ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2266.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2266/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 49, proti žalovanému T. K., zastoupenému JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, B. Václavka č. 923, o 93.335,20 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 139/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2010, č. j. 23 Co 189/2010 - 162, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 93.335,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pro žalovaného, který podniká jako fyzická osoba s předmětem činnosti zajišťování ostrahy majetku a osob, vykonával v období od 26. 10. 2006 do června 2007 na základě ústní dohody účastníků ostrahu majetku na pracovní pozici strážný v místě určeném žalovaným s dohodnutou odměnou 50,- Kč za hodinu. Žalovaný mu však dosud na odměně za vykonanou práci, příplatky za práci přesčas a na náhradě mzdy za nevyčerpanou dovolenou žalovanou částku dluží.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. 21 C 139/2008-133, žalovanému uložil zaplatit žalobci 2.300,- Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvému dni každého následujícího kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o 7 % bodů z částky 300,- Kč od 18. 6. 2007 do zaplacení a z částky 2.000,- Kč od 18. 7. 2007 do zaplacení, a žalobu co do částky 91.035,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvému dni každého následujícího kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o 7 % bodů, z částky 10.680,- Kč od 18. 12. 2006 do zaplacení, z částky 7.500,- Kč od 18. 1. 2007 do zaplacení, z částky 10.438,20 Kč od 18. 2. 2007 do zaplacení, z částky 3.985,- Kč od 18. 3. 2007 do zaplacení, z částky 12.165,- Kč od 18. 4. 2007 do zaplacení, z částky 6.950,- Kč od 18. 5. 2007 do zaplacení, z částky 1.791,- Kč od 18. 6. 2007 do zaplacení, a z částky 4.784,- Kč od 18. 7. 2007 do zaplacení, zamítl; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 24.970,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“. Vyšel z toho, že mezi žalobcem a žalovaným sice nebyla platně sjednána pracovní smlouva, že však žalobce pro žalovaného na základě ústní dohody účastníků vykonával práce spočívající v zajišťování ostrahy majetku na pracovní pozici strážný za dohodnutou odměnu 50,- Kč na hodinu ode dne 26. 10. 2006 do dne 18. 6. 2007 (žalobce dne 19. 6. 2007 pracoviště opustil na počátku směny po konfliktním rozhovoru s žalovaným). Žalobce zaznamenával do tzv. knihy evidence docházky datum směny, včetně počtu hodin, které pro žalovaného na směně odpracoval, bez rozlišení, zda šlo o výkon práce v noci, přesčas, o sobotách, nedělích a svátcích. Soud prvního stupně dovodil, že tak mezi účastníky vznikl „faktický pracovní poměr“, tedy právní vztah, v němž oběma účastníkům vznikají práva a povinnosti posuzované podle zákoníku práce, a že fyzické osobě vždy musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu. Jako důvodný shledal toliko nárok na plnění za odpracovaných 6 hodin v měsíci květnu 2007 (300,- Kč) a 40 hodin v měsíci červnu 2007 (2.000,- Kč); ve zbytku považoval nárok žalobce za nedůvodný, případně promlčený.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2010, č. j. 23 Co 189/2010 - 162, rozsudek soudu prvního stupně změnil „ve výroku III.“ (v nákladovém výroku) tak, že žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznal, jinak jej „v odvoláním napadeném výroku II.“ (v zamítavém výroku) potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 23.380,- Kč do rukou právní „zástupkyně žalovaného“. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že právní vztah mezi účastníky posoudil jako tzv. „faktický pracovní poměr“, i v tom, jaké důsledky tento právní vztah má na vznik a posuzování vzájemných nároků účastníků tohoto právního vztahu (za odvedenou práci je třeba poskytnout přiměřený ekvivalent, který má po právní stránce charakter vydání bezdůvodného obohacení, jež faktickému zaměstnavateli vzniklo tím, že od fyzické osoby přijal plnění z neplatného právního úkonu). Ztotožnil se i s tím, jak soud prvního stupně posoudil jednotlivé zažalované nároky za celé období žalobcova působení u žalovaného, ať už šlo o prokázaný počet odpracovaných hodin, výši sjednané a vyplacené odměny, požadované příplatky za práci přesčas a o sobotách a nedělích, jakož i náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou či v neposlední řadě i s posouzením vznesené námitky promlčení.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že mezi účastníky se nejednalo o tzv. „faktický pracovní poměr“, ale že vznikl řádný pracovní poměr, neboť „byly dohodnuty všechny 3 náležitosti pracovní smlouvy:
druh práce: žalobce měl pracovat jako fyzická ostraha staveniště, jiný druh práce nevykonával
místo výkonu práce: žalobce měl pracovat na staveništích žalovaného, což byla jednak stavba městského okruhu u Slivence, tam žalobce pracoval od 28. 10. 2006 do 27. 12. 2006, pak pracoval v Lochkově u klienta žalovaného firmy Top Geo a. s. a to fyzická ostraha staveniště mostů vrtných pilířů od 28. 12. do 30. 1. 2007, pak byl přeřazen na stavbu mostu Horky, kde byl až do konce, t. j. do 19. 6. 2007, i doba nástupu do práce, ta byla stanovena na 28. 10. 2006.“ Připomněl rovněž, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 6. 2010, č. j. 21 C 139/2008-133, zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, protože dovolatel nekonkretizuje, jaký zásadní právní význam by rozhodnutí odvolacího soudu mělo mít.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (otázku tzv. „faktického pracovního poměru“ posoudily soudy jinak, než je posuzována v judikatuře soudů) a po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobce.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o. s. ř., přezkumu dovolacího soudu nepodléhají), že žalobce pro žalovaného na základě ústní dohody účastníků vykonával práce spočívající v zajišťování ostrahy majetku na „pracovní pozici“ strážný za dohodnutou odměnu 50,- Kč na hodinu ode dne 26. 10. 2006 do dne 18. 6. 2007 (žalobce dne 19. 6. 2007 pracoviště opustil na počátku směny po konfliktním rozhovoru s žalovaným) a že žalobce zaznamenával do tzv. knihy evidence docházky datum směny, včetně počtu hodin, které pro žalovaného na směně odpracoval, bez rozlišení, zda šlo o výkon práce v noci, přesčas, o sobotách, nedělích a svátcích.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na názoru, že vztah mezi účastníky je třeba posoudit jako „faktický pracovní poměr“. Právě tento závěr dovolatel napadá.
O tzv. faktický pracovní poměr se jedná za situace, kdy fyzická osoba sice začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, avšak v důsledku toho, že pracovní smlouva nebyla sjednána platně, nebyl zde právní úkon ve smyslu ustanovení §27 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, (dále jen „zák. práce“) způsobilý založit pracovní poměr. Pouze v případě, jestliže pracovní smlouva není sjednána platně (kupř. proto, že v rozporu se zákonem byl se ženou sjednán druh práce ženám zakázaný - srov. §150 zák. práce), nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Odvolací soud ve svých úvahách pominul, že pro posouzení povahy právního vztahu nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o charakteru jejich vztahu, nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně - třeba i konkludentně - projeveno (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, pod č. 75). Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí. K tomu může dojít jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli účastníci projevit, tj. konkludentně (§240 odst. 2 zák. práce).
Jestliže tedy v projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalobce pro žalovaného vykonával práce spočívající v zajišťování ostrahy majetku na pracovní pozici strážný za dohodnutou odměnu 50,- Kč na hodinu ode dne 26. 10. 2006 do dne 18. 6. 2007, nelze tyto vnější skutkové okolnosti interpretovat jinak, než že mezi účastníky došlo k dohodě o obsahu zmíněných podstatných (esenciálních) náležitostech pracovní smlouvy a že je proto odůvodněn závěr, že bez ohledu na formální okolnosti existoval mezi účastníky pracovní poměr. Jestliže odvolací soud - jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - dospěl k odlišnému právnímu závěru, spočívá jeho rozhodnutí rovněž na nesprávném právním posouzení věci.
S dovolatelem lze souhlasit i v tom, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám, a to jak podle právní úpravy účinné do dne 31. 12. 2006 (srov. §243 odst. 4 zák. práce), tak podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2007 (srov. §19 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění do 31. 12. 2011 a §18 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění od 1. 1. 2012).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (aniž by bylo třeba se zabývat dalšími okolnostmi) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu