ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1262.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1262/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci dědictví po B. K. , za účasti 1) J. A. , zastoupené JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla č. 40, a 2) Z. S. , zastoupené JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova č. 24, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. D 1264/2003, o dovolání Z. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2010 č.j. 24 Co 421/2009-579, takto:
I. Dovolání Z. S. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po B. K., bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 19.8.2003 č.j. D 1264/2003-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena I. T. (dříve L.), notářka v Kladně (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 26.1.2009 č.j. D 1264/2003-496 určil obvyklou cenu zůstavitelčina majetku částkou 3.639.615,90 Kč, dluhy zůstavitelky částkou 9.041,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3.630.674,20 Kč a potvrdil, že J. A. a Z. S. nabyly dědictví rovným dílem; současně rozhodl, že odměna a náhrada hotových výdajů notářky I. T. činí celkem 26.944,- Kč, kterou jsou povinny notářce uhradit dědičky zůstavitelky každá jednou polovinou, že J. A. je povinna zaplatit "Okresnímu soudu v Kladně" na náhradě nákladů řízení 6.331,50 Kč, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení a že "České republice" se náhrada nákladů nepřiznává. Soud prvního stupně jmenovitě uvedl, jaký majetek patří do aktiv a pasiv dědictví a co do nich nebylo zařazeno; ve vztahu ke "spornému" majetku (majetku nezařazenému do dědictví) byly dědičky poučeny ve smyslu ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř., aby jej řešily "žalobou u příslušného soudu". Dědičkami zůstavitelky jsou její dcery Z. S. a J. A. stejným dílem a dědictví jim bylo potvrzeno podle podílů, neboť neuzavřely dědickou dohodu.
K odvolání Z. S. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28.1.2010 č.j. 24 Co 421/2009-579 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že určil obvyklou cenu zůstavitelčina majetku částkou 3.639.615,90 Kč, dluhy zůstavitelky částkou 11.151,70 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3.628.464,20 Kč a že J. A. a Z. S. jsou povinny zaplatit "každá" notářce I. L. na odměně a náhradě hotových výdajů 13.668,- Kč; ve výroku o potvrzení nabytí dědictví oběma dědičkám rovným dílem usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že J. A. je povinna zaplatit "České republice - Okresnímu soudu v Kladně" na náhradě nákladů řízení 6.331,50 Kč, že "České republice" se náhrada nákladů nepřiznává a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co dovodil, že do pasiv dědictví patří kromě položek uvažovaných soudem prvního stupně také dluh zůstavitelky ve výši 2.110,- Kč podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13.9.1995 č.j. 14 C 16/93-82, kterým bylo žalované B. K. uloženo, aby (společně a nerozdílně s ostatními žalovanými) zaplatila žalobkyni Z. S. tuto částku na náhradě nákladů řízení, odvolací soud uzavřel, že "věci a pohledávky", jejichž "neexistenci si dědičky vzájemně namítly", nebyly zahrnuty do aktiv a pasiv dědictví v souladu s ustanovením §175k odst. 3 o.s.ř. a že mohou být uplatněny jen "žalobou mimo dědické řízení podle ustanovení §175y odst. 1 o.s.ř.". K námitce Z. S. odvolací soud dále zvažoval, zda hotovostní výběry ze sporožirového účtu zůstavitelky provedené J. A. nepředstavují dary, které by měly být započteny na její dědický podíl. Vzhledem k tomu, že zůstavitelce na její sporožirový účet pravidelně přicházel celý starobní důchod, že z tohoto účtu odcházely platby za pobyt v domově důchodců, platby spojené s užíváním domu ve Štěrboholích za telefon, sdružené inkaso a byly strhávány poplatky za vedení účtu a bankovní operace, že všechny ostatní náklady na své potřeby (hygienické potřeby, léky, kosmetické přípravky apod.) musela zůstavitelka uspokojovat z peněz, které v hotovosti vybírala z jejího účtu J. A. (zůstavitelka sama nebyla fyzicky schopná si prostředky z účtu vybrat), a že zůstavitelka neměla k dispozici jiné finanční prostředky, které by mohla použít na úhradu svých potřeb, dospěl odvolací soud k závěru, že výběry ze sporožirového účtu zůstavitelky, které prováděla J. A., se jeví "jako běžné" (například od srpna 1999 do konce roku 1999 byla vybrána z účtu zůstavitelky částka celkem 15.000,- Kč, v roce 2000 bylo vybráno 73.000,- Kč, v roce 2001 40.000,- Kč, v roce 2002 22.000,- Kč a v roce 2003 21.000,- Kč) a byly spotřebovány pro běžnou potřebu zůstavitelky, případně na drobné dárky členům rodiny; obdarování J. A. nad rámec obvyklých darování tedy nebylo prokázáno. Vzhledem ke změně výroku, jímž bylo rozhodnuto o pasivech dědictví a o čisté hodnotě dědictví, odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech řízení státu a odměně a hotových výdajích soudní komisařky, ohledně jejichž výše dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Z. S. dovolání. Namítá, že soudy nezařadily do pasiv dědictví její pohledávku z titulu vytápění domu, i když šlo o pasivum dědictví, které bylo mezi dědičkami "nesporné"; obě dědičky se totiž shodly na tom, že se jednalo o spotřebu plynu zůstavitelkou, lišily se pouze v právním názoru na otázku, zda tento dluh patřil zůstavitelce s ohledem na to, že sama neměla uzavřenou smlouvu s dodavatelem o dodávce plynu. Odvolací soud se proto neměl omezit na zjištění spornosti dluhu (v rozhodnutí odvolacího soudu je navíc nesprávně uvedeno, že tento majetek nebyl zařazen do aktiv dědictví, byť se jedná o pasivum dědictví), ale měl rozhodnout, že pohledávka do dědictví patří, jelikož mezi dědičkami zůstal spor pouze o právní důvod této pohledávky. Podle názoru dovolatelky měly soudy dále zohlednit, že J. A. od zůstavitelky za jejího života bezplatně obdržela plnění, která nejsou obvyklým darováním a která měla být započtena na její dědický podíl. Dovolatelka poukazuje na hotovostní výběry J. A. z účtu zůstavitelky v období od 8.4.1998 do 11.6.2003 a na to, že zůstavitelka hradila ze svého účtu J. A. "inkaso" a že výnos z těchto vkladních knížek vyzvedla J. A. Soudy nepostupovaly správně ani při projednání podílu na garáži postavené na pozemku st.p.č. 98/2 a č. 98/3 v k.ú. Štěrboholy, zapsané na LV pro obec Praha a k.ú. Štěrboholy, který zůstal neprojednán v dědickém řízení po předemřelém manželu zůstavitelky A. K., když rozhodl o vypořádání tohoto spoluvlastnického podílu, aniž by dal podnět k "doprojednání tohoto dědictví" po A. K. Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu dovolatelka dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a proti potvrzujícímu výroku z toho, že je "neoddělitelně spojen" s výrokem měnícím, a pro případ, že by dovolací soud "byl jiného názoru na přípustnost dovolání" proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení, má dovolatelka za to, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
J. A. navrhla, aby dovolání Z. S. bylo zamítnuto. Uvedla, že finanční dar od zůstavitelky neobdržela, že peníze, které vybírala z jejího účtu, jí všechny předávala, včetně dokladu o výběru a že zůstavitelka s těmito prostředky nakládala podle svého uvážení; neobdržela proto žádný dar, který by mohl být započítán na její dědický podíl. K námitce dovolatelky ohledně plynového vytápění uvedla, že pro zůstavitelčin byt byla smlouva s dodavatelem na dodávku plynu sice uzavřena s ní, avšak náklady spojené s vytápěním hradila zůstavitelka.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé (a o takové usnesení jde i v tomto dovolacím řízení), je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, nemělo-li vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §219a nebo §220 o.s.ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná pro posouzení přípustnosti dovolání; z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.
V posuzovaném případě odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně jen tak, že určil obvyklou hodnotu majetku zůstavitelky částkou 3.639.615,90 Kč, výši pasiv dědictví částkou 11.151,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3.628.464,20 Kč. V ostatním vycházel ze shodného závěru jako soud prvního stupně, že dcery zůstavitelky Z. S. a J. A. nabývají dědictví rovným dílem (mimo jiné každá "2/6 garáže na stp. 98/2 a na stp. 98/3 v k.ú Štěrboholy, zapsané na LV pro obec Praha a k.ú. Štěrboholy"), že do aktiv (správně pasiv) dědictví nelze zařadit "pohledávku poz. dcery Z. S. z titulu vytápění - úhrady spotřeby plynu v domě v Praze Štěrboholech ve výši 68.167,84 Kč s tím, že na zůstavitelku připadají 4/6 z této částky, tj. 45.445,20 Kč", že do aktiv dědictví nelze zařadit "práva a povinnosti z vkladů na vkladních knížkách s tím, že by pravděpodobně měly být založeny u České spořitelny a.s., pobočka Praha 10 a že pravděpodobně byly vázány heslem" a že nebylo prokázáno, že "by došlo k obdarování pozůstalé dcery J. A. nad rámec obvyklých darování zůstavitelkou a že by měla být započtena nějaká částka" (dovolatelkou tvrzená celková částka 302.681,47 Kč) "na dědický podíl pozůstalé dcery J. A.". Pasiva dědictví odvolací soud určil jinak než soud prvního stupně jen proto, že do nich nesprávně nebyla zařazena pohledávka Z. S. za zůstavitelkou ve výši 2.100,- Kč z titulu neuhrazených nákladů soudního řízení (vyplývající z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13.9.1995 č.j. 14 C 16/93-82, vydaného ve věci určení neplatnosti darovací smlouvy).
Ve srovnání s usnesením soudu prvního stupně ze dne 26.1.2009 č.j. D 1264/2003-496 tedy odvolací soud v napadeném usnesení vymezil práva a povinnosti účastníků řízení rozdílně (diformně) jen v tom, že při určení pasiv dědictví přihlédl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k pohledávce Z. S. za zůstavitelkou ve výši 2.100,- Kč. Při ostatním vypořádání dědictví, včetně vypořádání týkajícím se spoluvlastnických podílů ke garáži na stp. a na stp. v k.ú Štěrboholy, zapsané na LV pro obec Praha a k.ú. Štěrboholy, k pohledávce Z. S. z titulu vytápění - úhrady spotřeby plynu, tvrzených vkladů na vkladních knížkách u České spořitelny a.s., pobočka Praha 10 a možnosti zápočtu tvrzeného "daru" ve výši 302.681,47 Kč na dědický podíl J. A., odvolací soud dospěl ke shodným závěrům jako soud prvního stupně; v tomto směru je proto usnesení odvolacího soudu potvrzujícím usnesením, neboť tato práva a povinnosti účastníků byla usneseními soudů obou stupňů vymezena souhlasně.
Dovolatelka - jak vyplývá z jejího dovolání - zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání podílu zůstavitelky na garáži na stp. a na stp. v k.ú Štěrboholy, zapsané na LV pro obec Praha a k.ú. Štěrboholy, o nezařazení její pohledávky za zůstavitelkou z titulu vytápění - úhrady spotřeby plynu ve výši 45.445,20 Kč do pasiv dědictví, o nezařazení jí tvrzených vkladů na vkladních knížkách u České spořitelny a.s., pobočka Praha 10 do aktiv dědictví a o neprovedení zápočtu jí tvrzeného daru ve výši 302.681,47 Kč na dědický podíl J. A.; dovoláním tedy napadá usnesení odvolacího soudu pouze v jeho potvrzující části. Protože její dovolání není - už z důvodu, že ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 část věty před středníkem o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mít po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Závěr o tom, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, nemůže spočívat - jak se mylně domnívá dovolatelka - v tom, že se soudy neměly omezit na zjištění spornosti dluhu zůstavitelky u Z. S. z titulu vytápění domu.
Při jednání před notářkou I. T. konaném dne 15.9.2005 - jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání – Z. S. navrhla, aby do dědictví "byla zahrnuta" její pohledávka proti zůstavitelce z titulu "vytápění - úhrady plynu - domu, který náleží do dědictví", v celkové výši v částce 68.167,84 Kč a v poměru 4/6 v částce 45.445,20 Kč a současně předložila vyúčtování za placení plynu. J. A. prohlásila, že tuto pohledávku "neuznává" s tím, že "zůstavitelka měla svůj vlastní kotel". Poté, co z vyjádření Pražské plynárenské a.s. vyplynulo, že zůstavitelka neměla uzavřenu žádnou smlouvu o odběru plynu, vzaly účastnice "na vědomí", že pohledávka Z. S. zůstala sporná. J. A. posléze ve vyjádření k protokolu ze dne 23.11.2005 uvedla, že "plyn nebyl veden na matku a že se nemůže do dědictví zahrnout". Z uvedeného vyplývá, že spor obou dědiček o uvedenou pohledávku za zůstavitelkou spočívá ve skutkových okolnostech a že nezařazení tohoto dluhu zůstavitelky do pasiv dědictví má oporu v ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze úspěšně dovozovat ani z toho, jak soudy rozhodly o požadavku Z. S. na zápočet na dědický podíl J. A.
Odvolací soud - jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 21.1.2010 - poučil Z. S. o tom, že "je třeba tvrdit, zda částky vybrané z účtu zůstavitelky byly darem, resp. tvrdit skutkové okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že se jednalo o dar zůstavitelky J. A., nebo zda tyto částky vybrala J. A. bez vědomí zůstavitelky a tedy neoprávněně" (postupem podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř.), a o tom, že "ke skutkovým okolnostem, za nichž mělo dojít k darování, musí nabídnout důkazy" (postupem podle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř.). I když byla poučena o následcích nesplnění této výzvy, Zdeňka Straková poté uvedla, že "částky, které nebyly z účtu vybírány formou trvalých příkazů, byly darem" a že důkazy, kterými by mohla prokázat své tvrzení, nenavrhuje a "odkazuje na písemné vyhotovení odvolání".
Podle ustálené judikatury soudů je předmětem započtení na dědický podíl to, co dědic obdržel bezúplatně od zůstavitele za jeho života nad rámec obvyklého darování, tj. např. mimo rámec příležitostných darů (např. obvyklé dary k narozeninám, jmeninám, vánocům, rodinným výročím, ukončení studia, svatbě, narození dítěte apod.) [k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.7.2003 sp. zn. 30 Cdo 889/2002, uveřejněný pod č. 6 v časopise Ad Notam, roč. 2003]. Předmět zápočtu na dědický podíl přitom pojmově musí naplňovat znaky daru (§628 občanského zákoníku).
V posuzované věci podle výsledků řízení před soudem prvního stupně nebylo možné dovodit, že by zůstavitelka darovala J. A. finanční prostředky, které vybrala z jejího účtu. Vzhledem k tomu, že tvrzení Z. S. o poskytnutí daru J. A. nebylo prokázáno přes poskytnuté poučení ani za odvolacího řízení, chybí tu základní předpoklad pro řešení právní otázky započtení na dědický podíl J. A., kterou Z. S. v dovolání předestírá tak, že "nebyla dosud dovolacím soudem řešena".
Námitka dovolatelky ohledně vypořádání zůstavitelčina podílu ke garáži na pozemku st.p.č. a č. v k.ú Štěrboholy, zapsané na LV pro obec Praha a k.ú. Štěrboholy představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Při posuzování otázky, zda je proti napadenému usnesení dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., k ní nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť okolnost, že řízení je případně postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže být - jak uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce. Ostatně, otázkou, zda a jak měl být v projednávané věci vypořádán zůstavitelčin podíl ke garáži, se zabýval již odvolací soud; jeho závěr, že se původně jednalo o "stavbu vedlejší užívanou se stavbou hlavní" (domem ve Štěrboholích), která "podle ustanovení §121 občanského zákoníku přešla" po smrti A. K. na jeho manželku B. K. a jeho dcery Z. S. a J. A. (na každou 1/6) s tím, že druhá polovina (3/6) zůstala po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů B. K., se jeví odpovídající rozhodným skutečnostem. Navíc, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.1.2005 č.j. 5 C 117/2004-37, vydaným v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, bylo určeno, že zůstavitelka byla v den své smrti vlastnicí 4/6 dvougaráže postavené na stavební parcele č. a na stavební parcele č., v k. ú. Štěrboholy, obec Praha. Soudy tedy správně projednaly její 4/6 garáže jako příslušenství domu ve Štěrboholích, které je součástí dědictví po zůstavitelce.
Vzhledem k tomu, že závěry soudů odpovídají ustálené judikatuře soudů a že námitky dovolatelky, které představovaly uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohou být pokladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce, není dovolání Z. S. přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání Z. S. podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. a) části věty před středníkem o.s.ř., neboť žádné okolnosti případu, které by ve smyslu ustanovení §146 odst. 1 písm. a) části věty za středníkem o.s.ř. odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů v dovolacím řízení úspěšné J. A., nebyly zjištěny.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu