ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1334.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1334/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. J. K. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 6, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Sekci legislativní a právní, Odboru pro právní zastupování) se sídlem v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 82/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2009 č.j. 35 Co 368/2010-81, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.10.2009 č.j. 35 Co 368/2010-81, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6.5.2010 č.j. 19 C 82/2007-47 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla žaloba co do částky 1,122.292,50 Kč zamítnuta), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V projednávané věci se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy (platu) za období od 1.5.2006 do 31.7.2009 celkem částku 1,271.790,- Kč s odůvodněním, že dne 21.2.2006 žalovaná dala žalobci neplatnou výpověď z pracovního poměru, na jejímž základě měl pracovní poměr účastníků skončit uplynutím dvouměsíční výpovědní doby ke dni 30.4.2006, a že žalobce předtím dopisem ze dne 31.3.2006 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. K námitce žalobce (na níž setrval i v podaném dovolání) řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, jakou právní úpravou se řídí uplatněný nárok zaměstnance (žalobce) z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele (žalované), měla-li výpovědní doba z neplatné výpovědi skončit v době do 31.12.2006 a zaměstnanec ještě před uplynutím výpovědní doby oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání.
Podle ustanovení §364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného ode dne 1.1.2007 (dále též jen „zák. práce“ nebo „nový zákoník práce“) se podle tohoto zákona řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před 1.1.2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §364 odst. 2 zák. práce se podle dosavadních právních předpisů řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni.
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2007, nahrazuje předchozí právní úpravu pracovněprávních vztahů, která byla obsažena zejména v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2006. Vzhledem k tomu, že nový zákoník práce platí ode dne 1.1.2007 - jak se uvádí v jeho ustanovení §364 odst. 1 - nejen pro nově vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též zpětnou účinnost (retroaktivitu). Zpětná působnost nového zákoníku práce, vyjádřená v §364, spočívá na principech nepravé retroaktivity, o kterou jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem sice mají řídit rovněž právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Ve vztahu k pracovněprávním vztahům to znamená, že podle dosavadní právní úpravy musí být posuzovány pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo (které nastaly) v době do 31.12.2006, a že novým zákoníkem práce se ode dne 1.1.2007 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006, jakož i práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající, které vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1.1.2007.
Z ustanovení §364 odst. 2 zák. práce je proto třeba - i přes poněkud nepřesnou formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny (nastaly) v době do 31.12.2006, se po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, že jejich právní účinky (právní následky) nastaly nebo přetrvávají (v podobě výkonu do té doby založených práv a povinností) v době po 1.1.2007 (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.4.2010 sp. zn. 21 Cdo 258/2009, uveřejněného pod poř. č. 48 v časopise Soudní judikatura, ročník 2012, o kterém se zmiňuje rovněž odvolací soud).
V ustálené soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí až (nejdříve) ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněném pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, ze kterého lze - s ohledem na obsahovou shodnost staré i nové právní úpravy obsažené v ustanovení §61 odst. 1 - vycházet i nadále). Vzhledem k uvedenému je proto odůvodněn závěr, že, měla-li výpovědní doba z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele skončit v době do 31.12.2006, a zaměstnanec v této době oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, řídí se nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru dosavadními předpisy (tj. především zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném do 31.12.2006), i kdyby měl zaměstnanec pobírat náhradu mzdy také za dobu po 1.1.2007.
Na uvedeném závěru nic nemění, že nárok zaměstnance na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru je „nárokem vzniklým v důsledku rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi“. Podle ustálené judikatury je rozvázání pracovního poměru výpovědí neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Přesto však okamžik nabytí právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi – jak se dovolatel mylně domnívá - není z hlediska otázky právního režimu nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podstatný. Byla-li totiž výpověď z pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu vydaném v řízení podle ustanovení §64 zákona č. 65/1965 Sb. (nyní §72 zák. práce) označena za neplatný právní úkon, nemůže mít již od počátku žádné právní účinky; její neplatnost nastává zpětně (ex tunc) k datu, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit, a – jak správně uvedl odvolací soud – „případný rozsudek o neplatnosti výpovědi tuto neplatnost pouze deklaruje“. To - mimo jiné - znamená, že pracovní poměr účastníků na základě této výpovědi (tehdy) neskončil, a zaměstnanci (za předpokladu, že oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání) náleží rovněž zpětně (bez ohledu na okamžik právní moci soudního rozhodnutí o neplatnosti výpovědi) náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, resp. ode dne, kdy měl pracovní poměr na základě neplatné výpovědi skončit.
V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů vycházely. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) proto v souladu se zákonem dovodil, že za daného skutkového stavu, kdy „žalobce v průběhu roku 2006 nejenže obdržel výpověď z pracovního poměru, jejíž neplatnost napadl u soudu, ale také měla uplynout (ke dni 30.4.2006) i výpovědní doba, a zároveň i v tomto roce dopisem ze dne 31.3.2006 oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání“, je třeba žalobcem uplatněný nárok na náhradu mzdy posoudit podle příslušných ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, „bez ohledu na to, že rozsudek o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobce u žalované nabyl právní moci až v roce 2009“.
Zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.) nelze spatřovat ani v tom, jak odvolací soud vyřešil právní otázku, jaký význam mělo pro další poskytování náhrady mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnatele (žalované) skutečnost, že zaměstnanci (žalobci) byl v mezidobí od 23.9.2006 na jeho žádost přiznán starobní důchod.
Touto právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce nenáleží zaměstnanci, kterému byl po neplatném rozvázání pracovního poměru (sjednaného na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku) na jeho žádost přiznán starobní důchod. Uvedený názor je odůvodněn tím, že účelem náhrady mzdy poskytované podle uvedeného ustanovení je reparovat zaměstnanci újmu, kterou utrpěl v důsledku toho, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí přestal přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a byl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Jestliže se zaměstnanec, u něhož již byly splněny předpoklady pro vznik nároku na starobní důchod, rozhodne o tuto dávku důchodového pojištění požádat a starobní důchod je mu přiznán, může nadále vykonávat výdělečnou činnost - má-li mu být starobní důchod skutečně vyplácen - jen v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu sjednaném na dobu určitou, nejdéle na dobu jednoho roku (srov. §37 odst.1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31.12.2009). Za této situace - byl-li se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku - je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů jeho mzda, ale přiznaný důchod, a že z tohoto důvodu není ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o důchod nebo před přiznáním starobního důchodu) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o starobní důchod, jsou přitom nerozhodné. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance nadále zdrojem jeho příjmů mzda za vykonanou práci, ale přiznaný starobní důchod, nemá ode dne, kdy mu byl důchod přiznán, ani nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce (k tomu srov. bod II. Stanoviska občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004). Tento výklad ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce je v právní praxi jako správný přijímán, vycházely z něho soudy obou stupňů a ani dovolací soud nemá důvod – přes námitky žalobce, požadoval-li nárok na náhradu mzdu za období účinnosti právní úpravy obsažené ve shora uvedeném ustanovení §37 odst.1 zákona č. 155/1995 Sb. - na svém právním názoru cokoliv měnit.
Protože – jak vyplývá z uvedeného - ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, nemá napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2012
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu