ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1522.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1522/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. M. L. , zastoupeného JUDr. Stanislavem Mikyškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, ul. 28. října č. 19, proti žalovanému Transforwarding a.s. se sídlem v Českých Budějovicích, Karla Uhlíře č. 42, IČO 14498979, zastoupenému JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 100/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2011 č.j. 19 Co 2927/2010-250, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Borise Vacy, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 8.3.2010 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 4.5.2009 jako finanční manažer, evidoval v knize jízd vedené o používání osobního vozidla Škoda Octavia RZ 9A04327 svěřeného žalobci pro služební potřeby na základě "smlouvy o svěření služebního vozidla do osobní péče" za období červen až prosinec 2009 "kromě jiných též 23 pracovních cest s celkem 9.927 ujetými km", které mu žalovaným nebyly nařízeny a které ani podle zjištění "předběžné prověrky" nebyly realizovány, že v knize jízd uvedl soukromé použití vozidla ve dnech 24.7. až 26.7.2009 (720 km) a ve dnech 21.2. až 26.2.2010 (1.841 km), aniž by k tomuto použití měl souhlas statutárního orgánu žalovaného, že průměrná spotřeba uvedeného vozidla zjištěná z knihy jízd činila za měsíc leden 2010 celkem 12,68 litrů/100 km a za měsíc únor 2010 celkem 10,99 litrů/100 km oproti průměrné spotřebě podle technického průkazu vozidla 5,33 litrů/100 km a že žalobce neprovedl úhradu nákladů při použití vozidla k soukromým účelům v roce 2010.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že osobní vozidlo mu bylo žalovaným svěřeno k soukromému užívání a žalobce je k soukromým účelům užíval, přičemž v knize jízd, která u žalovaného nesloužila jako "skutečný prostředek pro vykazování užívání vozidla", vykazoval fiktivní pracovní cesty na základě "výslovného souhlasu, resp. pokynu" žalovaného. Smlouva o svěření "služebního" vozidla sloužila pouze jako "fiktivní právní titul" pro vykazování tzv. pracovních cest "služebními" vozidly pro účely jejich možného uplatňování do nákladů na dosažení, zajištění a udržení příjmů podle zákona o daních z příjmů a dále pro zakrytí poskytování "služebních" vozidel zaměstnancům žalovaného k soukromým účelům jako zaměstnaneckých výhod. K nadhodnocené spotřebě pohonných hmot došlo nesprávným zapsáním více "soukromých kilometrů", než ve skutečnosti žalobce ujel. K nezaplacení náhrady za soukromé použití vozidla žalovaného žalobce uvedl, že v době podání okamžitého zrušení pracovního poměru neuplynul ještě termín pro zaplacení soukromých jízd za daný měsíc; na výzvu žalovaného úhradu obratem provedl.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1.9.2010 č.j. 10 C 100/2010-204 žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.800,- Kč k rukám advokáta JUDr. Stanislava Mikyšky. Dospěl k závěru, že v části, v níž je žalobci vytýkáno vykázání 23 pracovních cest v období od června do prosince 2009 v knize jízd, aniž by tyto pracovní cesty byly schváleny nadřízeným a aniž by byly uskutečněny, je okamžité zrušení pracovního poměru neurčité, neboť žalovaný v něm "jednotlivé cesty nijak blíže nespecifikoval", a proto podle ustanovení §60 zákoníku práce neplatné. Použití svěřeného vozidla žalobcem pro jeho soukromé účely ve dnech 24.-26.7.2009 a 21.-26.2.2010 bez souhlasu žalovaného pokládal soud prvního stupně za méně závažné porušení povinností žalobce, které nemůže být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť žalovanému nevznikla žádná škoda (úhradu za cestu v roce 2009 žalobce provedl bezodkladně po použití vozidla a úhrada za cestu v roce 2010, kterou žalobce provedl po okamžitém zrušení pracovního poměru, nebyla v době okamžitého zrušení pracovního poměru ještě splatná) a k použití vozidla žalobcem v únoru 2010 došlo za "určité vypjaté situace", kdy žalobce musel cestou ze zahraniční dovolené operativně vyřešit situaci nastalou v důsledku defektu jeho vlastního vozidla. Důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru nemůže být podle názoru soudu prvního stupně ani tzv. nadspotřeba vozidla zjištěná v měsících lednu a únoru 2010, neboť škoda, která tím mohla žalovanému vzniknout, představuje pouze částku 2.402,- Kč, od které by ještě musela být odečtena částka za pohonné hmoty spotřebované při každodenních cestách žalobce na oběd "v rámci města", které byly žalovaným tolerovány. Okolnosti, že žalovaný umožňoval zaměstnancům používání "služebních" vozidel k cestám na oběd, že nesledoval spotřebu pohonných hmot a neprováděl v tomto směru žádnou kontrolní činnost a že žalobce byl "bezproblémovým" zaměstnancem, kterému nebylo před okamžitým zrušením pracovního poměru žalovaným vytýkáno jakékoli porušení pracovních povinností či "nekorektní jednání", vedly soud prvního stupně k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaný vůči žalobci uplatnil zcela účelově jako sankci za to, že se bránil odnětí osobního ohodnocení. Takový postup je podle názoru soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §14 zákoníku práce a nelze mu přiznat právní ochranu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20.1.2011 č.j. 19 Co 2927/2010-250 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 36.375,10 Kč k rukám advokáta JUDr. Borise Vacy. Odvolací soud - vycházeje z toho, že mezi účastníky nebylo sporné, o které cesty žalobcem vykázané a neuskutečněné v období od června do prosince 2009 se jedná, a že proto okamžité zrušení pracovního poměru v této části není neurčitým právním úkonem - dospěl k závěru, že jednání žalobce spočívající ve vykázání 23 neuskutečněných pracovních cest v rozsahu cca 10.000 km žalovaného opravňovalo ke skončení pracovního poměru okamžitým zrušením, a to i s ohledem na pozici finančního manažera, kterou žalobce u žalovaného zastával, na dobu, po kterou porušování povinností žalobce trvalo, i na výši škody způsobené žalovanému (jen na pohonných hmotách se jednalo o částku 17.100,- Kč). Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobce neprokázal své tvrzení o možnosti užívání "služebního" vozidla k soukromým účelům coby zaměstnaneckého benefitu a o "rozepisování kilometrů ujetých na soukromých cestách do fiktivních služebních cest v knize jízd" na základě pokynů žalovaného. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo podle odvolacího soudu učiněno ve dvouměsíční subjektivní lhůtě uvedené v ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce, neboť o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalovaný dověděl dne 3.3.2010 po kontrole knihy jízd, která byla provedena na základě žádosti žalobce o "přešetření věci" podané poté, co mu žalovaný odebral osobní ohodnocení. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, podle něhož je okamžité zrušení pracovního poměru v rozporu s dobrými mravy; žalobce se dopustil porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem a s ohledem na jím zastávanou pozici finančního manažera nelze po žalovaném požadovat, aby u něj žalobce setrvával v pracovním poměru, přestože byl "bezproblémovým" zaměstnancem, k jehož práci nebylo výhrad. Podle názoru odvolacího soudu je zcela irelevantní, že žalovaný byl do značné míry benevolentní, že umožňoval zaměstnancům používání "služebních" vozidel k cestám na oběd, že nesledoval spotřebu pohonných hmot a neprováděl v tomto směru žádnou činnost, neboť povinností zaměstnance je "dodržovat povinnosti vyplývající ze zákona a dalších předpisů".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že označení neoprávněných pracovních cest žalobce v okamžitém zrušení pracovního poměru pouze jejich počtem a součtem ujetých kilometrů je "absolutně nedostatečné" a že tento nedostatek nelze překonat ani výkladem projevu vůle, neboť neoprávněnost vykázání fiktivních pracovních cest lze zjistit až podle uvedení jejich cíle; to, že žalobce v řízení jejich fiktivnost nepopíral, nemůže být okolností, která by "následně zhojila" tento od počátku neplatný právní úkon. Rozpor postupu žalovaného s dobrými mravy podle žalobce vyplývá zejména z vyjádření předsedy představenstva a generálního ředitele žalovaného Ing. L. P., který ve své výpovědi u soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci uvedl, že "kdyby se neozval proti snížení osobního ohodnocení, tak by vyšel jen s tímto snížením". Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal ani s okolností, že žalovaný disponoval všemi údaji o pracovních cestách žalobce již v okamžiku rozhodnutí o odebrání osobního ohodnocení žalobci, ovšem tyto údaje uplatnil ve vztahu k žalobci až poté, co se žalobce začal odebrání osobního ohodnocení bránit. Dovolatel dále namítal, že závěr odvolacího soudu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo provedeno v zákonné dvouměsíční subjektivní lhůtě, je nesprávný a nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud podle dovolatele zcela pominul nejen výpověď svědka Ing. I. P., ale zejména výpověď místopředsedy představenstva žalovaného Ing. V. R., který v řízení u soudu prvního stupně uvedl, že se jako "vlastník společnosti" zajímal o měsíční stav spotřeby pohonných hmot. Tento fakt podle žalobce musí vést k závěru, že žalovaný věděl od samého počátku o tom, že žalobce používá "služební" vozidlo k soukromým účelům, resp. vykazuje spotřebu pohonných hmot "hrubě neodpovídající" vykazovaným pracovním cestám, které žalobce vzhledem ke svému pracovnímu zařazení téměř nevykonával. Podle dovolatele si lze "stěží představit", že by jeho přímý nadřízený Ing. V. R., který měl pouze dva podřízené manažery, získal vědomost o neoprávněném vykazování pracovních cest až z kontroly provedené dne 3.3.2010. Žalobce rovněž nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vztahující se k možnosti používání vozidel pro soukromé účely. Výpovědi svědků Ing. V. M. a Ing. M. S. sice "v obecné rovině naznačovaly", že "služební" vozidla nesměla být používána k soukromým účelům, ovšem, podařilo-li se žalobci prokázat konkrétní případ soukromého použití vozidla bez souhlasu zaměstnavatele, nebyli ho tito svědci "schopni vysvětlit"; to podle žalobce "naprosto znevěrohodňuje jejich svědecké výpovědi". Dalším argumentem svědčícím o možnosti používat "služební" vozidlo k soukromým účelům je podle žalobce výpověď Ing. V. R., který jako účastník řízení - ovšem až poté, co žalobce pomocí svědeckých výpovědí Ing. M. P. a M. K. prokázal, že jezdili "služebním" vozidlem pravidelně na obědy - uvedl, že zaměstnancům jsou umožněny "jízdy po městě" bez cestovního příkazu. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. je zamítl, protože důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spočívající ve vykázání 23 fiktivních pracovních cest žalobcem je dostatečně určitý a nezaměnitelný, protože okamžité zrušení pracovního poměru nebylo ze strany žalovaného účelovým jednáním, ale vyplynulo ze vzniklé situace, kdy fiktivní pracovní cesty byly zjištěny až na základě opětovného prověření knihy jízd na žádost žalobce ze dne 2.3.2010, protože vzhledem k naprosté ztráty důvěry žalovaného v žalobce v důsledku jednání, kterého se dopustil, by nebylo spravedlivé po žalovaném požadovat, aby žalobce zaměstnával byť jen do uplynutí výpovědní doby, a protože v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že se žalovaný o "fiktivně vykázaných" pracovních cestách žalobce dověděl dříve než při kontrole knihy jízd v březnu 2010, ani tvrzení žalobce o možnosti užívat "služební" vozidlo k soukromým účelům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 9.3.2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že mezi žalobcem, který podle pracovní smlouvy ze dne 4.5.2009 vykonával v pracovním poměru u žalovaného práci finančního manažera, a žalovaným byla uzavřena smlouva o "svěření služebního vozidla do osobní péče", v níž bylo dohodnuto, že žalobci je pro plnění úkolů v souvislosti s výkonem povolání svěřeno motorové vozidlo zn. Škoda Octavia SPZ 9A04327 s tím, že žalobce je povinen vést evidenci "služebních jízd" v předané knize jízd, do které v případě pronájmu vozidla zanese i ujeté kilometry v době pronájmu; dále bylo dohodnuto, že "služební" vozidlo nelze bezplatně používat pro soukromé účely a že, bude-li chtít žalobce použít vozidlo mimo "služební účely", požádá statutární orgán žalovaného (v naléhavém případě telefonicky) o umožnění pronájmu vozidla, který bude žalobcem uhrazen po jeho ukončení žalovanému na základě počtu ujetých kilometrů a počtu pronajatých dnů podle platného ceníku za pronájem. Dopisem ze dne 2.3.2010 žalovaný sdělil žalobci, že mu odebírá osobní ohodnocení za měsíce únor až květen 2010, neboť na základě provedené namátkové kontroly knihy jízd bylo zjištěno nevedení této knihy a dále bylo zjištěno, že pracovní cesty žalobce "v měsíci lednu a únoru" nebyly nařízeny ani schváleny jeho nadřízeným Ing. V. R. Dopisem ze dne 2.3.2010 žalobce sdělil žalovanému, že odmítá důvody odebrání osobního ohodnocení a že prosí o "opětovné prověření faktů, ze kterých odebrání osobního ohodnocení vycházelo". Následnou kontrolou žalovaný zjistil, že žalobce vykázal v knize jízd uvedeného vozidla v době od 4.6.2009 do 29.12.2009 celkem 23 pracovních cest v celkové délce 9.207 km, které mu nebyly žalovaným nařízeny a které ani nebyly vykonány, a ve dnech 24.7. - 26.7.2009 a 21.2. - 26.2.2010 vykázal soukromé cesty v délce 720 km a 1841 km.
Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.
V posuzovaném případě žalovaný v dopise ze dne 8.3.2010 mimo jiné uvedl, že okamžitě zrušuje pracovní poměr se žalobcem podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce proto, že žalobce evidoval v knize jízd vedené o používání osobního vozidla Škoda Octavia RZ 9A04327 svěřeného mu pro "služební" potřeby na základě "smlouvy o svěření služebního vozidla do osobní péče" za období červen až prosinec 2009 "kromě jiných též 23 pracovních cest s celkem 9.927 ujetými km", které mu žalovaným nebyly nařízeny a které ani nebyly realizovány. Z takto vymezeného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru je zřejmé, že žalovaný spatřoval důvod k tomu, že se žalobcem rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením, mimo jiné v porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem jeho jednáním spočívajícím ve vykazování 23 žalovaným mu nenařízených a neuskutečněných pracovních cest o celkové délce 9.927 km v období měsíců červen až prosinec 2009. Žalovaný tedy v okamžitém zrušení pracovního poměru uplatnil důvod uvedený v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce, který zároveň náležitě konkretizoval uvedením skutečností, v nichž spatřoval jeho naplnění. Z hlediska zákonných požadavků na obsah okamžitého zrušení pracovního poměru nebylo nezbytné, aby žalovaný v okamžitém zrušení uvedl i cíle 23 žalobci nenařízených a jím neuskutečněných pracovních cest, popřípadě aby tyto cesty jinak blíže konkretizoval (např. označením dnů, ve kterých se měly uskutečnit), neboť i bez těchto dalších údajů nemohly vzniknout pochybnosti o tom, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje (tyto pochybnosti nemohly vzniknout ani z nesprávného uvedení počtu 9.927 km u uvedených cest v okamžitém zrušení pracovního poměru namísto správných 9.207 km). Závěr odvolacího soudu, že okamžité zrušení pracovního poměru není neplatné pro nedostatek náležitého vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení §60 zák. práce, je proto správný.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že žalovaný s ním okamžitě zrušil pracovní poměr až po uplynutí dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §58 odst. 1 zák. práce.
Podle ustanovení §58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru doví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§11 odst. 4 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty, uvedené v ustanovení §58 odst. 1 zák. práce, není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil. Právní úprava nedává ani prostor pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.3.1998 sp. zn. 2 Cdon 600/97, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Z uvedeného vyplývá, že námitka dovolatele, že si lze "stěží představit", že by jeho přímý nadřízený Ing. V. R., který měl pouze dva podřízené manažery a který se jako "vlastník společnosti" zajímal o měsíční stav spotřeby pohonných hmot, získal vědomost o neoprávněném vykazování pracovních cest žalobcem až z kontroly provedené dne 3.3.2010, nemůže být opodstatněná. Dovolatel totiž nevychází z prokázané vědomosti žalovaného o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, ale jen z vědomosti předpokládané (pravděpodobné).
Odvolací soud rovněž nepochybil, jestliže neshledal správným názor soudu prvního stupně, podle něhož je okamžité zrušení pracovního poměru v rozporu s dobrými mravy.
Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. §14 odst. 1 zák. práce). Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením účastníků pracovněprávního vztahu, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady "neminem laedit, qui iure sui utitur", považovat chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jeden z účastníků pracovněprávního vztahu sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka pracovněprávního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jeden z účastníků pracovněprávního vztahu je v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit druhému účastníku pracovněprávního vztahu újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za výkon v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V posuzovaném případě žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem poté, co zjistil, že žalobce vykázal v knize jízd vedené o používání vozidla svěřeného mu žalovaným k plnění pracovních úkolů v době od 4.6.2009 do 29.12.2009 celkem 23 pracovních cest v celkové délce 9.207 km, které mu nebyly žalovaným nařízeny a které ani nebyly vykonány, a že ve dnech 24.7. - 26.7.2009 a 21.2. - 26.2.2010 vykázal soukromé cesty v délce 720 km a 1841 km, aniž by k soukromému použití vozidla měl souhlas statutárního orgánu žalovaného. Protože - jak bylo v řízení prokázáno - tyto skutečnosti žalovaný zjistil kontrolou knihy jízd vozidla svěřeného žalobci k plnění pracovních úkolů provedenou dne 3.3.2010 na žádost žalobce o "opětovné prověření faktů", ze kterých vycházelo rozhodnutí žalovaného o odebrání osobního ohodnocení žalobci ze dne 2.3.2010 z důvodu nevedení knihy jízd a vykonání nenařízených ani neschválených pracovních cest žalobcem v měsících lednu a únoru 2010, není opodstatněná námitka žalobce, že žalovaný "disponoval všemi údaji" o jeho pracovních cestách již v okamžiku, kdy se rozhodl odebrat mu osobní ohodnocení, a že tyto údaje (účelově) uplatnil v okamžitém zrušení pracovního poměru až poté, co se žalobce začal odebrání osobního ohodnocení bránit. Přistoupil-li žalovaný na základě uvedených skutečností k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem, nemůže jít z jeho strany o výkon práva v rozporu s dobrými mravy jen proto, že tyto skutečnosti vyšly najevo při kontrole knihy jízd provedené žalovaným na žádost žalobce podanou za účelem prověření podkladů k rozhodnutí žalovaného o odebrání osobního ohodnocení žalobci.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku, kterou dovolatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vztahující se k možnosti používání vozidel žalovaného pro soukromé účely.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědi svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit některému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že žalobce "neprokázal své tvrzení" o možnosti užívání "služebního" vozidla k soukromým účelům coby zaměstnaneckého benefitu a o "rozepisování kilometrů ujetých na soukromých cestách do fiktivních služebních cest v knize jízd" na základě pokynů žalovaného (a že tedy nesměl k soukromým účelům užívat "služební" vozidlo a "rozepisovat kilometry ujeté na soukromých cestách do fiktivních služebních cest v knize jízd"), odvolací soud učinil z výsledků dokazování (především z výpovědí svědků Ing. V. M., Ing. M. S., Ing. A. R., I. P., S. D., V. Š. a Z. V., z výpovědí členů představenstva žalovaného Ing. V. R. a Ing. L. P., ze smlouvy o "svěření služebního vozidla do osobní péče", z knih jízd vedených zaměstnanci žalovaného a z přehledu půjčovného "služebních" vozidel za rok 2009), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. (důvodně akcentoval, že výpověď žalobce jako účastníka řízení byla v rozporu jak se smlouvou o "svěření služebního vozidla do osobní péče", vnitřními předpisy žalovaného a knihami jízd dalších jeho zaměstnanců, tak s výpověďmi svědků a členů představenstva žalovaného). Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění v uvedeném směru odvolací soud jako správná převzal, rovněž patřičně zdůvodnil, proč nelze opačný skutkový závěr činit ani z prokázaného případu použití "služebních" vozidel bez souhlasu žalovaného k cestě některých zaměstnanců na víkendový pobyt do Hustopečí a jejího vykázání jako pracovní cesty (že z tohoto jediného případu nelze usuzovat na obecnou praxi u žalovaného). Stejně tak dovolatelem namítaná okolnost, že zaměstnanci žalovaného jezdili "služebním" vozidlem pravidelně na obědy a že jim byly umožněny "jízdy po městě" bez cestovního příkazu, nijak neprokazuje, že žalobce měl souhlas žalovaného k užívání svěřeného vozidla k soukromým účelům a k vykazování "fiktivních" pracovních cest v knize jízd vozidla. Za tohoto stavu má výše uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Boris Vaca osvědčil, že veřejná obchodní společnost Machytková, Sedláček, Vaca & spol., advokátní kancelář, ve které vykonává advokacii, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 810,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 4.860,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu