ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.103.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 103/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Zemědělského družstva Pertoltice v likvidaci se sídlem ve Zruči nad Sázavou, Nová č. 331, IČO 00104515, za účasti 1) Mgr. J. Š. a 2) Ing. P. Š. , o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 152/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2009 č.j. 11 Cmo 223/2009-37, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce, Mgr. J. Š. a Ing. P. Š. podali dne 22.5.2008 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Kutná Hora, návrh na povolení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 21.5.2008, kterou žalobce prodal Mgr. J. Š. a Ing. P. Š. nemovitost označenou jako "pozemek parc. č. 564/4 o výměře 1.496 m 2 ", zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Kutná Hora na listu vlastnictví č. 4 pro k.ú. Řendějov, obec Řendějov, okres Kutná Hora, za kupní cenu ve výši 9.000,- Kč, ve prospěch kupujících.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora, rozhodnutím ze dne 28.7.2008 č.j. V-2113/2008-205 návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 21.5.2008 zamítl. Dospěl k závěru, že "předmětný pozemek byl hospodářskou smlouvou č. 1693/1977 předán JZD Pertoltice do trvalého užívání" a "vlastnické právo tedy svědčí státu", že "katastrální úřad nemá k dispozici listinu, na základě které vzniklo vlastnické právo ZD Pertoltice v likvidaci", že "listina prokazující vlastnické právo k výše uvedenému pozemku předložena nebyla" a že "ZD Pertoltice v likvidaci tedy není oprávněno tuto nemovitost převést do vlastnictví jiného subjektu, neboť neprokázalo své vlastnické právo k předmětu převodu".
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 1.10.2008 se žalobce domáhal, aby bylo vyhověno návrhu na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 21.5.2008. Uvedl, že po celou dobu, co pozemek užívá, je "v dobré víře, že je skutečným vlastníkem tohoto pozemku", že je rovněž zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku, a že proto je katastrální úřad povinen z tohoto zápisu vycházet a není oprávněn tento stav sám o sobě přezkoumávat.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.2.2009 č.j. 36 C 152/2008-18, opraveným usnesením ze dne 27.1.2010 č.j. 36 C 152/2008-44, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žádná listina a ani "jiný doklad" (kromě samotného zápisu v katastru nemovitostí) neprokazují vlastnictví žalobce, naopak že "existují listiny (nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu z r. 1975, hospodářská smlouva Fin/Rp 1693/74 dar z 23.3.1978), které toto vlastnictví k roku 1978 vyvrací". Protože podle ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je katastrální úřad v řízení o povolení vkladu povinen zkoumat, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu a protože prodávající není vlastníkem převáděné věci, nebylo možné návrhu vyhovět. Zápis v operátech katastru nemovitostí je přitom "považován za vyvratitelnou právní domněnku, ze které je třeba vycházet, pokud není prokázán opak".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22.10.2009 č.j. 11 Cmo 223/2009-37 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že "se soudu prvního stupně nařizuje provedení opravy záhlaví rozsudku uvedením správného názvu žalujícího zemědělského družstva". Po doplněném dokazování zjistil, že původní vlastnice předmětného pozemku Anežka Eichlerová učinila dne 20.5.1975 "Československému státu" nabídku bezplatného odevzdání tohoto pozemku do státního vlastnictví, že rozhodnutím ze dne 23.3.1978 stát tuto nabídku přijal a že hospodářskou smlouvou uzavřenou dne 1.4.1978 mezi "Československým státem" a Jednotným zemědělským družstvem Pertoltice se sídlem ve Zruči nad Sázavou byly pozemkové parcely v k.ú. Řendějov odevzdány bezplatně do trvalého užívání tohoto JZD pro účely zemědělské výroby. Dovodil, že institut trvalého užívání vycházel původně z ustanovení §70 hospodářského zákoníku, že dnem 24.6.1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, zaniklo právo trvalého užívání nemovitosti ve vlastnictví státu a že, nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem zemědělského pozemku k jiné dohodě, vznikl k uvedeným nemovitostem nájemní vztah. Námitky žalobce poukazující na ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) odvolací soud odmítl s odůvodněním, že v době podání návrhu na vklad vlastnického práva (ke dni 22.5.2008) ustanovení §4 odst. 3 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) předepisovalo, že přílohou "vkladového návrhu" musí být listina prokazující oprávnění vlastníka nebo jiné osoby oprávněné z právního vztahu nakládat s předmětem právního úkonu, jehož právní účinky nastaly před 1.1.1993. Protože uvedenou listinu žalobce nepředložil a neprokázal tak vlastnické právo k předmětu převodu, nebylo možné návrhu na vklad vlastnické práva vyhovět.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že soud měl v řízení postupovat podle "zásady zakotvené" v ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), podle které je "ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci" a že "věcný přezkum v řízení o povolení vkladu, jeho rozsah je taxativní a katastrální úřad jej nemůže rozšiřovat". Katastrální úřad vychází ze stavu zápisů v katastru nemovitostí a "nemůže přezkoumávat předchozí nabývací tituly, i kdyby o jejich neplatnosti nebylo žádných pochyb"; soudy pak měly "toliko přezkoumávat postup katastrálního úřadu při vkladovém řízení, a nikoliv zabývat se otázkou vlastnického práva žalobce". Protože "stav zápisu v katastru zcela jednoznačně nebyl a není na překážku navrhovanému vkladu" a protože "bylo povinností katastrálního úřadu vycházet ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, jak mu ukládá zákon", mělo být návrhu na vklad vlastnického práva vyhověno. Žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že by nebyl vlastníkem předmětného pozemku, a dovozuje, že "dikce zákona, ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb., svědčí jednoznačně ve prospěch žalobce" a "skutečnost, že nemá k dispozici nabývací listinu svého vlastnického práva a že se tato listina nedochovala, nemůže mít za následek popření jeho vlastnického práva k předmětné nemovitosti". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolaní směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o.s.ř.) - v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle konstantní judikatury soudů katastrální úřad zkoumá v řízení ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Předmětem zkoumání katastrálního úřadu proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu (srov. zejména §37 a násl. občanského zákoníku), ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Podmínky taxativně vymezené ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jejichž splnění je předpokladem povolení vkladu [§5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)], zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad [§5 odst. 1 věta druhá zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)]. K tomuto dni se pak také váží účinky vkladu (srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2009 sp. zn. 21 Cdo 39/2008, které bylo uveřejněno pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009). Jestliže jsou podmínky vkladu splněny, katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje; v opačném případě návrh zamítne [§5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)].
Jedním z hledisek, které katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá, je oprávnění účastníků posuzovaného právního úkonu nakládat s předmětem tohoto právního úkonu [§5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů]. Účastník je oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu tehdy, svědčí-li mu právní důvod (titul) nabytí tohoto práva. V případě, že je tímto nabývacím titulem právní úkon, postačí pro rozhodnutí katastrálního úřadu v řízení o povolení vkladu, omezí-li se na zjištění, že tu je.
Ten, kdo vychází ze stavu zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti [§11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)].
V době, kdy žalobce, Mgr. J. Š. a Ing. P. Š. podávali u katastrálního úřadu návrh na povolení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 21.5.2008, musela být přílohou návrhu "listina prokazující oprávnění vlastníka nebo jiné osoby oprávněné z právního vztahu nakládat s předmětem právního úkonu, jehož právní účinky nastaly před 1.1.1993, nebo úředně ověřený opis (kopie) takové listiny [srov. §4 odst.4 písm.d) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2011].
V projednávané věci byl učiněn zápis v katastru nemovitostí ve vztahu k převáděnému pozemku v době před 1.1.1993. Tvrdil-li tedy žalobce, že je jeho vlastníkem, byl povinen své vlastnictví doložit - bez ohledu na stav zápisu v katastru - způsobem uvedeným v §4 odst.4 písm.d) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2011. Žalobce to však neučinil a jeho poukaz na postup podle ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) neobstojí, neboť jen dobrá víra ve stav zápisů v katastru nemovitosti nepostačuje k prokázání oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, navíc dobrá víra ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nastává jen na základě takového zápisu, který byl učiněn po 1.1.1993.
Z hospodářské smlouvy ze dne 1.4.1978 o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, která byla uzavřena mezi "Československým státem" jako vlastníkem předmětného pozemku a Jednotným zemědělským družstvem Pertoltice se sídlem ve Zruči nad Sázavou, nelze úspěšně dovozovat vlastnictví žalobce k převáděnému pozemku. Odvolací soud správně upozornil na to, že právo trvalého užívání nemovitostí ve vlastnictví státu zaniklo dnem 24.6.1991 a že žalobce mohl mít k převáděnému pozemku nanejvýše nájemní vztah, který ho neopravňuje k prodeji.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci při posouzení otázky, zda je splněna podmínka ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tedy zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů, když žalobu zamítl.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, není proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu