ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1209.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1209/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce R. Z. , zastoupeného JUDr. Petrem Kučerákem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova č. 41, proti žalované J. F. , zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz č. 39, o určení neúčinnosti darovacích smluv, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 777/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2010 č.j. 16 Co 449/2008-387, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Kučeráka, advokáta se sídlem v Brně, Jiráskova č. 41.
Odůvodnění:
Obchodní společnost SCHMALHOFER a spol., spol. s r.o. - v likvidaci se sídlem v Rosicích u Brna, Zastávecká č. 1183 (dále jen "společnost"), se žalobou podanou dne 25.9.2000 u Okresního soudu Brno - venkov domáhala, aby bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 3.4.1998, uzavřená mezi Z. F. jako dárcem a žalovanou jako obdarovanou na dům č.p. na parcele č. a parcelu č., orná půda, o výměře 3548 m 2 , vše zapsané na LV č. pro k.ú. Rosice u Brna u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov, a darovací smlouva ze dne 6.4.1998 uzavřená mezi Z. F. jako dárcem a žalovanou jako obdarovanou na pozemek parcela č. o výměře 230 m 2 zapsaný na LV č. pro k.ú. Rosice u Brna u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno - venkov, jsou vůči ní právně neúčinné, a aby bylo vydáno předběžné opatření, kterým by bylo žalované zakázáno "převádět vlastnické právo k předmětným nemovitostem a zatěžovat tyto nemovitosti věcným právem k věci cizí". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že manžel žalované Z. F., který u ní působil jako jednatel, způsobil společnosti v této funkci škodu tím, že nezajistil včasné a řádné zaplacení daně (ve výši cca 3,2 mil. Kč), splnění povinnosti podle ustanovení §256 písm. a) celního zákona a společnosti byla uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč, odvedení pojistného pro Okresní správu sociálního zabezpečení Brno - venkov v celkové výši 1.513.041,10 Kč a společnosti bylo uloženo zaplatit penále ve výši 1.271.541,90 Kč, a že si v letech 1997 a 1998 půjčil od společnosti 4.517.680,- Kč, které dosud nevrátil. Poté, co byl Z. F. odvolán z funkce jednatele (dne 31.3.1998), převedl na manželku - žalovanou předmětné nemovitosti, které měl ve svém výlučném vlastnictví, a zkrátil tak možnost uspokojení pohledávek, která proti němu měla společnost z titulu náhrady škody.
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 23.10.2000 č.j. 7 C 777/2000-60 žalobu zamítl, zamítl návrh na vydání předběžného opatření a rozhodl, že společnost je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.225,-Kč k rukám advokáta JUDr. Romana Haise. Dovodil, že společnost neprokázala, že by tvrzené pohledávky za manželem žalované byly vymahatelné a že k přerušení řízení není důvod, i když společnost podala žalobu proti manželu žalované Z. F. Žaloba nemůže být důvodná též proto, že žalovaná "nemohla poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti".
K odvolání advokátky JUDr. Libuše Peterkové jako správkyně konkursní podstaty společnosti Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13.11.2001 č.j. 21 Co 192/2001-82 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nerozhodl o návrhu společnosti na přerušení řízení do doby, než budou pravomocně skončena řízení vedená proti manželu žalované na zaplacení pohledávky, neboť od tohoto rozhodnutí se poté musí odvíjet projednání a rozhodnutí ve věci samé; nebude-li řízení přerušeno a společnost nebude mít vymahatelnou pohledávku, nebude třeba provádět další dokazování, v opačném případě je třeba žalovanou poučit o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti a poté znovu rozhodnout ve věci samé. Ohledně návrhu na nařízení předběžného opatření uložil soudu prvního stupně, aby posoudil, zda obsahuje všechny zákonné náležitosti, a rozhodl o tomto návrhu věcně.
Okresní soud Brno - venkov - poté, co usnesením ze dne 21.1.2002 č.j. 7 C 777/2000-88 návrh na přerušení řízení zamítl, odmítl návrh na předběžné opatření, aby žalované bylo zakázáno převádět vlastnické právo a zatěžovat věcným právem k věci cizí předmětné nemovitosti, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na "náhradu nákladů řízení v řízení o návrhu na toto předběžné opatření" - rozsudkem ze dne 20.5.2002 č.j. 7 C 777/2000-112 žalobu zamítl a rozhodl, že advokátka JUDr. Libuše Peterková jako správkyně konkursní podstaty společnosti je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 7.525,-Kč k rukám advokáta JUDr. Romana Haise. Dovodil, že žalovaná "prokázala, že o případném dlužníkově úmyslu zkrátit věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula pečlivost k poznání tohoto dlužníkova úmyslu a šlo o náležitou pečlivost".
K odvolání advokátky JUDr. Libuše Peterkové jako správkyně konkursní podstaty společnosti Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26.5.2005 č.j. 54 Co 130/2003-136 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je "nepřezkoumatelný", že v řízení nebyly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení náležité pečlivosti žalované, a uložil soudu, aby doplnil dokazování.
Okresní soud Brno - venkov - poté, co usnesením ze dne 5.3.2008 č.j. 7 C 777/2000-298 rozhodl, že na místo JUDr. Libuše Peterkové jako správkyně konkursní podstaty společnosti vstupuje do řízení žalobce - rozsudkem ze dne 30.6.2008 č.j. 7 C 777/2000-322 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 35.164,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Karasové. Zjistil, že žalobce má podle exekutorského zápisu ze dne 13.12.2007 za Z. F. vykonatelnou pohledávku ve výši 6.800.000,- Kč "související s řízeními vedenými u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 12 C 1158/2000, 4 C 994/2000, 4 C 612/2002 a 4 C 611/2002", že Z. F., v té době ještě manžel žalované, daroval podle darovacích smluv ze dne 3.4.1998 a 6.4.1998 své manželce předmětné nemovitosti, které získal z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z předešlého manželství, že darování učinil krátce poté, co byl odvolán z funkce jednatele společnosti, a z důvodu, že chtěl do budoucna podnikat a žalovaná měla obavu v souvislosti s tímto zamýšleným podnikáním, aby nebyly nemovitosti pro rodinu ohroženy, neboť do nich investovala peníze darované jejím otcem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "manžel žalované byl přesvědčen, že má vůči bývalému zaměstnavateli vše v pořádku, nebyl si vědom žádných dluhů, že neměl tedy v době převodu úmysl zkrátit práva věřitele, a protože zde nebyl úmysl Z. F. zkrátit věřitele, nemohla ani žalovaná nějaký takový úmysl rozpoznat".
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.12.2010 č.j. 16 Co 449/2008-387 změnil rozsudek soudu prvního tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 41.925,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Kučeráka. Z doplněného dokazování zjistil, že žalovaná předmětné nemovitosti prodala kupní smlouvou ze dne 5.8.2008 manželům K. a H. B., kteří je dále prodali dne 30.3.2010 manželům R., že žalovaná nečinila žádné kroky, aby se přesvědčila o případných závazcích dlužníka (svého bývalého manžela Z. F.) vůči věřitelům, neboť "neměla tušení, že nějaké dluhy existují", že Z. F. je opětovně ženatý, je vlastníkem bytu v Brně a garáže v tomto domě, že jiný majetek nemá (před několika lety prodal byt v Brně - Řečkovicích, utržené prostředky, asi přes 1.000.000,- Kč, již spotřeboval), že podniká, je statutárním orgánem v několika společnostech, jediným akcionářem společnosti IFM GROUP, a.s., která má několik dceřiných společností, a vlastní dům v Brně, na kterém vázne zástavní právo pro banku, a že "i když tato nemovitost má hodnotu 40 až 50 milionů Kč a jsou v ní nebytové prostory, které jsou pronajímány, má společnost záporný kapitál". Odvolací soud dovodil, že žalobce má za Z. F. podle exekutorského zápisu vykonatelnou pohledávku 6.800.000,- Kč, na kterou bylo dosud zaplaceno pouze 1.500.000,- Kč, že "žalobce prokázal, že k uspokojení jeho vymahatelné pohledávky nelze použít jiný majetek dlužníka, neboť, i když je vlastníkem nemovitostí a jediným akcionářem společnosti a jejích dalších dceřiných společností, společnost je zadlužena a dlužník veškerý zisk ze své podnikatelské činnosti vkládá na umořování dluhu vůči bance na pořízení nemovitosti, v níž vlastní byt a garáž". Odvolací soud dospěl k závěru, že "k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky nelze prokazatelně použít jiný majetek dlužníka" a že, i kdyby žalovaná o úmyslu dlužníka (svého bývalého manžela Z. F.) zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla, nebo ani vědět nemusela, samo o sobě by to nepostačovalo k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě, neboť žalovaná jako osoba blízká musí prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, tzn. že žalovaná se měla aktivní činností přesvědčit, zda právním úkonem nezkracuje dlužník věřitele (aktivním pátráním zjistit, zda nemá někde nějaké dluhy). Protože se žalovaná takto nezachovala, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla, "v daném případě má věřitel právo na peněžitou náhradu vůči žalované (která již není vlastnicí darovaného majetku) ve výši získaného prospěchu z odporovatelného právního úkonu".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací soud nesprávně založil své rozhodnutí na svědecké výpovědi Z. F., podle níž musela vědět o jeho úmyslu (svého bývalého manžela) zkrátit věřitele, aniž by toto zdůvodnil a přestože svědek Z. F. v průběhu řízení měnil své výpovědi. Uvedla, že "nemohla ani tušit, že by její bývalý manžel měl nějaké dluhy, neboť ji o ničem neinformoval, žádná pošta mu domů nechodila a ona byla stále doma a věnovala se dětem", a že "proto neměla ani důvod něco zjišťovat, ani by nevěděla kde". Žalovaná nesouhlasí s tím, že by dlužník neměl takový majetek, z něhož by mohl uspokojit nároky a požadavky věřitele. Podle žalované odvolací soud "nesprávně vyhodnotil důkazy, když uvěřil svědku Z. F., aniž by vedl dokazování ke skutečnostem, že dlužník vlastní obchodní podíly v několika obchodních společnostech, které jsou živými firmami, a že hodnota obchodních podílů se nekryje s velikostí vkladu do základního kapitálu, a že je jediným akcionářem společnosti IFM GROUP a.s., která ročně pobírá na nájemném za pronájem nemovitosti asi 25.000.000,- Kč", navíc "celé jednání žalobce budí dojem, že může být spolčen s dlužníkem, když žalobce sám nezjišťoval majetek dlužníka, nevedl exekuci na jeho majetek, a informace o tom, že dlužník nemá dostatek majetku, z něhož by se mohl uspokojit, podal prostřednictvím vyjádření dlužníka". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl nebo zamítl. Uvedl, že se ztotožňuje s hodnocením důkazů, jak je provedl odvolací soud, a že žalovaná neunesla své důkazní břemeno ohledně prokázání náležité pečlivosti při zjišťování úmyslu dlužníka zkrátit věřitele v okamžiku darování.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst.1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst.1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst.3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku. Z toho, jak vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V projednávané věci byla žalovaná v době uzavření darovací smlouvy ze dne 3.4.1998 a darovací smlouvy ze dne 6.4.1998 manželkou dlužníka Z. F. Uvedené darovací smlouvy tedy představují právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Odvolací soud proto správně dovodil, že žalovaná, i kdyby o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla nebo nemusela vědět, by se mohla odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby v řízení před soudy tvrdila a prokázala, že úmysl dlužníka Z. F. zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Nic takového žalovaná nejen neprokázala, ale ani netvrdila (sama za řízení uváděla, že neměla tušení o "existenci nějakých dluhů" a proto ani nečinila žádné kroky, aby se přesvědčila o případných závazcích svého bývalého manžela).
Námitka žalované, že dlužník vlastní majetek v takové výši, že by z něho bylo možné uspokojit věřitelovu vymahatelnou pohledávku, není důvodná. Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Z obsahu spisu bylo v projednávané věci zjištěno, že Z. F. (dlužník) převedl darovacími smlouvami ze dne 3.4.1998 a 6.4.1998 na žalovanou (v té době svoji manželku) jediný svůj majetek větší hodnoty, ze kterého by společnost mohla uspokojit svoji pohledávku. Majetek dlužníka, z něhož by věřitel mohl uspokojit svoji vymahatelnou pohledávku, je třeba vztáhnout - jak vyplývá z povahy odporovatelnosti právnímu úkonu - k době, kdy byl odporovaný právní úkon učiněn. Nabyl-li dlužník majetek, z něhož by se věřitel mohl uspokojit, až později, je to nerozhodné, neboť takové zjištění nic nevypovídá o tom, za jakých okolností a z jakého důvodu byl dlužníkem odporovaný právní úkon učiněn; z možnosti uspokojení věřitele z majetku dlužníka později nabytého proto nelze úspěšně dovozovat, že by odporovaným právním úkonem dlužník nesledoval (nemohl sledovat) - v době, kdy ho učinil - zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 4.500,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. ;68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.800,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalobce zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., 276/2006 Sb. a č. 399/2010 během řízení neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.800,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu