ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1581.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1581/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Ing. M. B. , zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, za účasti FRÝVEG s.r.o. v likvidaci se sídlem v Brně, Křenová č. 71, IČO 60745045, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 43/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2010 č.j. 1 Co 203/2010-63, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 13.8.2007 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Boskovice, návrh na povolení vkladu vlastnického práva ve svůj prospěch podle kupní smlouvy ze dne 1.6.2001, kterou mu obchodní společnost FRÝVEG s.r.o. v likvidaci prodala ideální 1/2 nemovitosti nacházející se v obci Kunštát, katastrální území Kunštát na Moravě, zapsané na LV č., označené "č.p. 467, prům. obj., stojící na parcele č. 1113/1, 1113/2 a 1113/3".
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Boskovice, rozhodnutím ze dne 12.9.2007 č.j. V-1884/2007-731-6 návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 1.6.2001 zamítl. Dospěl k závěru, že prodávající společnost FRÝVEG s.r.o. v likvidaci je ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva omezena ve svých dispozičních právech k uvedené budově usnesením Okresního soudu v Blansku č.j. 2 E 1179/2000-5 ze dne 19.12.2000, které nabylo právní moci dne 17.7.2001, usnesením Městského soudu v Brně č.j. 69 Nc 2634/2003-6 ze dne 19.6.2003, kterým byla na majetek prodávající společnosti nařízena exekuce, a Exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly č.j. Ex 1279/03-9 ze dne 4.8.2003, kterým se nařizuje prodej předmětné budovy, a že není proto pro povolení vkladu práva splněna podmínka podle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 12.11.2007 se žalobce domáhal, aby jeho návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bylo vyhověno. Uvedl, že prodávající nemohl být ve svých dispozičních právech omezen, neboť žádné z uvedených rozhodnutí nebylo likvidátorce prodávajícího Ing. L. Š. doručeno a rozhodně o nich nevěděla dne 1.6.2001, kdy kupní smlouvu podepsala, a že prodávající učinil svůj projev vůle dne 1.6.2001, kdy uzavřel kupní smlouvu, a nikoliv až dne 13.8.2007, kdy druhá strana (žalobce) podala návrh na vklad do katastru nemovitostí, tzn. že omezení smluvní volnosti nemůže být posuzováno ke dni podání návrhu na vklad.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.5.2010 č.j. 35 C 43/2007-36 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve svůj prospěch k budově č.p. na pozemcích parc.č. v k.ú. Kunštát na Moravě, obec Kunštát, zapsané na LV č. , v rozsahu jedné ideální 1/2 nemovitosti, v rozsahu druhé ideální 1/2 nemovitosti žalobu odmítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19.6.2003 č.j. 69 Nc 2634/2003-6 byla proti společnosti FRÝVEG s.r.o. v likvidaci nařízena exekuce, že toto usnesení bylo doručováno na adresu jejího sídla v Brně, Křenová 71, a bylo uloženo dne 1.9.2006, že postup doručujícího orgánu zcela odpovídal zákonnému postupu předepsanému pro doručování (§47 občanského soudního řádu ve znění tehdy účinném) a že usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému doručeno desátým dnem od uložení, tj. 11.9.2006. Proti společnosti FRÝVEG s.r.o. v likvidaci tak vzniklo tzv. generální inhibitorium, když po doručení usnesení o nařízení exekuce nesměla nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí, a prodávající jako účastník vkladového řízení byl tedy ke dni podání návrhu na vklad žalobcem (13.8.2007) omezen rozhodnutím soudu ve smluvní volnosti týkající se věci, která byla předmětem právního úkonu. Námitku žalobce odmítl s tím, že podle judikatury soudů se podmínka uvedená v ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vztahuje ke dni podání vkladového návrhu a nikoliv ke dni uzavření smlouvy. Katastrální úřad proto správně zamítl vkladový návrh týkající se ideální 1/2 nemovitosti. Ve zbývajícím rozsahu, ohledně druhé ideální 1/2 budovy, žalobu odmítl, neboť žalobce nebyl v tomto rozsahu oprávněn k podání žaloby (druhá ideální polovina budovy vůbec nebyla předmětem rozhodování katastrálního úřadu).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27.10.2010 č.j. 10 Co 203/2010-63 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními a s právním závěrem soudu prvního stupně. Dovodil, že společnosti FRÝVEG s.r.o. v likvidaci bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno dne 11.9.2006, že tímto dnem jí vznikla povinnost nenakládat se svým majetkem včetně nemovitostí, že tato společnost, jako prodávající, byla účastníkem vkladového řízení a že proto byla ke dni podání návrhu na vklad žalobcem 13.8.2007 omezena rozhodnutím soudu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu podle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Není přitom rozhodující, kdo z účastníků návrh na vklad podával, neboť povinností katastrálního úřadu bylo zkoumat, zda kterýkoliv účastník řízení není omezen rozhodnutím soudu ve smluvní volnosti. Námitku týkající se nesprávného doručování odmítl, když dovodil, že oznámení ze dne 3.3.2003 týkající se "změny adresy sídla společnosti FRÝVEG s.r.o. v likvidaci" adresované Městskému soudu v Brně neobsahovalo žádnou spisovou značku ani bližší označení, o jakou věc se jedná, že se nenachází a ani nacházet nemůže ve spise sp. zn. 69 Nc 2634/2003, když návrh na nařízení exekuce v této věci došel soudu teprve 9.5.2003, a že uvedené podání tedy nemohlo být zasláno k předmětné exekuční věci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s názorem soudů o tom, že by dne 11.9.2006 došlo k řádnému doručení usnesení o nařízení exekuce společnosti FRÝVEG s.r.o. v likvidaci, neboť "likvidátorka společnosti FRÝVEG s.r.o. v likvidaci ve smyslu §47 odst. 1 občanského soudního řádu soud podáním ze dne 3.3.2003 požádala o doručování na jinou adresu v České republice, kterou soudu sdělila", což se však nestalo. Proto je nesprávný též závěr, podle kterého dne 11.9.2006 vzniklo povinnému tzv. generální inhibitorium. Vzhledem k tomu, že společnosti FRÝVEG s.r.o. v likvidaci nebylo "doručeno žádné z exekučních rozhodnutí uváděných katastrálním úřadem", nebyla prodávající společnost FRÝVEG s.r.o. v likvidaci omezena ve smluvní volnosti ke dni podání návrhu na vklad, neboť "svůj projev vůle učinila jen a pouze dne 1.6.2001, kdy uzavřela kupní smlouvu, nikoliv dne 13.8.2007, kdy druhá smluvní strana podala návrh na vklad do katastru nemovitostí". Podle žalobce "odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkazy, které mu byly předloženy" (žádost likvidátorky dalšího účastníka o doručování na jinou adresu), a že "z občanského soudního řádu nelze dovozovat, že by podmínkou žádosti o doručování písemnosti na jinou adresu bylo uvedení spisové značky"; v tomto směru soud měl, jak to žalobce navrhoval, vyslechnout likvidátorku společnost FRÝVEG s.r.o. v likvidaci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolaní směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o.s.ř.) - v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že, byl-li katastrálnímu úřadu podán návrh na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí podle smlouvy uzavřené dříve, než bylo povinnému (vlastníku) doručeno usnesení o nařízení exekuce, povinný (vlastník) již nesměl s nemovitostí nakládat a pro vklad práva do katastru nemovitostí tedy nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. například právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006 sp. zn. 30 Cdo 838/2006, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2008 sp. zn. 30 Cdo 4796/2007 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2010 sp. zn. 30 Cdo 2640/2009]. Vzhledem k tomu, že na tomto názoru nemá dovolací soud důvod cokoli měnit a že odvolací soud věc rozhodl způsobem odpovídajícím výsledku vyplývajícímu z tohoto právního názoru, nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu z uvedeného důvodu po právní stránce zásadní význam.
Opodstatněná není ani námitka žalobce, že dnem 11.9.2006 nedošlo k řádnému doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému - dalšímu účastníkovi, neboť likvidátorka společnosti FRÝVEG s.r.o. v likvidaci ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 občanského soudního řádu v té době účinného soud podáním ze dne 3.3.2003 "požádala o doručování na jinou adresu v České republice, kterou soudu sdělila". Za řádné požádání právnické osoby o doručování na jinou adresu než adresu svého sídla se považuje, jen když právnická osoba požádá soud, aby jí písemnosti doručoval na jinou adresu, než je adresa jejího sídla, kdykoliv v průběhu řízení (např. uvede takovou adresu ve svém podání) a nikoliv ještě před zahájením řízení. Protože likvidátorka společnosti FRÝVEG s.r.o. v likvidaci poslala svoje oznámení o změně adresy o více jak dva měsíce dříve než bylo předmětné řízení o nařízení exekuce zahájeno (9.5.2003), nejedná se o řádné požádání právnické osoby o doručování na jinou adresu podle ustanovení §47 odst. 1 občanského soudního řádu v té době účinného.
K námitkám žalobce, které se týkají "hodnocení důkazů soudem" a "neprovedení důkazu vyslechnutím likvidátorky dalšího účastníka", nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť se jedná o uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. (§237 odst. 3 o.s.ř.), a na jejich základě nelze založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a dalšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu