (podle dovolatelova názoru vadného) doručování některých rozhodnutí a dalších písemností druhé povinné jsou z hlediska posouzení správnosti výkladu a použití aplikovaného ustanovení §55a exekučního řádu právně nevýznamné a stejně irelevantní jsou i námitky vznášené dovolatelem proti příkazu k úhradě nákladů exekuce sp. zn. Ex 1044/2002, o jehož správnosti ostatně bylo rozhodnuto pravomocným usnesením okresního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. Nc 2627/2002-122, a námitky týkající se vykonávacího řízení sp. zn. 18E 1071/2002.
Dovolatelovo přesvědčení (viz. zvýrazněná věta uprostřed třetí strany dovolání), že „oprávněná měla ve věci splnit svoji zákonnou povinnost a po zaplacení své pohledávky již v roce 2004 duplicitní řízení ukončit,“ a na téže straně dovolání formulované námitky (např. „rezignace soudů na postavení garanta práva a spravedlnosti“), nelze kvalifikovat jako uplatnění kteréhokoli z (ustanovením §241a odst. 2, 3 o. s. ř. taxativně vymezených) dovolacích důvodů. Totéž platí o námitkách uplatněných v bodě IV. písm. e) a f) dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Řízení o dovolání 2. povinné bylo pro jeho zpětvzetí (č.l. 211) podle ustanovení §243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. zastaveno.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu