ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2573.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2573/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň a) Mgr. J. N. , b) R. N. a c) I. C. M. , všech zastoupených JUDr. Aloisií Jurkovičovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí č. 4077 proti žalovanému UPC Česká republika, s.r.o. se sídlem v Praze 4, Závišova č. 502/5, IČO 00562262, o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, za účasti České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 5/98, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2011 č.j. 16 Co 281/2010-794, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroků, kterými byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 31.5.2010 č.j. 11 C 5/98-752 potvrzen) a
rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 31.5.2010 č.j. 11 C 5/98-752 [s výjimkou části výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 67.760,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.9.2004 do zaplacení, části výroku II., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 218.266,- Kč s 9% úrokem z prodlení od. 1.5.2006 do 31.12.2006, s 9,5% úrokem z prodlení od 1.1.2007 do 30.6.2007, s 9,75% úrokem z prodlení od 1.7.2007 do 31.12.2007, s 10,5% úrokem z prodlení od 1.1.2008 do 30.6.2008, s 10,75% úrokem z prodlení od 1.7.2008 do 31.12.2008, s 9,25% úrokem z prodlení od 1.1.2009 do 30.6.2009, s 8,5 % úrokem z prodlení od. 1.7.2009 do 31.12.2009, s 8 % úrokem z prodlení od 1.1.2010 do 31.5.2010 a s úrokem z prodlení ročně ve výši, která v každém kalendářním pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá ve výši repo sazby stanovené ČNB a platnou pro první den kalendářního pololetí zvýšenou o sedm procentních bodů do zaplacení, části výroku III., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni c) částku 131.475,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1.6.2003 do zaplacení a s výjimkou zamítavého výroku IV.],
se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby žalovaný zaplatil žalobkyni a) 802.038,- Kč, žalobkyni b) 693.141,- Kč a žalobkyni c) 410.146,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu odůvodnily tím, že jejich manžel a otec Ing. J. N. v průběhu pracovní cesty dne 12.11.1996 zahynul při dopravní nehodě v Rakousku u obce St. M./L. v okrese H. Česká pojišťovna, a. s., u které byl žalovaný pojištěn, však zaplatila na náhradě škody jen polovinu požadovaných částek, neboť dospěla k závěru, že poškozený se na nehodě podílel z 50%, neboť nebyl připoután bezpečnostním pásem.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31.5.2010 č.j. 11 C 5/98-752 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni a) 386.722,41 Kč, žalobkyni b) 462.255,83 Kč a žalobkyni c) 327.426,43 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku vyčíslil, žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 415.360,59 Kč, žalobkyni b) 230.855,17 Kč a žalobkyni c) 82.719,57 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku svého rozhodnutí vyčíslil, zamítl, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 31.590,- Kč, že mezi žalobkyní a) a žalovaným a žalobkyní a) a vedlejším účastníkem „není právo na náhradu nákladů řízení“, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) náklady řízení ve výši 68.140,- Kč, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni c) náklady řízení ve výši 107.375,- Kč, oběma „k rukám zástupkyně“, že žalobkyně a) je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Olomouci 15.933,- Kč na náhradě nákladů řízení, že žalobkyně b) je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradě nákladů řízení 10.033,- Kč, že žalobkyně c) je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradě nákladů řízení 6.075,- Kč, a že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit státu na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradě nákladů řízení 58.316,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že k úmrtí Ing. N. při dopravní nehodě dne 12. 11. 1996, který byl svým zaměstnavatelem vyslán na zahraniční pracovní cestu, došlo v přímé souvislosti s plněním jeho pracovních povinností, tedy v důsledku pracovního úrazu. Vzhledem k tomu, že v době úrazu nebyl připoután bezpečnostním pásem, čímž porušil ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 99/1989 Sb. o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), a toto porušení bylo jednou z příčin vzniku škody, soud prvního stupně dovodil, že žalovaný odpovídá za vzniklou škodu v rozsahu 50%. Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých vycházel soud prvního stupně z „hrubého výdělku“ 58.122,76 Kč měsíčně, který valorizoval „v souladu s příslušnými právními předpisy“. Přihlížeje k zásadě, že životní úroveň manželů má být zásadně rovná a přihlížeje k příjmu žalobkyně a), jejímu podílu na výživném pro obě dcery, vdovskému důchodu a částkám vyplaceným pojišťovnou, dovodil, že za období od prosince 1996 do srpna 2004 činí u žalobkyně a) celkem nedoplatek 386.722,41 Kč, vycházeje dále z příjmů Ing. N., jakož i z odůvodněných potřeb žalobkyně b) pak dovodil, že jí za období od listopadu 1996 do dubna 2006 přísluší celkem 462.255,83 Kč, a obdobně žalobkyni c) s přihlédnutím k poskytovanému sirotčímu důchodu přísluší 327.426,43 Kč.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.1.2011 č.j. 16 Co 281/2010-794, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 67.760,- Kč s úroky z prodlení a ohledně částky 318.962,41 Kč s úroky z prodlení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 218.266,- Kč s úroky z prodlení a ohledně částky 243.989,83 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni c) částku 131.475,- Kč s úroky z prodlení zatímco ohledně částky 195.951,43 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že žalobkyně jsou povinny zaplatit státu na účet okresního soudu v Olomouci na nákladech řízení žalobkyně a) částku 38.850,- Kč, žalobkyně b) částku 31.620,- Kč a žalobkyně c) částku 19.887,- Kč, a že žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 16.660,- Kč. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „hrubý rozhodný výdělek“ činí 58.122,- Kč a že pro účely poskytování náhrady nákladů na výživu pozůstalých je třeba tento rozhodný průměrný výdělek valorizovat. Podle názoru odvolacího soudu však při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých není možné vycházet z hrubé mzdy „neboť je samozřejmé, že zemřelý mohl a musel poskytovat výživné pouze z čisté mzdy, neboť při stanovení výživného podle zákona o rodině se nevychází z hrubé mzdy povinného“, přičemž „tento závěr má rovněž opodstatnění v tom, že náhrada na výživu pozůstalých je osvobozena od daně z příjmu na základě ustanovení §4 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmu“. Vycházeje z tohoto názoru odvolací soud odečetl od rozhodného hrubého výdělku zdravotní a sociální pojištění a daň za každý z roků, za které byl nárok uplatněn, zjistil tak průměrný čistý výdělek, dále zjistil „čistý měsíční příjem žalobkyně a) za žalované období“. Při úvaze o zásadně stejné hmotné a kulturní úrovni obou manželů odvolací soud zdůraznil, že nelze dát rovnítko mezi zásadně stejnou úroveň a stejné množství peněz, které mohou manželé spotřebovat. Je třeba přihlédnout k celé řadě okolností, k rozdílným osobním, kulturním a pracovním potřebám obou manželů. S přihlédnutím k okolnostem posuzované věci je proto třeba při výpočtu výživného manželky započítat na potřeby zemřelého Ing. N. 3/5 a žalobkyně 2/5. V případě žalobkyň b) a c) odvolací soud přihlédl k odůvodněným potřebám těchto žalobkyň, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, a dospěl k závěru, že je na místě stanovit výživné pro žalobkyni b) ve výši 16% z příjmu zemřelého za období od 12.11.1996 do 31.8.1996, kdy studovala na gymnáziu, za dobu od 1.9.1998 do 5.11.1999, kdy studovala na pedagogické fakultě, soud stanovil výši výživného na 20% z příjmu zemřelého a stejně postupoval za dobu od 1.9. 2000 do září 2006, kdy dále studovala na pedagogické fakultě. Od roku 2003, kdy odpadla zemřelému vyživovací povinnost na žalobkyni c), má podle názoru odvolacího soudu výše výživného pro žalobkyni b) činit 25% z příjmu zemřelého. Žalobkyni c), která studovala od 12. 11. 1996 do 5. 11. 2003, náleží výživné ve výši 20% do doby, kdy se v květnu 2003 provdala. Způsob výpočtu za dobu, kdy byl nárok žalobkyněmi uplatněn, uvedl odvolací soud podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítají, že není rozumný důvod pro to, aby hmotné a kulturní potřeby zemřelého Ing. J. N. měly být posuzovány jinak, než hmotné a kulturní potřeby Mgr. J. N., a to v její neprospěch a na úkor jejich vzájemně zásadně stejné úrovně. „Postavení manželky je dnes napříč společností vnímáno jako rovnoprávné s manželem“, a s tím není v souladu postup odvolacího soudu, který na náhradu výživy pozůstalé vdovy započetl pouze 2/5 ze společného příjmu. Tím popřel princip zásadní rovnosti manželů zakotvené hmotným právem, tj. rovnosti hmotné i kulturní. Nesprávný byl i postup odvolacího soudu, jímž krátil náhradu nákladů na výživu pozůstalých z důvodu porušení bezpečnostního předpisu poškozeným. Z obsahu spisu nevyplývá, co je míněno příslušným právním předpisem, a nebyly předloženy ani listinné důkazy o provedeném školení „z příslušných bezpečnostních předpisů“. Skutečnost, že Ing. N. měl porušit právní předpis České republiky na jiném státním území, kde platí jiné právní předpisy, nemůže být považována za zaviněné jednání, když nebylo prokázáno, že byl řádně seznámen s platnými předpisy o provozu na pozemních komunikacích v Rakouské republice. Podle názoru dovolatelek se tedy žalovaná nezprostila své odpovědnosti na způsobené škodě, neboť závěry učiněné nalézacím soudem a přijaté soudem odvolacím nemají oporu ve spise. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2010 č.j. 11 C 5/98-752 zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že Ing. J. N. byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy od 16.9.1992, naposledy jako „manager – ředitel divize“. Dne 12.11.1996 byl vyslán společně s Ing. Z. Š. a J. Ch. na zahraniční pracovní cestu do Slovinska, cestovali služebním vozidlem VW Vento RZ OVR 05-83, v řízení se střídali. V době okolo 14.00 hod. na dálnici A2 v katastru obce St. M./l., okres H. ve směru na G. došlo k dopravní nehodě, za kterou Ing. Š., který v té době řídil, byl – jak plyne z rozsudku Okresního soudu v Hartbergu ze dne 3.3.1997 sp. zn. 9 U 1035/96 g - uznán vinným přečinem zabití z nedbalosti podle §80 trestního zákona, neboť „v důsledku silného bočního větru v oblasti mostu ve spojení s chybou v řízení po předjetí při zařazení zpět do pravého jízdního pruhu způsobil smyk svého osobního vozidla a po prvním nárazu do pravé betonové vodicí stěny narazil pak služebním vozidlem do středového svodidla, přičemž oba spolujezdci Ing. N. a Ch. utrpěli smrtelné zranění“. Ing. N., který v době nehody seděl na místě spolujezdce, nebyl připoután.
Dovolatelky v první řadě namítají, že závěr o tom, že Ing. N. tím, že nebyl připoután, porušil ustanovení §6 odst. 2 tehdy platné vyhlášky č. 99/1989 Sb., je nesprávný, protože „porušení právního předpisu České republiky na jiném státním území, kde platí jiné právní předpisy, nemůže být považováno za zaviněné jednání“, a z tohoto důvodu považují „krácení náhrady na výživu pozůstalým za neoprávněné“. Nastolují tedy nejen otázku možnosti aplikace vlastní vyhlášky č. 99/1989 Sb. jako předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nýbrž implicitně i těch ustanovení právního řádu České republiky, která upravují odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz a podmínky jeho případné liberace. Vzhledem k tomu, že Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ze dne 19.6.1980 (nahrazená poté Nařízením ze dne 17.6.2008 č. 593/2008) se stala součástí českého právního řádu přistoupením České republiky k této Úmluvě dne 14.4.2005, a s přihlédnutím k zákazu retroaktivity v Čl. 17 Úmluvy (Čl. 28 Nařízení), je třeba tyto otázky posuzovat podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31.12.2002, t.j. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. poměry z pracovní smlouvy se řídí - pokud se účastníci nedohodnou na něčem jiném - právem místa, kde pracovník vykonává práci. Koná-li však pracovník práci v jednom státě na základě pracovního poměru s organizací, která má sídlo v jiném státě, je rozhodné právo sídla organizace, leč by šlo o osobu, která má bydliště ve státě, kde se práce vykonávala.
Jediným „mezinárodním prvkem“, který způsobuje, že právní vztah účastníků má určitou souvislost s cizím právním řádem, je skutečnost, že Ing. N. utrpěl smrtelný pracovní úraz na krátkodobé pracovní cestě při průjezdu Rakouskem do Slovinska. Jinak - jak z obsahu spisu vyplývá – se veškeré jeho vazby, osobní i pracovní včetně místa výkonu práce, vztahovaly k území České republiky. Z uvedeného vyplývá, že samotná okolnost místa nehody je ve vztahu k celkovému obsahu pracovního vztahu účastníků nepodstatná; tato náhodná skutečnost (z hlediska místa, kde se stala) ve vztahu k právnímu řádu uzavření pracovní smlouvy a ke sjednanému místu výkonu práce (lex loci actus) nemůže být důvodem ke štěpení smluvního statutu, tj. k situaci, kdy by se jeden a tentýž pracovněprávní vztah řídil současně různými právními řády. Není rozumného důvodu, aby se tam, kde se odpovědnost zaměstnavatele řídí právem místa, kde zaměstnanec vykonává práci ( §16 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.), řídila liberace zaměstnavatele z této odpovědnosti právem místa, kudy zaměstnanec momentálně projíždí a kde dojde k nehodě. Projevuje-li se ochranářská funkce pracovního práva v kolizním právu také snahou zabránit tomu, aby byl zaměstnanec neuváženou volnou aplikací cizího právního řádu zbaven ochrany garantované mu jemu známým domovským právem (zde objektivní odpovědnost zaměstnavatele za výsledek), nelze toto právo štěpit a aplikovat jen výběrově v rozsahu, který je pro některou ze stran pracovněprávního vztahu příznivý.
Z uvedených důvodů je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat – s ohledem na to, kdy k pracovnímu úrazu došlo a na dobu, od kdy žalobkyně požadují doplatek náhrady nákladů na výživu pozůstalých - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §197 odst. 1 zák. práce jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu zemřel, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout:
a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,
c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,
d) jednorázové odškodnění pozůstalých,
e) náhradu věcné škody; ustanovení §187 odst. 3 platí i zde.
Podle ustanovení §199 odst.1 zák. práce náhrada na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.
Podle ustanovení §199 odst. 2 zák. práce při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého, náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle §195 a nesmí být poskytována déle, než by příslušela zemřelému podle §195 odst. 4.
Podle ustanovení §199 odst. 3 zák. práce náhrada nákladů přísluší, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.
Dílčí nároky na náhradu škody příslušející pozůstalým v případě úmrtí zaměstnance jsou odvozeny od nároku poškozeného zaměstnance. Proto musí být splněna podmínka, že příčinou úmrtí zaměstnance je pracovní úraz, za který zaměstnavatel odpovídá ve smyslu ustanovení §190 odst. 1 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní úraz jsou podle uvedeného ustanovení poškození na zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
Zaměstnavatel se může své odpovědnosti v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §190 odst. 1 zák. práce zprostit zcela nebo zčásti za podmínek stanovených v ustanovení §191 zák. práce. Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalovaný zprostil zčásti své odpovědnosti ve smyslu ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce, neboť postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody. Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že při zkoumání, zda se zaměstnavatel zprostil zcela nebo zčásti své odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla součástí pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1239/2000 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2002, pod č. 52). Vzhledem k tomu, že Ing. N. měl zkoušku z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel (mimo jiné mu bylo na základě smluvního ujednání svěřeno vozidlo k užívání pro služební účely), je nepochybné, že byl seznámen rovněž s obsahem ustanovení §6 odst. 2 tehdy platné vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ukládající osobě sedící na sedadle povinně vybaveném bezpečnostním pásem povinnost být za jízdy tímto pásem řádně připoután. S ohledem na své poměry také musel vědět, stejně, jako každý, kdo jezdí do zahraničí, že toto elementární obecné pravidlo je vyžadováno rovněž podle předpisů platných v Rakouské republice. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že při úvaze o míře zproštění žalovaného z odpovědnosti za náhradu za ztrátu na výživu pozůstalých žalobkyň přihlížel k porušení uvedené základní povinnosti k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se kterou byl Ing. N. seznámen, a jeho závěr, že se žalovaný své odpovědnosti částečně zprostil, je proto správný.
Dovolání dále brojí proti závěru odvolacího soudu, který při výpočtu náhrady příslušející pozůstalé manželce - na rozdíl od soudu prvního stupně vycházejícího ze zásady, že hmotná a kulturní úroveň manželů má být zásadně stejná – na náhradu výživy pozůstalé vdovy započetl pouze 2/5 ze společného příjmu obou manželů.
Nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých jsou nároky, které jsou - jak vyplývá zejména z ustanovení §197 odst. 1 zák. práce - odvozeny od nároků zaměstnance, který utrpěl pracovní úraz nebo onemocněl nemocí z povolání. Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých představuje dílčí nárok na náhradu škody z pracovního úrazu (nemoci z povolání), který přísluší pozůstalým, jimž zemřelý výživu fakticky poskytoval nebo byl k tomu povinen podle zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině (dále jen „zák. o rodině“). Při výpočtu této náhrady soud – jak vyplývá z ustanovení §199 odst. 2 zák. práce – vychází z průměrného výdělku zemřelého.
Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel z (valorizovaného) průměrného výdělku Ing. N. vypočteného za kalendářní čtvrtletí od. 1.7.1993 do 30.9.1996, ze kterého odečetl zdravotní a sociální pojištění a příslušnou daň z příjmu na základě úvahy, že stanovení náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle zásad zákona o rodině lze – stejně jako stanovení výživného – provést jen na základě příjmu, jehož se povinnému po všech srážkách reálně dostane, když navíc, na rozdíl od náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce, je náhrada za ztrátu na výdělku osvobozena od daně podle ustanovení §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů. K takto sníženému průměrnému výdělku odvolací soud připočetl „čistý příjem žalobkyně a) a součet těchto částek snížil o výživné, které by v tomto roce platil Ing. N. pro žalobkyně b) a c)“. Z výsledné částky „na příjem žalobkyně započetl 2/5 a od takto vypočtené částky odečetl skutečný příjem žalobkyně a) snížený o výživné, které by měla platit na žalobkyně b) a c)“. Odečetl rovněž vdovský důchod (srov. §199 odst. 3), a s přihlédnutím k rozsahu zproštění žalovaného z jeho odpovědnosti ve výši 50% „zjistil výši nároku na výživu pozůstalé žalobkyně a)“.
Z uvedeného je zřejmé, že postup odvolacího soudu je nepřesný potud, jestliže při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela nevychází z průměrného výdělku zemřelého, nýbrž jen z průměrného výdělku sníženého o daň z příjmu fyzických osob a o zákonné pojištění. Je tomu tak proto, že „schopnosti a možnosti“ zemřelého jsou podle ustanovení §199 odst. 2 zák. práce určovány výší jeho průměrného výdělku jako takového, aniž je předpokládána jakákoli jeho další úprava či redukce. V tomto ohledu není rozdíl mezi tímto průměrným výdělkem a průměrným výdělkem, z něhož se vychází při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zák. práce. Okolnost, že náhrada za ztrátu na výživu pozůstalých je osvobozena od daně z příjmu fyzických osob (daně z příjmu pozůstalých), je záležitostí momentální právní úpravy daňových předpisů, nemůže však být důvodem nepřímé derogace ustanovení §199 odst. 2 zák. práce.
Při úvaze o tom, do jaké míry odvolací soud svým závěrem (který je dovoláním napaden), že „při výpočtu výživného manželky je třeba započíst na potřeby zemřelého Ing. N. 3/5 a žalobkyně a) 2/5“, vystihl výši výživného, které zemřelý pozůstalým poskytoval nebo byl povinen poskytovat (srov. §199 odst. 1 zák. práce), je třeba předeslat, že praxe vycházející z právní úpravy účinné v době vzniku nároku v posuzované věci zaznamenala dvojí způsob stanovení výše nároku. Tzv. dílová teorie určení výživného nestanovila jednotný způsob výpočtu: někdy vycházela ze zásady, že na každého příslušníka domácnosti je třeba z průměrného výdělku zemřelého počítat jedním dílem a že jeden díl je třeba připočítat na společnou režii domácnosti, jindy zase, že na pracujícího člena rodiny je třeba počítat dvěma díly z průměrného výdělku a na nepracujícího člena jedním dílem, v dalším případě určení náhrady nákladů na výživu pozůstalé manželky byl sečten příjem manželky s průměrným výdělkem zaměstnance a polovina (po odečtení vdovského důchodu) byla považována za výsledný nárok. Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2004 sp. zn. 21 Cdo 1815/2003) na tento způsob výpočtu nepřistoupila, neboť vycházela z toho (jak se k tomu hlásí též odvolací soud), že rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které jim náleží (které by jim náleželo) podle hledisek zákona o rodině ve smyslu ustanovení §91 a §96 odst.1 zák. o rodině.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit i v tom, že průměrný výdělek zemřelého, který – jak uvedeno výše – ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 zák. práce určuje možnosti a schopnosti zemřelého k plnění výživného, jde-li o jeho výdělek u zaměstnavatele, je třeba uvažovat i s přihlédnutím k jeho případnému zvýšení - tzv. valorizaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 773/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, roč. 2003). Na straně druhé nutno přihlédnout k odůvodněným potřebám druhého manžela [určenými zejména jeho osobními a majetkovými poměry, výší důchodu přiznaného z titulu smrtelného pracovního úrazu (nemoci z povolání) a výší jeho vlastních příjmů (ze zaměstnání, podnikání či ve formě důchodu z jeho důchodového pojištění)] a k péči o společnou domácnost. Rozsah, v jakém zemřelý byl povinen poskytovat výživné, se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná.
Uvedená hlediska zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů mohou, ale nemusí být vždy naplněna tak, že by součet příjmů zemřelého zaměstnance a pozůstalého manžela měl být rozdělen na polovinu, jak se v dovolání požaduje. Tento postup, jestliže by byl aplikován bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu, by byl nesprávný, kdyby vycházel jen z mechanického rozdělování výdělku zemřelého, resp. součtu výdělků, na určité díly. Proto nemusí být vyloučeno stanovení náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela i v jiné výši, vezme-li soud v úvahu všechny skutečnosti, které jsou v daném konkrétním případě významné pro určení vyživovací povinnosti mezi manžely podle hledisek uvedených v ustanovení §91 a §96 zák. o rodině. Z toho, že právní úprava náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela je stanovena pouze rámcově tak, že má být stanovena na základě schopností a možností povinného a odůvodněných potřeb pozůstalého manžela s přihlédnutím k zásadě stejné kulturní a hmotné úrovně obou manželů, zároveň vyplývá, že přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě přihlédl k širokému, předem neomezenému okruhu okolností, které jsou pro ten který posuzovaný případ podstatné.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tímto způsobem nepostupoval. Svůj závěr, že „při stanovení výživného žalobkyně a) nelze vycházet ze stejné částky peněz, ale že při výpočtu výživného manželky je třeba započíst na potřeby zamřelého Ing. N. 3/5 a žalobkyně a) 2/5“, založil na obecné úvaze, že „při hodnocení potřeb manželů je nutno vycházet z jejich rozdílných osobních, kulturních a pracovních potřeb“, a na premisách, že „k získání vyššího příjmu se vynakládají vyšší částky na obnovu pracovní síly“, a že „u obchodníků, manažerů, politiků, řídících pracovníků apod. je nutno vzít v úvahu částky potřebné na reprezentaci, zatímco u jiných profesí takové náklady nevznikají“. Nezabýval se však konkrétními okolnostmi, které považuje za podstatné pro posuzovanou věc z hlediska konkrétního vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy vymezené v ustanovení §199 zák. práce, a na jeho základě určované co do výše nároku pouze schopnostmi a možnostmi povinného a odůvodněnými potřebami oprávněného. Uvedeným způsobem však odvolací soud nepostupoval, když závěr, z jaké části příjmu Ing. N. bylo lze vycházet při stanovení náhrady na výživu žalobkyně a), učinil jen na podkladě obecné úvahy bez bližšího vztahu k okolnostem projednávané věci; příslušelo přihlížet kupříkladu nejen k tomu, jak se do „nákladů“ Ing. N. promítla okolnost, že pracoval jako ředitel divize s danou pracovní náplní v daném místě výkonu práce (třeba včetně tomu odpovídající daňové zátěže), nýbrž podkladem úvah měla být rovněž okolnost, jaké na druhé straně byly odůvodněné potřeby pozůstalé žalobkyně a) např. s ohledem na její postavení apod. Závěry odvolacího soudu o tom, že „při výpočtu výživného manželky je třeba započíst na potřeby zamřelého Ing. N. 3/5 a žalobkyně a) 2/5“ jsou proto zatím nepodložené.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (z hlediska řešení dovoláním napadené otázky) správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto – vzhledem k tomu, že z ustanovení §199 odst. 2 zák. práce vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [§242 odst. 2 písm. d) o.s.ř.] – zrušil s výjimkou výroků, kterými byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu