ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1033.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1033/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně P. C. , zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3C, proti žalovaným 1) TOP CONFIDENCE s. r. o. se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Koněvova č. 8/67, IČO 26503239, zastoupenému Mgr. Gabrielou Hamákovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo náměstí č. 625/552, 2) L. C. , o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 358/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2011, č. j. 4 Cmo 47/2011-415, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), podanou dne 18. 10. 2000 u Okresního soudu v Olomouci proti žalované Komerční bance a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 33, IČO 45317054, domáhala, aby bylo „určeno, že neexistuje zástavní právo k nemovitostem objektu bydlení na st. parc. č., st. parc., zastavená plocha a pozemku parc. č., zahrada v kat. území Slavonín, obci a okresu Olomouc, zapsaných u Katastrálního úřadu v Olomouci, zapsané na základě zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 19. 1. 1995, Katastrálním úřadem v Olomouci dne 9. 2. 1995 pod č. j. 11 V 2 204/95 s právními účinky vkladu ke dni 30. 1. 1995, ve prospěch Komerční banky, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, IČ: 45317054“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že spolu se svým manželem L. C. je vlastnicí výše popsaných nemovitostí, které jsou zapsány ve společném jmění manželů. Její manžel L. C. bez jejího vědomí a souhlasu uzavřel zástavní smlouvu k uvedeným nemovitostem a bez jejího souhlasu a vědomí tuto zástavní smlouvu podepsal. Zástavní smlouva byla uzavřena dne 19. 1. 1995 k zajištění pohledávky žalované za dlužníkem J. B., na straně zástavce však žalobkyní nebyla podepsána. Teprve po uzavření zástavní smlouvy k nemovitostem a provedení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí jí její manžel sdělil, že bez jejího vědomí zřídil zástavní právo k nemovitostem, které jsou v jejich společném jmění manželů, a to poté, co je žalovaná dopisem ze dne 6. 1. 1999 upozornila na zamýšlený výkon zástavního práva. Zástavní smlouva k nemovitostem je proto pro rozpor se zákonem absolutně neplatná.
Vrchní soud v Olomouci – poté, co Okresní soud v Olomouci na návrh žalobkyně usnesením ze dne 10. dubna 2001, č. j. 21 C 242/2000-28, nařídil žalované „zdržet se podávání návrhu na dražbu nemovitostí – objektu bydlení na st. p. č., st. p. č. a pozemku p. č.– zahradě v kat. území Slavonín, obec a okres Olomouc, zapsaných u Katastrálního úřadu v Olomouci“ - usnesením ze dne 30. 6. 2003, č. j. Ncp 2948/2002-74, rozhodl, že „k projednání a rozhodnutí této věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 242/2000, jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy“ a že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě – poté, co usnesením ze dne 19. 10. 2004, č. j. 11 Cm 358/2003-109, připustil, aby do řízení na straně žalované místo dosavadního žalovaného vstoupila GE Capital Bank, a. s. se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1422/1a, IČO 25672720, poté, co usnesením ze dne 21. 12. 2005, č. j. 11 Cm 358/2003-140, připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, „a to L. C.,“, a poté, co usnesením ze dne 16. 7. 2008, č. j. 11 Cm 358/2003-242, připustil, aby do řízení na místo dosavadního prvního žalovaného vstoupila „společnost TOP CONFIDENCE s. r. o. IČO 26503239, Koněvova č. 8/67, 130 00 Praha 3“ - rozsudkem ze dne 30. 8. 2010, č. j. 11 Cm 358/2003-373, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému náklady řízení 46.085,- Kč k rukám advokátky Mgr. Gabriely Hamákové, a náklady státu 10.034,- Kč „na účet soudu“, a že druhému žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Z provedeného dokazování dovodil, že Komerční banka, a.s., vypracovala dne 19. 1. 1995 zástavní smlouvu na výše uvedené nemovitosti pro zajištění úvěru ve výši 11 mil. Kč pro dlužníka J. B. Na této smlouvě jsou vyznačeny 4 podpisy – jeden u textu „zástavní věřitel“, jeden u textu „zástavní dlužník“ a dva podpisy u textu „zástavci“. Zástavní smlouva je opatřena ověřovací doložkou notářské kanceláře JUDr. Leony Kolmašové a razítkem notářské referentky. Totožnost podpisů žalobkyně i jejího manžela byla prokázána zákonným způsobem. Znalecký posudek znalce Mgr. Radima Mončka však vyloučil, že podpis na zástavní smlouvě „vyznačila žalobkyně“ a že by se jednalo o tzv. „nespontánní podpis, tedy podpis uměle napodobený“. Z vyšetřovacího spisu ČTS:PSP 187/OOK-5-176/2002 a odporu proti platebnímu rozkazu ve věci sp. zn. 18 Cm 91/98 soud prvního stupně dovodil, že „žalobkyně o svém postavení zástavce za úvěr J. B. věděla a byla od okamžiku, kdy J. B. přestal úvěr splácet, právním předchůdcem informována o následcích, které pro ni a jejího manžela z uzavřené zástavní smlouvy plynou“, a že jednání žalobkyně, „kterým umožnila jiné osobě vydávat se za ni“, „je nutno považovat za úmyslné jednání, jehož cílem bylo vyvolat omyl u druhého účastníka smlouvy“. Zástavní smlouvu nelze proto považovat za absolutně neplatnou. Vůlí žalobkyně bylo zástavní právo pro právního předchůdce prvního žalovaného zřídit, svůj podpis na zástavní smlouvě vyznačit nebo umožnit někomu, kdo je jí fyzicky podobný a mohl se za ni vydávat, aby toto udělal místo žalobkyně, a poté, až když nastaly negativní účinky smluvního závazku vyplývající z existujícího zástavního práva, předstírat nevědomost. Soud prvního stupně uzavřel, že „právní zájem žalobkyně na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. sice je dán, ale návrh z výše uvedených důvodů důvodný není, neboť zástavní právo existuje“.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 7. 2011, č. j. 4 Cmo 47/2011-415, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. (ve věci samé) a IV. (o náhradě nákladů řízení ve prospěch státu) potvrdil a ve výrocích II. a III. (ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) náklady řízení 40.655,- Kč „na účet“ advokátky Mgr. Gabriely Hamákové a že žalobkyně a žalovaný 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení 28.519,- Kč „na účet“ advokátky Mgr. Gabriely Hamákové a že žalobkyně a žalovaný 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že žalobkyně návrh na určení neexistence zástavního práva odůvodnila „zejména tím“, že její podpis na zástavní smlouvě ze dne 19. 1. 1995 není jejím podpisem. Proto pro absenci projevu vůle žalobkyně je „smlouva absolutně neplatná a proto zástavní právo, kterému by jinak dala vzniknout, neexistuje“. První žalovaný v průběhu celého řízení tvrdil, že podpis žalobkyně na zástavní smlouvě ze dne 19. 1. 1995 je vlastnoručním podpisem žalobkyně, což vyplývá i „z příslušné ověřovací doložky“. Jeho právní předchůdce byl v dobré víře v zástavní právo a je si jist, že i žalobkyně si byla vědoma toho, že je zástavcem. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně a odkázal na jejich znění. Dovodil, že mezi účastníky není sporu o tom, že dne 19. 1. 1995 byla vyhotovena zástavní smlouva, v níž jako zástavní věřitel je označena Komerční banka, a.s., a jako zástavci manželé P. a L. C., zpochybněna není ani skutečnost, že zástavní smlouva je podepsána věřitelem a L. C. a na základě toho byl dne 9. 2. 1995 proveden vklad sporného zástavního práva do katastru nemovitostí. Sporné je, zda podpis „C.“ na zástavní smlouvě ze dne 19. 1. 1995 je pravým podpisem žalobkyně a zda proto zástavní právo existuje. Protože zastavené nemovitosti byly v rozhodné době, tj. ke dni 19. 1. 1995, součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů C., k platnosti právního úkonu bylo zapotřebí, aby vůli se zřízením zástavního práva projevili oba manželé. Žalobkyně pravost svého podpisu popírá, proto odvolací soud nahlížel na věc tak, že „zástavnímu věřiteli byly do zástavy dány cizí věci, a to bez souhlasu vlastníka“. Z toho důvodu samotná platnost zástavní smlouvy není za těchto okolností pro vznik zástavního práva podstatná, podstatné je, že zastavené nemovitosti byly zástavnímu věřiteli odevzdány a ten je přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. I kdyby se prokázalo, že zástavní smlouva není pro absenci skutečného podpisu žalobkyně platným právním úkonem, na závěr o vzniku zástavního práva by tato skutečnost neměla žádný vliv. Na základě odlišných důvodů dospěl odvolací soud ke stejnému závěru, jako soud prvního stupně, a to, že „zástavní právo v tomto případě vzniklo a nadále existuje“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém zrekapitulovala celý průběh řízení. Namítla, že důvody neplatnosti zástavní smlouvy nespočívají v tom, že by zástavce dal do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. V daném případě, podle dovolatelky, jde o to, že „vůle smluvní strany nebyla projevena zákonem předpokládaným způsobem, resp. nebyla projevena vůbec, v důsledku čehož nelze na zástavní smlouvu pohlížet jako na uzavřenou“. Neplatnost tohoto právního úkonu nebyla způsobena pouze tím, že by zástavce dal podle zástavní smlouvy do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu jiného. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zásadní právní význam spatřuje v řešení otázky, „zda může vzniknout zástavní právo na základě zástavní smlouvy, jejíž neplatnost je způsobena absencí esenciální náležitostí tohoto právního úkonu, tj. podpisu smluvní strany, tedy projevu vůle účastníka právního úkonu“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 11 Cm 358/2003-373, ze dne 30. 8. 2010 zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení“.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolání žalobkyně jako nedůvodné a nepřípustné bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (odvolací soud vyřešil otázku podmínek vzniku zástavního práva jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku případného vzniku zástavního práva na základě zástavní smlouvy ze dne 19. 1. 1995, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 6. 1995, tedy do dne, než nabyl účinnosti záklon č. 104/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 217/1993 Sb. a zákona č. 40/1995 Sb., a mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“.
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. vzniká zástavní právo na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 2. obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba - jak správně uvedl odvolací soud - rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
I když byla uzavřena platná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti a i když podle ní bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, zástavní právo nemusí vždy vzniknout. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu ani zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná a i kdyby podle ní došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněném pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z výše citovaných ustanovení dále vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). V případě, že zástavní smlouva je postižena neplatností z jiného důvodu, k nabytí zástavního práva podle ustanovení §151d odst.1 obč. zák. - jak je nepochybné již z jeho znění - nemůže dojít.
Jsou-li účastníky zástavní smlouvy, podle které se zřizuje zástavní právo k věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jako zástavci oba manželé a nebyl-li podpis jednoho z nich jeho pravým podpisem (a byl tedy na smlouvě „padělán“), nelze úspěšně dovozovat, že by zástavní smlouva byla uzavřena jen jedním z manželů bez souhlasu druhého. Směrodatné totiž je, že podle obsahu zástavní smlouvy byli (měli být) oba manželé jejími účastníky (jako zástavci); smlouva tedy netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil, neboť se jedná o falsum, které - v rozporu se skutečností - jen předstírá vůli druhého manžela dát společné nemovitosti do zástavy, ačkoliv takovou vůli ve skutečnosti neměl, popř. ji neprojevil a ani - protože se uzavření smlouvy nezúčastnil - ji projevit nemohl. V judikatuře soudů byl proto přijat závěr, že zástavní smlouva o zastavení věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví, na níž byl podpis jednoho ze zástavců, kteří jsou manžely, „padělán“, je ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatná (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, který byl uveřejněn pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
Nemůže proto obstát názor odvolacího soudu, že, popírá-li žalobkyně pravost svého podpisu, „zástavnímu věřiteli byly do zástavy dány cizí věci, a to bez souhlasu vlastníka“, a že z toho důvodu samotná platnost zástavní smlouvy není za těchto okolností pro vznik zástavního práva podstatná. Byla-li by totiž zástavní smlouva absolutně neplatná také proto, že podpis jednoho ze zástavců (žalobkyně), kteří jsou manžely, byl „padělán“, nemůže se postup podle ustanovení §151d odst.1 obč. zák. uplatnit; takový vznik zástavního práva je možný, jen je-li důvodem neplatnosti zástavní smlouvy pouze skutečnost, že do zástavy byla dána cizí věc bez souhlasu vlastníka.
Vycházeje z nesprávného názoru, že při posuzování případného vzniku zástavního práva podle ustanovení §151d odst.1 obč. zák. důvod neplatnosti zástavní smlouvy není podstatný, nezabýval se již odvolací soud správností závěru soudu prvního stupně o platnosti zástavní smlouvy ze dne 19. 1. 1995.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (pro svoji předčasnost) správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu