ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.670.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 670/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Zelená 3158/34a, proti povinné X - STAV, s. r. o. , se sídlem v Ostravě - Kunčicích, Bloková 309, identifikační číslo osoby 25829696, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 219/438, pro 427.174,65 Kč, prodejem zastavených nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 E 422/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2009, č. j. 10 Co 185/2009-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 11. 12. 2008, č. j. 94 E 422/2006-132, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nařízeného usnesením ze dne 8. 12. 2006, č. j. 94 E 422/2006-12, a oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že zánikem původního dlužníka (Přerovské průmyslové stavby, společnost s ručením omezeným v likvidaci) bez právního nástupce nedošlo k zániku vymáhané pohledávky oprávněné, zajištěné zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech (nyní ve vlastnictví povinné), a to ani s ohledem na tzv. veřejnoprávní charakter pohledávky.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), povinná namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Povinná, jež je v pozici zástavního dlužníka, na jehož majetku vázne soudcovské zástavní právo, prosazuje, že zánikem hlavního dlužníka výmazem z obchodního rejstříku zanikl v souladu s předpisy na úseku sociálního zabezpečení i veřejnoprávní závazek, který nemůže existovat jako bezsubjektní, a tím zaniklo i soudcovské zástavní právo, jež vázne na nemovitostech povinné k zajištění tohoto závazku. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky zániku veřejnoprávní pohledávky a souvisejícího zániku akcesorických závazků, přičemž tvrdí, že soud nesprávně vyložil občanský zákoník v ustanoveních o zániku zástavního práva v souvislosti se zánikem zajištěné pohledávky. Je přesvědčena, že nelze aplikovat stávající judikaturu Nejvyššího soudu (21 Cdo 1198/2005), neboť v projednávané věci jde o zajištění veřejnoprávní pohledávky (založené zejména podle zákona č. 582/1991 Sb. a 589/1992 Sb.), jež nevznikla svobodným projevem vůle hlavního dlužníka, ale na základě určité právní skutečnosti, podobně jako zástavní právo zajišťující tuto pohledávku nevzniklo z projevu vůle některého z účastníků, ale z rozhodnutí soudu. Dovolatelka tvrdí, že otázku zániku hlavního dlužníka veřejnoprávního závazku a jeho důsledky pro zástavní právo již řešil Nejvyšší správní soud pod sp. zn. 1 Afs 73/2006, přičemž odvolací soud se jeho rozhodnutím nezabýval; napadené rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud nesprávně aplikoval i ustanovení předpisů sociálního zabezpečení o zániku plátce pojistného a zániku pohledávky. Navrhla, aby Nejvyšší soud (vzhledem k odlišnému názoru Nejvyššího správního soudu) rozhodl věc postupem podle §20 a 21 zákona č. 6/2002 Sb. v rámci občanskoprávního a obchodního kolegia, napadené rozhodnutí včetně usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani samotná dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Posouzením námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Soudy v projednávané věci vyšly ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 1998, č. j. 48 E 1556/98-4 (v právní moci 27. 8. 1999), byl nařízen podle vykonatelného výkazu nedoplatků vydaného oprávněnou dne 25. 8. 1998, č. j. 11951/98, pro pohledávku oprávněné za původním povinným - Přerovskými průmyslovými stavbami, společností s ručením omezeným „v likvidaci“ ve výši 645 654,- Kč, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 204, pro kat. území Kunčice nad Ostravicí, obec a okres Ostrava, s tím, že pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující doručení návrhu k soudu (30. 11. 1998). Ke dni 31. 5. 1999 se vlastníkem dotčených nemovitostí stala nynější povinná, a to na základě kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1999. Dne 4. 5. 2006 byl u soudu podán k vymožení zbytku zajištěné pohledávky oprávněné návrh na výkon rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí. Ke dni 6. 6. 2008 původní povinný zanikl bez právního nástupce výmazem z obchodního rejstříku.
Dovolací soud předně nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že se otázkou zániku hlavního dlužníka veřejnoprávního závazku a jeho důsledky pro zástavní právo zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z 30. 11. 2006, sp. zn. 1 Afs 73/2006. Citované rozhodnutí totiž řeší zcela odlišný zajišťovací institut, a to postavení daňového ručitele podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a §57a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění do 31. 12. 2010; nedotýká se v žádném případě institutu zástavního práva ani soudcovského zástavního práva jakožto práv věcných a jeho závěry tedy nelze v projednávané věci (ani částečně) použít.
Dovolatelka má za to (aniž však uvádí konkrétní ustanovení, při jejichž aplikaci soud pochybil), že soud nesprávně aplikoval předpisy sociálního zabezpečení, zejména zákon č. 582/1991 Sb. a č. 589/1992 Sb.; z těchto předpisů lze též podle jejího názoru dovodit, že zánikem hlavního dlužníka zanikl i jeho závazek a že povinnost k placení nemohla „přejít na jiný subjekt“. Dovolatelka přitom zcela pomíjí skutečnost, že uvedené předpisy se institutem soudcovského zástavního práva nezabývají (ustanovení §104i zákona č. 582/1991 Sb. stanoví pouze možnost zřídit zástavní právo k zajištění vykonatelné pohledávky rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení postupem podle správního řádu a za podmínek stanovených občanským zákoníkem).
Naopak v §104h odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. se stanoví, že vykonatelná rozhodnutí ve věcech pojistného a vykonatelné výkazy nedoplatků jsou titulem pro soudní nebo správní výkon rozhodnutí; přičemž jedním ze způsobů soudního výkonu rozhodnutí je bezpochyby i zřízení soudcovského zástavního práva postupem podle §338b a násl. o. s. ř. resp. v projednávané věci ještě podle §338a a násl. o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 (k povaze tohoto institutu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2270/2008).
Nejvyšší soud ve své judikatorní činnosti již také konstatoval, že zástavní právo vzniklé rozhodnutím soudu - soudcovské zástavní právo - má stejné hmotněprávní účinky jako zástavní práva vzniklá jiným způsobem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4554/2008).
Důsledkem zřízení soudcovského zástavního práva je, že pro pohledávky, které jsou jím zajištěny, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, k níž bylo toto právo zřízeno, nejen proti povinnému (tj. proti tomu, kdo byl povinným v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva), nýbrž podle §338d odst. 2 o. s. ř. (shodně stanovil občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000 v §338a odst. 2) i přímo proti každému dalšímu pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 3/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále usnesení téhož soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1447/2004).
Nejvyšší soud již také při své judikatorní činnosti uzavřel, že zástavní právo nezaniká , jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož závěrů soudy v projednávané věci vycházely). V této souvislosti rovněž uvedl, že smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka (včetně toho, že dlužník, který je právnickou osobou, zanikl bez právního nástupce), má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka vzniklá z titulu poskytnutí zajištění, neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek zánik jeho povinností vůči věřiteli (s ohledem na účel a smysl zástavního práva poskytnout zástavnímu věřiteli uspokojení jeho pohledávky vždy, neučiní-li tak dlužník).
Na přijatých závěrech nemůže nic změnit ani veřejnoprávní povaha zástavním právem zajištěné pohledávky.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro dovolatelkou navrhovaný postup podle §20 a 21 zákona č. 6/2002 Sb. nebyly dány zákonné podmínky.
Oprávněné podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2012
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu