ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1613.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1613/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného Mgr. Markétou Ondřejkovou, advokátkou se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská č. 27, proti žalované Top. Spirit, a.s. se sídlem v Praze 4, Milevská č. 1695/7, IČO 49240137, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 289/98 a 15 C 150/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2010 č.j. 17 Co 104/2010-475, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2010 č.j. 17 Co 104/2010-475, kterým byla zamítnuta žaloba o náhradu škody z pracovního úrazu ve výši 1,504.307,50 Kč s úroky z prodlení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť, i když je výrok rozsudku odvolacího soudu o věci samé formulován jako „měnící“, z porovnání obsahu napadeného rozsudku a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.10.2009 č.j. 15 C 150/2007-457 vyplývá, že jde o rozsudek potvrzující; odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků stejně jako soud prvního stupně, jestliže ve shodě s ním dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu vzniklou pracovním úrazem z 50% (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
Přípustnost dovolání žalobce není založena ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 3.2.2009 č.j. 17 Co 469/2008-421, po kterém soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku, nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny k odstranění procesních pochybení, neboť odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro svou nesrozumitelnost nesplňovalo náležitosti uvedené v ustanovení §152 odst. 2 o.s.ř.) a konečně nebylo dovolání žalobce shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá (nemůže mít) po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
I když žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje též dovolací důvod „dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že - ačkoli odvolacímu soudu vytýká „nepochopení normy uvedené v ust. §191 odst. 2 písm. a) zák. práce“ - nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž toliko podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o „významném“ vlivu porušení „konkrétních dopravních předpisů“ žalobcem (jízda vyšší než povolenou rychlostí, nepřipoutání bezpečnostními pásy, nedostatečná pozornost při řízení vozidla a nepřizpůsobení rychlosti jízdy situaci v silničním provozu) na vznik a výši škody, která jsou významná z hlediska ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce pro závěr o částečném zproštění odpovědnosti žalované za škodu požadovanou žalobcem z titulu jeho pracovního úrazu ze dne 25.10.1996, a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže namítá, že závěry odvolacího soudu „nemají žádnou oporu v dokazování“ a že „soud zkreslil závěry znalců a provedl vlastní výklad průběhu dopravní nehody“. Žalobce současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů [že se žalobce „významnou měrou podílel nejen na vzniku dopravní nehody, ale že především porušení dopravních předpisů z jeho strany bylo jednou z příčin vzniku škody a jejího rozsahu“, jestliže rychlost vozidla řízeného žalobcem „přesahující nejvyšší povolenou rychlost (90 km/h) měla vliv na výši způsobené škody“, když „ze znaleckých posudků vyplývá, že při jízdě nižší rychlostí je kratší brzdná dráha a vozidla by do sebe narazila nižší rychlostí, a že lze důvodně předpokládat i nižší silové působení na posádku v době střetu“, a jestliže „následky dopravní nehody byly rovněž o to těžší, že žalobce nebyl připoután, takže jeho tělo nebylo v okamžiku střetu vozidla zachyceno bezpečnostními pásy, které by jej ochránily před silou působící v důsledku nárazu“], v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry [zejména, že žalobce „na vzniku dopravní nehody nenese žádné, tedy ani nedbalostní, zavinění“, a že „není prokázána příčinná souvislost mezi porušením pouze 2 právních povinností (nepodstatné překročení rychlosti a nepoužití bezpečnostního pásu) a vznikem, příp. rozsahem škody na jeho zdraví“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o úplné odpovědnosti žalované za odškodnění pracovního úrazu žalobce.
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však dovolací soud nemohl přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání žalobce, které je výslovně směřováno „proti výrokům ohledně nákladů řízení státu a nákladů řízení účastníků“, které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o.s.ř.), není rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o.s.ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalobce také v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce směřující „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že proti němu „lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně“, ačkoliv nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 o.s.ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které - samo o sobě - nemohlo účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu