ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2334.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2334/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. B. B. , zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí č. 15, proti žalované KORADO, a. s. se sídlem v České Třebové, Bří Hubálků č. 869, IČO 25255843, zastoupené JUDr. Petrem Kotrlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 31, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 13/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. října 2010, č. j. 22 Co 297/2010-426, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Kotrlíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 31.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 10. 2010, č. j. 22 Co 297/2010-426, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 3. 2010, č. j. 4 C 13/2004-374, ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného přípisem žalované ze dne 29. 8. 2002] není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [soud prvního stupně v rozsudku ze dne 9. 3. 2010, č. j. 4 C 13/2004-374, rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 10. 10. 2008, č. j. 4 C 13/2004-164, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 6. 2009, č. j. 22 Co 8/2009-203 (v obou případech žalobu zamítl)] a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť žalobce ve svém dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. (nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů vztahujících se k posouzení otázky, zda ze strany žalobce došlo ke zvlášť hrubému porušení pracovní kázně); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se však při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.).
I když dovolatel uvádí, že uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. [za otázku zásadního právního významu považuje, „zda jednání, které je mu žalovanou kladeno za vinu a je vymezeno v bodech 2) a 3) listiny o okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 29. srpna 2002, i kdyby ve skutečnosti nastalo (což však žalobce sporuje), lze skutečně, vzhledem ke všem okolnostem případu, považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází (že „žalobce nerespektoval zákaz spolupráce s panem M. O.“ a že „nebránil úniku informací týkajících se žalované, včetně obchodního tajemství“). Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „následná komunikace a spolupráce s panem M. O. měla za účel jen předání práce pana M. O. ostatním pracovníkům obchodního oddělení a minimalizování ztrát spojených s jeho odchodem od žalované“ a že „vedoucí pracovník nemá možnost učinit žádné účinné preventivní opatření, kterým by došlo k zabránění elektronické pošty ze strany jeho podřízených třetím osobám“ – přehlíží přitom, že soudy vycházely z toho, že přes pokyn předsedy představenstva nespolupracovat s panem M. O., žalobce tuto spolupráci povolil), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že nebyl naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky dovolatele v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatele, že v řízení byly použity „nezákonně získané důkazy, kterými jsou jednotlivé zprávy zasílané elektronickou poštou“. Jak vyplývá z obsahu spisu, skutečnost, že i přes pokyn předsedy představenstva nespolupracovat s panem M. O. žalobce a jeho podřízení s panem M. O. „komunikovali“, žádný z účastníků (ani žalobce) od počátku řízení nezpochybňoval. Proto pro správnost tohoto zjištění nemá žádný význam, zda a jak žalovaná tuto skutečnost zjistila.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb., celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované JUDr. Petr Kotrlík osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a]) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 435,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.610,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu