ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1850.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1850/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. M. Č. , zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 5, proti žalované Pražské teplárenské a.s. se sídlem v Praze 7, Partyzánská č. 1/7, IČO 45273600, zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 147/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010 č. j. 11 Co 18/2010-108, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Dr. Víta Horáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Husova č. 5.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.9.2010 č. j. 11 Co 18/2010-108, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11.12.2008 č. j. 10 C 147/2008-54, ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba „s žalobním návrhem, aby soud určil, že výpověď daná žalobkyni dne 3.12.2007 je neplatná a pracovní poměr vzniklý pracovní smlouvou ze dne 15.3.2005 mezi žalobkyní a žalovanou nadále trvá“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 a podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Žalobkyně sice v dovolání uvedla, že uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl žalobkyní navržené důkazy (zejména, že nepřipustil důkaz „protokolem z výslechu Ing. F. H. ze 17.8.2006 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 26 C 25/2006, ani důkaz zápisem z jednání představenstva žalované č. 17/2006 ze dne 20. října 2006, kde je „žalovanou uváděno, že je třeba se žalobkyně zbavit“) čímž způsobil „nepřezkoumatelnost obou rozsudků z hlediska žalobkyní namítaných skutečnosti“, a vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (zejména, že předmětná výpověď splňuje formální předpoklady, tedy, že o organizační změně bylo rozhodnuto ještě před podáním výpovědi, že ve výpovědi byl řádně výpovědní důvod uveden, že daná organizační změna spočívala ve zrušení funkce „ekonomického poradce – specialisty v odboru interního auditu“, kterou zastávala žalobkyně a která „byla vytvořena s jejím příchodem k žalované“, a tato funkce se již v době následující po výpovědi „v systemizaci pracovních míst nenachází“, a že o této organizační změně rozhodlo představenstvo žalované dne 10.10.2007 na svém zasedání), a podrobuje kritice postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže podle jejího názoru se soudy omezily pouze na zjišťování „formální správnosti výpovědi“, tedy zda skutečně došlo k organizačním změnám, vůbec se však nezabývaly materiální stránkou výpovědi, tj. nezkoumaly okolnosti skončení pracovního poměru (např., že o organizačních změnách rozhodlo „na svém prvním zasedání nové představenstvo žalované, které nemohlo mít žádnou představu o potřebnosti či nadbytečnosti žalobkyně“, a že v oddělení interního auditu žalované pracovalo více zaměstnanců, např. „zaměstnanec na částečný pracovní úvazek a zaměstnankyně nahrazující jinou zaměstnankyni na mateřské dovolené“, se kterými by – podle názoru dovolatelky – bylo „vhodnější“ pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti ukončit).
Žalobkyně současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry o účelovosti výpovědního důvodu, namítá-li, že „provedená organizační změna neměla za cíl deklarované zvýšení efektivity práce, ale měla postihnout žalobkyni“. Žalovaná s ní totiž rozvázala pracovní poměr pouze z důvodu, že žalobkyně na ni podala žalobu ve věci „odstranění následků porušování zásad rovného zacházení“, jež je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 26 C 25/2006, a že provedené organizační změny „vzešly z iniciativy žalované již v roce 2006“, neboť žalobkyni považovala za konfliktní osobu, které je „potřeba se zbavit“. Na těchto závěrech pak dovolatelka buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o tom, že v daném případě je uvedená výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost žalobkyně neplatná a odporuje ustanovení §14 odst. 2 zák. práce. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
K dovolatelkou namítaným vadám řízení, že soudy obou stupňů vůbec nepřipustily ani se „žádným způsobem nevyrovnaly“ s žalobkyní navrhovaným důkazem „protokolem z výslechu Ing. F. H. ze 17.8.2006 v řízení vedeném pod sp.zn. 26 C 25/2006, který měl prokázat nevěrohodnost tohoto svědka, neboť jeho tvrzení ve shora uvedeném sporu a v tomto řízení jsou ve vzájemném rozporu, s argumentem žalobkyně týkající se aplikace §14 odst. 2 zák. práce, ani s důkazem „zápisem z jednání představenstva žalované č. 17/2006 ze dne 20. října 2006, v němž je žalobkyně označena jako konfliktní osoba a je zde „velmi polopaticky žalovanou uváděno, že je potřeba se žalobkyně zbavit“; a že svůj postup odůvodnily pouze tím, že „se jednalo o jiný spor mezi účastníky a jiné časové období, a že proto jejich postup – tj. nevypořádání se s argumetnací žalobkyně - dovolatelka považuje za „typický příklad svévole“, neboť „obecné soudy takto postupovat nejen že nemají, ale především nesmí“, z čehož dovozuje, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, je třeba uvést, že o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a přestože k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzené věci sice tvrzeny nebyly, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 56). O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná.
Dovolatelka totiž opomíjí, že podle ustanovení §120 o. s. ř., věty první, jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl dovolatelkou navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
Protože námitky žalobkyně uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. §237odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Dr. Vít Horáček osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2.175,- ( 2.610 ,-) Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu