ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1619.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1619/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Š. Š., zastoupeného JUDr. Ladou Štarhovou, advokátkou se sídlem v Brně, Řípská č. 18a, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, o náhradu škody na zdraví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 163/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2011 č.j. 15 Co 354/2010-218, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.2.2011 č.j. 15 Co 354/2010-218, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21.6.2010 č.j. 61 C 163/2006-186 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady škody na zdraví ve výši 739.072,- Kč, spočívající v náhradě nákladů za úhradu léků, dietní stravování a dalších nákladů spojených s léčením žalobce za období od února 1998 do června 2010), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá (nemůže mít) po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
I když žalobce v dovolání uvedl, že „má za to, že je možné dojít k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, a že uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází [že „žalobce netrpí žádnou chorobou, která by měla souvislost s jeho onemocněním jater“, že léčba jeho chronického onemocnění jater „není ovlivnitelná“ (kromě striktní abstinence) žádnou speciální dietou, potravinovými doplňky, přírodními léčivy ani lázeňskou léčbou či akupunkturou, a že proto požadovaná náhrada nákladů spojených s léčením žalobce, o nichž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, není v příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti právním předchůdcem žalovaného - tehdejším zaměstnavatelem žalobce státním podnikem Restaurace a jídelny Brno II – v likvidaci], a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže namítá, že soudy obou stupňů náležitě nezohlednily „znalecké posudky a výpovědi znalců“, které byly zpracovány v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 59 C 88/94, kde „MUDr. P. J., DrSc., přednosta kliniky infekčních chorob FN Bohunice v Brně, dostatečně poukazoval na to, že do budoucna se bude zhoršovat zdravotní stav žalobce a dojde ke komplikacím životně důležitých funkcí orgánů žalobce“, a „dále žalobce opětovně poukazuje na to, že se znalec prof. MUDr. J. E., CSc. žádným způsobem nevypořádal s obsahem námitek žalobce, které byly k výzvě soudu podány dne 7.8.2009 a ke kterým se měl znalec vyjádřit“.
Žalobce současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry, že jeho onemocnění úplavicí cukrovou i diabetes „má zcela zřejmou souvislost s onemocněním hepatitidou“, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalobce v dovolání uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud však nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu