ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1467.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1467/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobců a) Mercedes - Benz Financial Services Česká republika s.r.o. se sídlem v Praze 4, Daimlerova č. 2296/2, IČO 63997240, zastoupeného JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká č. 6, a b) H + H, spol. s r.o. se sídlem v Kladně, Bezručova č. 1442, IČO 16979702, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Záhonech č. 71, proti žalované P. V. , o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 50/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2010 č.j. 26 Co 230/2010-81, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst.2 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.10.2010 č.j. 26 Co 230/2010-81, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 4.12.2009 č. j. 19 C 50/2009-53, kterým bylo určeno, že "převod nemovitosti, a to ideální poloviny domu čp. na parcele a ideální polovina parcely č. (ostatní plocha), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno, obec a katastrální území Lidice na LV č. na základě darovací smlouvy ze dne 20.5.2008 uzavřené mezi L. B. jako dárcem a žalovanou jako obdarovanou", je vůči žalobcům neúčinný, a kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila na náhradě nákladů řízení žalobci a) 27.222,- Kč a žalobci b) 27.211,- Kč, a jímž bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci a) 24.720,- Kč k rukám advokátky JUDr. Moniky Linhartové a žalobci b) 12.360,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Weigeho, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (z hlediska dovoláním uplatněných důvodů) co do závěru o tom, že žalovaná (jako osoba blízká dlužníku) se odpůrčí žalobě ubrání, jen prokáže-li, že "vyvinula aktivně veškeré úsilí, jež na ní bylo možno požadovat, aby úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele, který tu musel objektivně vzato v době odporovatelného úkonu být, poznala nebo se o něm dozvěděla", v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké tedy nepostačuje samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě jen to, že v řízení nebude prokázáno, že by žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistilo-li by se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla poznat i při náležité pečlivosti. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. rovněž právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Soudy v projednávané věci z uvedených právních názorů - jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozsudků - vycházely; dospěl-li odvolací soud k závěru, že provedenými důkazy žalovaná neprokázala, že by vyvinula náležitou péči k tomu, aby poznala úmysl dárce L. B. zkrátit věřitele, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Dovolání žalované proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Protože dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu