ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2514.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2514/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Bc. A. J., zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, Tř. Svobody č. 2, proti žalovanému Městu Zábřeh se sídlem městského úřadu v Zábřehu, Masarykovo nám. č. 510/6, IČO 00303640, zastoupenému JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Karlíně, Prvního pluku č 206/7, o neplatnost odvolání z funkce tajemníka a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 25/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2009 č.j. 16 Co 192/2009-150, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 28.7.2008 žalovaný (jeho starosta) sdělil žalobci, že ho odvolává „v souladu s ustanovením §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků“ z funkce tajemníka Městského úřadu Zábřeh. Důvodem odvolání z funkce byla skutečnost, že žalobce dne 2.5., 7.5. a 15.5.2008 „nebyl přítomen na pracovišti, neměl souhlas svého nadřízeného s čerpáním dovolené, ani možnost čerpání dovolené mimo schválený rozvrh čerpání dovolených se svým nadřízeným předem neprojednal“, a že tato uvedená nepřítomnost žalobce v práci „je považována za neomluvené zmeškání práce“.
Dopisem ze dne 7.8.2008 (který žalobce převzal dne 8.8.2008) žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že vzhledem k odvolání z funkce tajemníka, jejíž výkon skončil „dnem následujícím po doručení odvolání z funkce, tj. dnem 29. července 2008“, se žalobce stal nadbytečným, neboť žalovaný nemá pro něj práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že odvolání z funkce tajemníka Městského úřadu v Zábřehu a výpověď z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „na poradě nejužšího vedení městského úřadu“ dne 19.5.2008 mu starosta žalovaného vytknul, že „jej osobně nepožádal o poskytnutí dovolené“ ve dnech 2., 7. a 15. května 2008, a že tuto jeho nepřítomnost hodnotí jako neomluvenou absenci. „Běžně praktikovaným postupem“ však bylo, že žádanky o poskytnutí dovolené byly předkládány prostřednictvím personalistky Městského úřadu, která je předkládala v podpisové knize starostovi. Tento způsob byl „zcela standartně používán pro běžnou písemnou komunikaci“ mezi starostou a ostatními zaměstnanci městského úřadu, a k takovému postupu doposud nebyly výhrady. Žalobce navíc v uvedených dnech přednášel v akreditovaných kurzech jako lektor pro úředníky veřejné správy. Z uvedených důvodů má žalobce za to, že „se žádného porušení zákonných povinností, natož pak porušení závažným způsobem, nedopustil“; dopisem ze dne 22.8.2008 žalovanému sdělil, že s výpovědí nesouhlasí a že i nadále trvá na svém zaměstnání podle původního jmenování.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 18.6.2009 č.j. 14 C 25/2008-116 žalobu o určení, že „odvolání žalobce z funkce tajemníka Městského úřadu v Zábřehu učiněné žalovaným dne 28.7.2008 je neplatné“, zamítl, ohledně další části žaloby určil, že „výpověď z pracovního poměru daná žalovaným jako zaměstnavatelem žalobci jako zaměstnanci dne 8.8.2008“, je neplatná a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně, zabývaje se nejprve otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., dospěl k závěru, že, uplatnil-li žalobce „současně s požadavkem na určení neplatnosti odvolání z funkce i neplatnost výpovědi z pracovního poměru danou dle §52 písm. c) zák. práce z důvodu nastalé fikce nadbytečnosti, nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti odvolání z funkce, neboť otázku, zda odvolání žalobce z funkce tajemníka MěÚ Zábřeh bylo či nebylo platné, si soud musí vyřešit toliko jako otázku předběžnou ve vztahu k požadovanému určení neplatnosti výpovědi“. Zabývaje se tou částí žaloby, v níž se žalobce domáhá neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.8.2008, dospěl k závěru, že, čerpal-li žalobce dovolenou ve dnech 2.5., 7.5. a 15.5. 2008, aniž by termín jejího nástupu měl určen, jedná se o neomluvené zmeškání práce; zároveň ale dovodil, že „nebyla naplněna obsahová podmínka odvolání z funkce dle §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., tedy dle soudu u žalobce nelze dospět k závěru, že závažným způsobem porušil některou ze svých zákonem stanovených povinností, nebo že se dopustil nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v posledních 6 měsících“. Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností zdůraznil, že „nelze vytrhnout provedený právní úkon z celkového kontextu“, a přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalobce sice zastával pozici tajemníka úřadu, tedy vedoucího úřadu, „na druhou stranu“ ale žalovaný nesdělil žalobci včas, že s jeho žádostí o čerpání dovolené nesouhlasí, a tuto skutečnost mu vytknul až na zasedání vedení města dne 19.5., že starosta žalovaného v rozporu s vnitřním řádem vypracoval na žalobce hodnocení jeho práce za první pololetí roku 2008, že „zastupitelstvo žalovaného doporučilo starostovi žalovaného spor urovnat a ani toto doporučení nebylo respektováno“. Soud prvního stupně rovněž zohlednil „zvláštní postup starosty žalovaného, který uspořádal mezi zaměstnanci úřadu jakousi anketu o oblíbenosti žalobce mezi podřízenými pracovníky, aniž by žalobce s obsahem a výsledky této ankety seznámil“. Přihlédl i k tomu, že „princip podávání žádosti o dovolenou mezi žalobcem a žalovaným byl takový, jak uvedl žalobce ve svých tvrzeních“, a že naopak tvrzení starosty žalovaného, že „žalobce musel osobně žádat starostu žalovaného o povolení čerpání dovolené, nebyla jinými důkazy potvrzena“. Podle názoru soudu prvního stupně vzhledem „k blízké časové návaznosti a jednání žalovaného je třeba jednání žalobce hodnotit jako jediné porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru, avšak že „vzhledem ke všem okolnostem se nejedná o porušení závažné“. Nebyly tedy splněny podmínky pro odvolání z funkce podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. proto nemohla nastat fikce nadbytečnosti, a tudíž ani nebyl dán výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.12.2009 č.j. 16 Co 192/2009-150 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že odvolání žalobce z funkce tajemníka Městského úřadu v Zábřehu ze dne 28.7.2008 je neplatné, ve výroku, jímž byla určena neplatnost výpovědi, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 48.187,- Kč, k rukám advokáta Mgr. Michala Zahnáše. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobce svým jednáním porušil zákonem stanovené povinnosti, že „vytýkané jednání žalobce nelze hodnotit jako porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem, ale pouze jako jedno méně závažné porušení zákonem stanovených povinností“. Při hodnocení stupně intenzity odvolací soud zdůraznil, že nelze pominout skutečnost, že žalobce předem požádal o určení čerpání dovolené v uvedených dnech, že porušil své povinnosti toliko z nedbalosti, neboť „v minulosti byly vždy jeho žádosti o čerpání dovolené schváleny, předpokládal proto, že se tak stane i v daném případě“, že „starosta žalovaného bez zbytečného odkladu žádným způsobem neuvědomil žalobce o tom, zda jeho žádosti o čerpání dovolené v uvedených dnech byly či nebyly schváleny“, že v řízení nebylo prokázáno ani žalovaným tvrzeno, že by žalobce „z provozních důvodů nemohl v uvedených dnech dovolenou čerpat“, a rovněž nebylo tvrzeno, že by „nepřítomnost žalobce v práci v uvedených dnech měla nějaké nepříznivé důsledky na plnění úkolů žalovaného, nebo že by mu tím byla způsobena nějaká škoda“. Nebyly splněny stanovené hmotněprávní předpoklady pro odvolání žalobce z funkce tajemníka městského úřadu podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících a jedná se tedy o neplatný právní úkon, a v důsledku toho nebyl splněn základní předpoklad výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zák. práce z důvodu fikce nadbytečnosti – tedy existence platného odvolání vedoucího úředníka z funkce. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce tajemníka, neboť „bez tohoto určení by se jeho právní postavení stalo nejistým a současně lze v posuzované věci na základě této určovací žaloby očekávat vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně hodnotil otázku, zda neomluvené zmeškání práce v rozsahu tří dnů má být považováno za jedno méně závažné porušení zákonem stanovených povinností, nebo za tři méně závažná porušení zákonem stanovených povinností, anebo za porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem. Soudy měly při posuzování intenzity jednání žalobce vzít v úvahu zejména „blízkou časovou souvislost jednotlivých porušení zákonem stanovených povinností“, když žalobce porušil své povinnosti třikrát během čtrnácti dnů, postavení žalobce jako vedoucího úřadu, jenž je „nadřízeným pro všechny zaměstnance obce“ a „měl by jít svým zaměstnancům příkladem a obzvláště pečlivě dodržovat své pracovní povinnosti a interní předpisy“, dosavadní postoj žalobce k plnění pracovních úkolů, jestliže byl již v minulosti upozorněn, že porušuje své pracovní povinnosti, zejména zanedbává kontrolní činnost, a porušuje povinnost mlčenlivosti, a úmyslné zavinění žalobce, neboť podle názoru dovolatele „žalobce neprojevil jakoukoli snahu kontaktovat svého nadřízeného nebo sekretariát městského úřadu a ověřit si, zda byla jeho žádost o dovolenou vyřízena“. „I kdyby porušení povinností žalobce dosahovala intenzity pouze méně závažného porušení zákonem stanovených povinností, nemohlo by se jednat o jedno méně závažné porušení zákonem stanovených povinností, ale o tři méně závažná porušení zákonem stanovených povinností“. Žalovaný rovněž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby u něj žalobce nadále vykonával svou funkci, neboť měl zohlednit skutečnost, že žalovaný „již v dobré víře a v souladu s požadavky právních předpisů jmenoval nového tajemníka obecního úřadu“, a „zaměstnáváním obou tajemníků obecního úřadu vzniknou žalovanému značné organizační a provozní komplikace“. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak podle názoru dovolatele rovněž zasáhlo do „ústavně zaručených práv územně samosprávných celků na samosprávu“, neboť ačkoliv rozhodovaly v pracovněprávním sporu, „tedy sporu obecně soukromoprávní povahy, zasahuje toto rozhodnutí také do sféry veřejného práva“. Nevzaly v úvahu ani skutečnost, že „k odvolání žalobce došlo se souhlasem ředitele krajského úřadu, který v dikci zákona o obcích plní funkci pojistky proti svévoli starosty obce“. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti jehož měnícímu výroku je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že dopisem ze dne 28.7.2008 byl žalobce odvolán z funkce tajemníka Městského úřadu Zábřeh podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. proto, že ve dnech 2.5., 7.5. a 15.5. 2008 nebyl přítomen na pracovišti, neměl souhlas svého nadřízeného s čerpáním dovolené, ani čerpání dovolené se svým nadřízeným předem neprojednal a jeho „nepřítomnost v práci je považována za neomluvené zmeškání práce“. Následně dopisem ze dne 7.8.2008, který žalobce převzal dne 8.8.2008, žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, neboť vzhledem k odvolání z funkce tajemníka ke dni 29.7.2008 nemá pro žalobce práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Dopisy ze dne 29.7.2008 a 22.8.2008 žalobce oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání „podle původního jmenování“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy byly učiněny oba úkony, které jsou předmětem řízení, podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2008, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 294/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů ve znění účinném do 30.6.2010, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech – dále jen „zákon o úřednících“.
Podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících lze vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce odvolat, jen, porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců.
Podle ustanovení §12 odst. 4 zákona o úřednících odvoláním nebo vzdáním se funkce vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Územní samosprávný celek je povinen podat vedoucímu úředníku nebo vedoucímu úřadu návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u územního samosprávného celku na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže územní samosprávný celek nemá pro vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu takovou práci nebo ji vedoucí úředník či vedoucí úřadu odmítne, jde o překážku v práci na straně územního samosprávného celku a současně je dán výpovědní důvod podle §52 písm. c) zákoníku práce.
Žalovaný v dovolání v první řadě namítá, že soudy obou stupňů chybně posoudily intenzitu porušení zákonem stanovených povinností žalobcem jako méně závažné, neboť neomluvené zmeškání práce v rozsahu tří pracovních dnů je třeba podle názoru žalovaného hodnotit jako porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem.
Pro posouzení, zda zaměstnanec (resp. vedoucí úředník) porušil zákonem stanovenou povinnost závažným způsobem nebo méně závažně, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoně o úřednících, v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem“ a „méně závažné porušení zákonem stanovených povinností“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících tak náleží – jak správně zdůrazňuje odvolací soud - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Při zkoumání intenzity porušení zákonem stanovené povinnosti může soud přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení zákonem stanovené povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení zákonem stanovené povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti odvolání z funkce odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnanec svou funkci nadále zastával.
Při úvaze, zda žalobce jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 28.7.2008, závažně porušil zákonem stanovené povinnosti, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že žalobce sice nevyčkal rozhodnutí starosty žalovaného o určení čerpání dovolené, avšak předem o určení čerpání dovolené v uvedených dnech požádal, své povinnosti tak „porušil nikoli úmyslně, ale toliko z nedbalosti, kdy s ohledem na to, že v minulosti byly vždy jeho žádosti o čerpání dovolené schváleny, předpokládal, že se tak stane i daném případě“. Vzal dále v úvahu, že starosta žalovaného „bez zbytečného odkladu žádným způsobem neuvědomil žalobce o tom, zda jeho žádosti o čerpání dovolené v uvedené dny byly schváleny“, učinil tak až 19.5.2008, ačkoliv mu nic nebránilo učinit tak již dříve, do rámce svých úvah také zahrnul, že nebylo prokázáno, že by žalobce z provozních důvodů nemohl v uvedených dnech dovolenou čerpat a že žalovaný netvrdil, že by nepřítomnost žalobce v práci měla nějaké nepříznivé důsledky na plnění úkolů žalovaného nebo, že by mu tím byla způsobena nějaká škoda.
Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že vytýkané jednání žalobce nelze hodnotit jako porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem a že neopravňovalo proto žalovaného k tomu, aby z tohoto důvodu žalobce odvolal z funkce podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících.
Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že odvolací soud měl přihlédnout zejména ke skutečnosti, že žalobce jako tajemník úřadu, který „má v organizaci obecního úřadu výsadní postavení“, je „nadřízeným pro všechny zaměstnance obce zařazené do obecního úřadu a vykonává funkci jejich zaměstnavatele“, že by proto měl „jít svým zaměstnancům příkladem“, a že byl již v minulosti upozorněn, že porušuje své pracovní povinnosti, potom opomíjí, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, a že nelze určovat soudu, jaké okolnosti a jakým způsobem je či není oprávněn hodnotit, a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet a co z nich má podle názoru účastníka akcentovat. Jde tedy o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil.
Souhlasit nelze ani s námitkami dovolatele, že „i kdyby tato porušení povinností žalobce dosahovala intenzity pouze méně závažného porušení zákonem stanovených povinností, nemohlo by se jednat o jedno méně závažné porušení zákonem stanovených povinností, ale o tři méně závažná porušení zákonem stanovených povinností.
Žalovanému je třeba přisvědčit do té míry, že vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu lze odvolat z funkce podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících též tehdy, dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, a že žalovaný žádal o dovolenou vždy na jiný den. Dovolatel však nepřihlíží náležitě k tomu, že, samotná okolnost, že k vytýkanému jednání došlo ve třech odlišných dnech, ještě neznamená, že jde o tři samostatné skutky. Nelze totiž opomenout, že k jednání žalobce, které posléze naplnilo jedinou skutkovou podstatu [jak ji vymezil odvolací soud - „porušení povinnosti upravené v §38 odst. 1 písm. b) zák. práce konat podle pokynů zaměstnavatele osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a povinnosti upravené v §16 odst. 2 písm. b) zákona o úřednících plně využívat pracovní doby k vykonávání svěřených prací“], došlo nikoliv třemi odlišnými jednáními žalobce, nýbrž jedním „skutkem“ tak, že žádost o dovolenou ve dnech 2., 7. a 15. května vypsala žalobci na jeho požádání personalistka A. H., která ji také založila do podpisové knihy, aby o této jediné žádosti bylo rozhodnuto, a tak se také dne 19.5.2008 stalo. Kromě této věcné souvislosti je třeba přihlížet rovněž k tomu, že porušení zákonem stanovené povinnosti se stalo v časovém rámci poloviny jediného měsíce, tedy v blízké časové souvislosti. Z uvedeného vyplývá, že porušení zákonem stanovené povinnosti žalobce tím, že nastoupil dovolenou, aniž vyčkal rozhodnutí o určení jejího nástupu (takže jeho následná nepřítomnost v zaměstnání ve dnech 2., 7. a 15. května 2008 nemohla být omluvena), nespočívá v několika dílčích na sobě nezávislých skutcích, nýbrž, že s ohledem na souvislost věcnou, místní i časovou jednání žalobce, jímž z hlediska právní kvalifikace naplnil jedinou skutkovou podstatu, se jedná o skutek jediný.
Důvodná není ani námitka, že „soudy obou stupňů postupovaly nesprávně, když izolovaně vykládaly a aplikovaly instrumenty pracovního práva bez přihlédnutí k principům samosprávného řízení obce“ a že se „nezabývaly skutečností, že k odvolání žalobce došlo se souhlasem ředitele krajského úřadu“. Odvolatel totiž ponechává stranou svých úvah, že specifické podmínky obce jako územně samosprávného celku jsou zohledněny mimo jiné již tím, že, na rozdíl od úpravy pracovního poměru ostatních zaměstnanců, upravuje pracovní poměr úředníků samosprávných celků specielní zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, a že soudce, který je vázán také tímto zákonem (srov. Čl. 95 Ústavy), nemůže pominout zákonnou úpravu – jak dovolatel uvádí - „ve prospěch obecně přijímané ideje spravedlnosti“. Neobstojí ani námitka, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce i nadále zaměstnával. Toto tvrzení by mělo význam pouze v případě, kdyby odborová organizace odmítla udělit souhlas k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru člena orgánu odborové organizace, který působí u zaměstnavatele, v době jeho funkčního období a v době 1 roku po jeho skončení, jestliže by ostatní podmínky výpovědi nebo okamžitého zrušení byly splněny a soud by shledal, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával (srov. ustanovení §61 odst. 2 a odst. 4 zák. práce). O tento případ se však v posuzované věci nejedná. Za tohoto stavu je správný závěr odvolacího soudu, že odvolání žalobce z funkce nemůže obstát, a že proto není dán ani zákonný podklad pro výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení §12 odst. 4 věty třetí zákona o úřednících.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2012
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu