ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2660.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2660/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalovanému TOS VARNSDORF a.s. se sídlem ve Varnsdorfě, Říční č. 1774, IČO 27327850, zastoupenému JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfě, Říční č. 1774, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 286/88, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. prosince 2010 č. j. 11 Co 508/2010-570, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. dubna 2010 č. j. 7 C 286/88-542 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.4.1988 do 31.5.1994 částku 105.352,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení a aby mu od 1.6.1994 platil náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 6.346,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce TST k.p. TOS Varnsdorf) vykonával od roku 1969 práci slévače - formíře, která spočívala zejména v práci se sbíječkou - dusačkou, kterou žalobce každý den po dobu minimálně 5 - 6 hodin dusal masu materiálu ve formě. Poté, co u něj byla zjištěna nemoc z povolání (poškození nervu horních končetin profesionálního původu), byl žalobce převeden na méně placenou práci manipulačního dělníka a žalovaný mu od března 1987 do února 1988 poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před převedením na práci manipulačního dělníka (3.975,- Kčs) a jeho výdělkem po tomto převedení na jinou práci (2.200,- Kčs) po připočtení částečného invalidního důchodu, který byl žalobci přiznán ve výši 1.075,- Kčs a posléze zvýšen na 1.145,- Kčs. Od března 1988 žalovaný poskytuje žalobci náhradu za ztrátu na výdělku "ve výši 50%"; žalobce s tím nesouhlasí, neboť má za to, že mu škoda byla způsobena výhradně porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany žalovaného, který žalobci pro práci se sbíječkou, přestože při ní byl žalobce vystaven značným vibracím, nezajistil řádné ochranné pomůcky (antivibrační rukavice), který nedbal, aby byl žalobce podrobován pravidelným lékařským prohlídkám, a který nezajistil "řádnou preventivní a ochrannou péči".
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 27.9.1996 č.j. 7 C 286/88-74 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 123.535,- Kč s "3% úrokem od 27.10.1988", "do zbytku" žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit "Českému státu - Okresnímu soudu v Děčíně" na náhradě nákladů řízení 1.257,60 Kč a na soudním poplatku 4.940,- Kč a že výrok o nákladech řízení "se vyhrazuje zvláštnímu rozhodnutí"; usnesením ze dne 13.1.1997 č.j. 7 C 286/88-81 pak žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení 11.375,- Kč. Soud prvního stupně dospěl ve věci samé k závěru, že žalobci, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání uvedená pod položkou č. 28 přílohy k vyhlášce č. 149/1988 Sb., přísluší za dobu od 1.4.1988 do 31.8.1996 nárok náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce ve výši rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody ve výši 3.975,- Kč, postupně valorizovaným podle právních předpisů o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku, a jeho výdělkem (hmotným zabezpečením uchazečů o zaměstnání v době, kdy byl po rozvázání pracovního poměru mezi účastníky dne 30.9.1992 evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání) po zjištění nemoci z povolání po připočtení částečného invalidního důchodu poskytovaného žalobci ve výši 1.145,- Kč, tj. celkem ve výši 215.966,- Kč; po odečtení částky 92.431,- Kč zaplacené žalobci žalovaným dobrovolně náleží žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku 123.535,- Kč. Náhradu za ztrátu na výdělku formou "renty do budoucna" soud prvního stupně žalobci nepřiznal s odůvodněním, že "by to mohlo vést k daňovým přeplatkům nebo nedoplatkům".
K odvolání žalovaného, podanému proti žalobě vyhovující části rozsudku soudu prvního stupně a proti jeho výrokům o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24.3.1998 č.j. 11 Co 188/97-92 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v "napadené části" a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že náležitě nevzal v úvahu, že v období od 1.4.1988 do 1.6.1994 bylo třeba náhradu za ztrátu na výdělku krátit způsobem uvedeným v ustanovení §195 zákoníku práce a že tato náhrada mohla být vyplácena v plné výši jen tehdy, bylo-li příčinou nemoci z povolání výhradně porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany zaměstnavatele; to však z dosavadních výsledků řízení nelze spolehlivě dovodit. Soud prvního stupně měl podle názoru odvolacího soudu rovněž zjistit důvod, pro který byl žalobce v období, za které se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, nezaměstnaný, a zda je tento důvod v příčinné souvislosti s nemocí z povolání. Odvolací soud dále vytkl soudu prvního stupně, že rozhodl o úroku z prodlení "nad rámec žalobní žádosti". Usnesením ze dne 24.3.1998 č.j. 11 Co 228/98-97 odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Okresní soud v Děčíně - poté, co připustil další změnu žaloby, po které se žalobce domáhal po žalovaném náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1.4.1988 do 31.12.2000 ve výši 359.210,- Kč - rozsudkem ze dne 29.10.2003 č.j. 7 C 286/88-292 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 179.605,- Kč s 10% úrokem od 1.1.2001 do zaplacení, "do zbytku" žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 21.763,- Kč a "Čs. státu - Okr. soudu v Děčíně" 13.938,60 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku i za dobu, kdy byl "veden na úřadu práce", a že nelze přihlédnout k námitce promlčení vznesené žalovaným, neboť nárok na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání se nepromlčuje. Přiznal žalobci jen 50% požadované náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu částečného zproštění se odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu ustanovení §191 odst. 2 písm. c) zákoníku práce, neboť podle znaleckého posudku znalce v oboru bezpečnosti práce Ing. Jiřího Plhy, CSc. se "na poklesu pracovní schopnosti žalobce podílelo i jiné onemocnění".
K odvolání účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31.10.2005 č. j. 11 Co 226/2004-305 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve "vyhovujícím výroku ve věci samé, pokud jím byla žalobci přisouzena částka 170.497,- Kč a 10 % úrok z částky 179.605,- Kč od 1.1.2001 do zaplacení", v "zamítavém" výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval dostatečně "úpravou zákoníku práce, platnou před 1.6.1994, podle které bylo lze přiznat nárok žalobce bez omezení, jen jestliže zaměstnavatel porušil předpisy o bezpečnosti a zdraví při práci", a že zčásti zprostil žalovaného odpovědnosti s odkazem na ustanovení §191 odst. 2 písm. c) zákoníku práce, aniž by se zabýval tam uvedenými zákonnými důvody pro zproštění odpovědnosti; rozsudek soudu prvního stupně proto shledal v této části, stejně jako ve výroku o úroku z prodlení, nepřezkoumatelným. Soud prvního stupně se podle názoru odvolacího soudu dostatečně nevypořádal s námitkou žalovaného, že žalobci náhrada za ztrátu na výdělku nepřísluší od doby, kdy jeho pracovní poměr u žalovaného skončil. Odvolací soud nesouhlasil ani s důvodem, pro který soud prvního stupně nepřihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným; uvedl, že nároky na jednotlivá plnění vyplývající z nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání se podle ustanovení §261 odst. 2 věty druhé zákoníku práce promlčují.
Okresní soud v Děčíně poté rozsudkem ze dne 6.8.2008 č.j. 7 C 286/88-410 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 215.728,- Kč s 3% úrokem od 27.10.1988 do zaplacení, "ve zbývající části" žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Děčíně na náhradě nákladů řízení 37.139,60 Kč a soudní poplatek ve výši 8.630,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil předpisy o "bezpečnosti a zdraví při práci", a shledal, že uplatnění námitky promlčení žalovaným je v rozporu s dobrými mravy. Výši nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, kterou žalobci přiznal, určil na základě znaleckého posudku znalce JUDr. Bedřicha Klimeše.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18.3.2009 č. j. 11 Co 689/2008-444 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z něj vůbec nevyplývá, jak k částce přisouzené žalobci dospěl (znalec JUDr. Bedřich Klimeš vyčíslil náhradu za ztrátu na výdělku ve dvou variantách a neprovedl celkový součet). Přestože soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda nebyla způsobena výhradně porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přiznal žalobci náhradu za ztrátu na výdělku - jak odvolací soud usoudil z výše přiznané částky - bez omezení. Odvolací soud opětovně uvedl, že nároky na jednotlivá plnění vyplývající z nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání se podle ustanovení §261 odst. 2 věty druhé zákoníku práce promlčují. Vytkl dále soudu prvního stupně, že se vůbec nezabýval výší náhrady za ztrátu na výdělku po dobu nezaměstnanosti žalobce.
Okresní soud v Děčíně - poté, co usnesením ze dne 19.11.2009 č.j. 7 C 286/88-494 zastavil řízení ohledně částky 280.143,- Kč a ohledně úroků z prodlení "ve výši přesahující 3% úrok z prodlení z částky 79.067,- Kč od 1.1.2001 do zaplacení" z důvodu zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 28.4.2010 č.j. 7 C 286/88-542 rozhodl, že "základ žalobního nároku je opodstatněný". Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným dne 31.8.2001 jen ve vztahu k plněním vyplývajícím z nároku na náhradu za ztrátu na výdělku žalobce za období od září 1996 do července 1999 a ve vztahu k "vyšším než do té doby uplatněným měsíčním náhradám" za měsíce říjen 1988 až srpen 1994; vůči náhradě za ztrátu na výdělku ve výši 79.067,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.1.2001 do zaplacení, která zůstala předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby, není námitka promlčení důvodná. Na základě zjištění učiněných ze znaleckého posudku Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., že uznání nemoci z povolání bylo u žalobce podle tehdy platného seznamu nemocí z povolání podmíněno tím, že vykonával práce spojené s přenosem nadlimitních vibrací na ruce, že vibrační pěchovačka, se kterou žalobce v pracovním poměru u žalovaného pracoval, překračovala přípustné limity vibrací přenášených na lidský organismus a že překračování těchto limitů představovalo porušování tehdy platné vyhlášky č. 13/1977 Sb., dospěl soud prvního stupně k závěru, že nemoc z povolání žalobce vznikla "z výlučné příčiny, kterou byl přenos nadlimitních vibrací na jeho ruce", a že "mezi porušováním hygienických předpisů a vznikem nemoci z povolání u žalobce ve smyslu jediné příčiny vzniku nemoci z povolání je tedy vztah příčinné souvislosti".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16.12.2010 č.j. 11 Co 508/2010-570 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že žalovaný porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci tím, že porušoval opatření proti vibracím stanovená vyhláškou č. 13/1977 Sb., neboť práce s ruční pneumatickou pěchovačkou překračovala hodnoty vibrací stanovené v příloze k této vyhlášce. Protože žalobce pracoval u právního předchůdce žalovaného s touto pěchovačkou a protože jeho onemocnění vzniklo právě v důsledku přenosu nadlimitních vibrací na ruce a bylo uznáno jako nemoc z povolání, je podle odvolacího soudu nepochybné, že škoda žalobci vznikla výhradně porušováním předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci žalovaným podle ustanovení §195 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994. Na tomto závěru by podle odvolacího soudu nemohla nic změnit skutečnost, že žalovaný (jak tvrdí) dodržoval výjimku udělenou bývalým Ministerstvem zdravotnictví ČSR pro používání tohoto zařízení, podle níž se pneumatické pěchovačky směly používat při nepřerušované práci po dobu 100 minut za jednu pracovní směnu a při přerušované práci celkem 150 minut za jednu pracovní směnu a která sledovala za cíl předcházet vzniku většího množství a závažnějších forem nemocí z povolání, ani skutečnost, že právní předchůdce žalovaného neměl možnost používat k výrobě jiný nástroj než ruční pneumatickou pěchovačku. Odvolací soud souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky promlčení, vznesené žalovaným, ve vztahu k náhradě za ztrátu na výdělku ve výši 79.067,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1.1.2001 do zaplacení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že používání pěchovaček a jakéhokoliv nářadí, které způsobuje přenos vibrací na horní končetiny zaměstnance, nebylo a nemohlo být podle "tehdejší úpravy zákoníku práce" považováno za "výhradní porušení předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci" ze strany zaměstnavatele. Takovým porušením předpisů by podle žalovaného bylo toliko nedodržování časových limitů pro používání pěchovačky během pracovní doby, stanovených výjimkou býv. Ministerstva zdravotnictví ČSR; porušení této normy však nebylo v řízení prokázáno. V době, kdy žalobce pracoval s pěchovačkou, žádná kontrola nezjistila porušování předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany zaměstnavatele a pouhé používání pěchovaček nebylo za porušení těchto předpisů kontrolními orgány považováno. Závěr odvolacího soudu, že "jde o výhradní porušení předpisů BOZP ze strany žalovaného podle ustanovení §195 odst. 2 zákoníku práce tím, že používal při výrobě pěchovačky Permon", považuje odvolatel za nesprávný. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, neboť otázku, zda výjimka udělená žalovanému Ministerstvem zdravotnictví jej zprošťuje "právní odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání a vzniklou v důsledku porušování hygienických předpisů", nelze považovat za otázku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro její rozhodnutí významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda zaměstnavatel porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.1988) tím, že nezajistil, aby při provozu zařízení, z něhož vznikají vibrace nepříznivě působící na člověka, nebyly překračovány nejvyšší přípustné hodnoty vibrací stanovené těmito předpisy, jestliže současně dodržoval podmínky výjimky z ustanovení těchto předpisů pro provoz zařízení povolené příslušným orgánem. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce v pracovním poměru u právního předchůdce žalovaného vykonával od roku 1969 do března roku 1987 práci slévače - formíře, při které používal ruční pneumatickou pěchovačku řady PK, výrobce Permon Křivoklát. Při práci s touto pěchovačkou docházelo k překračování hygienických limitů pro vibrace přenášené na ruce, stanovených vyhláškou č. 13/1977 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Ministerstvo zdravotnictví ČSR vydalo výjimku, podle níž bylo možné ruční pneumatické pěchovačky P1 a P6 používat při nepřerušované práci po dobu 100 minut za jednu pracovní směnu a při přerušované práci celkem 150 minut za jednu pracovní směnu. Dne 27.10.1987 ohlásilo oddělení nemocí z povolání Krajské hygienické stanice v Ústí nad Labem u žalobce nemoc z povolání uvedenou pod položkou č. 28 přílohy č. 1 vyhlášky č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (onemocnění kostí, kloubů, svalů, cév a nervů končetin způsobené při práci s vibrujícími nástroji a zařízeními), která u něj byla zjištěna dne 24.7.1985. Po převedení žalobce na méně placenou práci manipulačního dělníka v březnu 1987 mu právní předchůdce žalovaného v době od 1.4.1988 do 31.5.1994 poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před převedením na práci manipulačního dělníka (3.975,- Kč) a jeho výdělkem dosahovaným po zjištění nemoci z povolání po připočtení poskytovaného částečného invalidního důchodu, limitovanou v době od 1.4.1988 do 31.12.1988 částkou 2.500,- Kč zvýšenou o 50% rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobce před převedením na jinou práci a částkou 2.500,- Kč a v době od 1.1.1989 do 31.5.1994 limitovanou částkou 3.000,- Kč zvýšenou o 75% rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobce před převedením na jinou práci a částkou 3.000,- Kč.
Projednávanou věc je třeba - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku způsobenou nemocí z povolání, na kterou mu vznikl nárok po převedení na méně placenou práci v měsíci březnu 1987 - i v současné době posuzovat podle v té době účinné právní úpravy, a to podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb. a č. 22/1985 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.1987 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení §190 odst. 2 zák. práce za škodu způsobenou pracovníku nemocí z povolání odpovídá organizace, u níž pracovník pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.
Podle ustanovení §190 odst. 4 zák. práce organizace je povinna nahradit škodu, i když dodržela povinnosti vyplývající z předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti nezprostí podle ustanovení §191 zák. práce.
Podle ustanovení §195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné (částečné) invalidity se poskytne pracovníku v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost ani k jeho snížení podle předpisů o sociálním zabezpečení se nepřihlíží.
Podle ustanovení §195 odst. 2 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.1988) náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého pracovníka s případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem poskytovaným při pracovním úrazu nesmí přesáhnout částku 2.500,- Kčs měsíčně. U pracovníků, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody na zdraví byl vyšší než 2.500,- Kčs, se tato částka zvyšuje o 50 % rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 2.500,- Kčs. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo byla-li způsobena výhradně organizací porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Podle ustanovení §195 odst. 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.5.1994) náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se po dobu 12 po sobě následujících měsíců od vzniku nároku poskytne pracovníku v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů, ani k výdělku pracovníka, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Podle ustanovení §195 odst. 2 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.1.1991) po uplynutí doby uvedené v předchozím odstavci náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého pracovníka s případným důchodem uvedeným v předchozím odstavci nesmí přesáhnout částku 3.000,- Kčs měsíčně; přitom se nepřihlíží k výdělku pracovníka, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. U pracovníků, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3.000,- Kčs, se tato částka zvyšuje o 75% rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 3.000,- Kčs. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo výhradně porušením právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud je neporušil postižený pracovník. Z důvodů hodných zvláštního zřetele může rozhodčí komise nebo soud rozhodnout, že toto omezení neplatí též tehdy, byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí, pokud se jí nedopustil postižený pracovník.
Podle ustanovení §195 odst. 2 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.5.1994) po uplynutí doby uvedené v předchozím odstavci náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého pracovníka s případným důchodem uvedeným ;v předchozím odstavci nesmí přesáhnout částku 3 000 Kčs měsíčně přitom se nepřihlíží k výdělku pracovníka, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. U pracovníků, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3.000,- Kčs, se tato částka zvyšuje o 75% rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 3.000,- Kčs. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo výhradně porušením právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud je neporušil postižený pracovník. Z důvodů hodných zvláštního zřetele může soud rozhodnout, že toto omezení neplatí též tehdy, byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí, pokud se jí nedopustil postižený pracovník.
Podle ustanovení čl. II bodu 7. zákona č. 188/1988 Sb. kterým se mění a doplňuje zákoník práce, částky omezující podle dosavadních předpisů způsob výpočtu a poskytování náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů na výživu pozůstalých se pro náhrady příslušející pracovníkům, kteří před 1.1.1989 nedovršili (nebo by nedovršili) věk 65 let, za dobu od 1.1.1989 zvyšují na částku 3.000,- Kčs a u pracovníků, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody na zdraví byl vyšší než 3.000,- Kčs, se tato částka zvyšuje o 75% rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 3.000,- Kčs; na žádost postiženého nebo pozůstalých se případná úprava náhrady provede i tam, kde o uvedených náhradách bylo již před 1.1.1989 pravomocně rozhodnuto nebo jejich výše byla dohodnuta. Pracovníkům, kteří dovrší věk 65 let po 31.12.1988, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovršili tento věk; totéž platí i pro náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199) po pracovníku zemřelém po 31.12.1988. Nároky pracovníků uvedené v tomto bodě, kteří před 1.1.1989 dovršili 65 let, se řídí dosavadními předpisy; totéž platí pro náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199 zákoníku práce) po zemřelém pracovníku, který by dovršil věku 65 let před tímto dnem.
Z citovaného ustanovení §190 odst. 2 zák. práce vyplývá, že předpoklady odpovědnosti organizace (dále též "zaměstnavatele") za škodu způsobenou pracovníkovi (dále též "zaměstnanci") nemocí z povolání jsou nemoc z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Zaměstnavatel je povinen (srov. §189 odst. 1 větu první zák. práce) nahradit zaměstnanci tzv. skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku při uznání invalidity nebo částečné invalidity (§195 zák. práce). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně několik nemocí, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se nemoc z povolání podílí na dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, neboť rozhodující je, zda nemoc z povolání byla příčinou škody (zda jejím důsledkem byl vznik dílčího škodného nároku), anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných (v jiných "obecných" onemocněních), s nemocí z povolání nesouvisejících. Nemoc z povolání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. zhodnocení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74 uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976, str. 35).
Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení (srov. ustanovení §22 odst. 2 vyhlášky č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 30.9.1988, tedy před účinností vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení), jestliže vznikly za podmínek tam uvedených (§190 odst. 2 zák. práce). Zaměstnavatel tedy odpovídá za škodu, jestliže zaměstnanci byla způsobena nemocí z povolání a za předpokladu, že tato nemoc byla u zaměstnance zjištěna a že zaměstnanec před tím pracoval v podmínkách, za nichž tato nemoc vzniká.
Mezi předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání nepatří porušení povinností vyplývajících z předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem v příčinné souvislosti se vznikem nemoci z povolání u zaměstnance, neboť zaměstnavatel je povinen - jak vyplývá z ustanovení §190 odst. 4 zák. práce - nahradit zaměstnanci škodu způsobenou nemocí z povolání, i když dodržel povinnosti vyplývající z těchto předpisů.
Okolnost, zda zaměstnavatel v příčinné souvislosti se vznikem škody způsobené zaměstnanci nemocí z povolání porušil povinností vyplývající z předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, byla podle úpravy obsažené v zákoníku práce (ve znění účinném do 31.5.1994, tedy před účinností zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) významná jen z hlediska výše nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné (částečné) invalidity. Byla-li totiž škoda způsobena zaměstnanci výhradně zaměstnavatelem porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, měl zaměstnanec nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu (srov. §195 odst. 1 zák. práce), bez omezení výše nároku způsobem stanoveným v ustanovení §195 odst. 2 zák. práce. Škoda byla způsobena výhradně zaměstnavatelem porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci tehdy, bylo-li porušení těchto předpisů zaměstnavatelem jedinou příčinou škody.
Předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické normy, dopravní předpisy, předpisy o ochraně proti požárům a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, jedy, látkami škodlivými zdraví a látkami radioaktivními, jestliže upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví; za předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se považují také pravidla o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci vydaná ústředními orgány, orgány nadřízenými organizacím nebo organizacemi s předchozím souhlasem příslušného orgánu státního odborného dozoru nad bezpečností práce a technických zařízení a příslušného odborového orgánu (§272 odst. 1 a 2 zák. práce).
Předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu ustanovení §272 odst. 1 a 2 zák. práce byla rovněž vyhláška č. 13/1977 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (dále jen "vyhláška č. 13/1977 Sb."), která upravovala ochranu před nepříznivými účinky hluku a mechanického kmitání a chvění (dále jen "vibrace"), které ohrožují zdraví lidí nebo snižují jejich tělesné a duševní schopnosti (srov. ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 13/1977 Sb.).
Podle ustanovení §15 odst. 1 vyhlášky č. 13/1977 Sb. organizace jsou povinny provádět opatření k tomu, aby ze zařízení a staveb, při jejichž provozu a užívání vznikají vibrace, nedocházelo k nepříznivému působení vibrací na člověka, především k přenosu vibrací o kmitočtech, při kterých jeho tělo nebo části těla resonují. K tomu je nutno přihlížet zejména při volbě základního kmitočtu zařízení.
Podle ustanovení §15 odst. 2 vyhlášky č. 13/1977 Sb. nelze-li zabránit přenosu vibrací na člověka, musí organizace činit opatření, aby vibrace nepřekročily nejvyšší přípustné hodnoty vibrací stanovené v příloze k této vyhlášce.
Podle ustanovení §19 odst. 1 vyhlášky č. 13/1977 Sb. hlavní hygienik ČSR mohl s ohledem na současný stav vědy a techniky povolit časově omezenou výjimku z ustanovení této vyhlášky pro zařízení sériově vyráběná nebo dovážená. Krajský hygienik mohl povolit takovou výjimku v rámci projednávání opatření, jimiž by mohly být ovlivněny životní podmínky, pro jednotlivá zařízení nebo místa pobytu osob.
Podle ustanovení §19 odst. 3 vyhlášky č. 13/1977 Sb. provozovatelé jsou povinni zajistit, aby při používání zařízení, pro která byla povolena výjimka, byly dodrženy stanovené podmínky.
Z citovaných ustanovení vyhlášky č. 13/1977 Sb. vyplývá, že provozovatelé zařízení, při jejichž provozu a užívání vznikají vibrace, byli povinni činit opatření k tomu, aby při používání těchto zařízení nedocházelo k překračování nejvyšších přípustných hodnot vibrací stanovených v příloze k této vyhlášce. Zařízení, při jejichž používání nebylo možné s ohledem na tehdejší stav vědy a techniky zabránit překračování nejvyšších přípustných hodnot vibrací stanovených v příloze k této vyhlášce, mohla být provozována jen v případě povolení časově omezené výjimky z ustanovení vyhlášky hlavním hygienikem ČSR (jednalo-li se o zařízení sériově vyráběná nebo dovážená) nebo krajským hygienikem (pro jednotlivá zařízení), a to za podmínek v této výjimce uvedených. Byla-li taková výjimka povolena a byly-li dodrženy podmínky stanovené při jejím povolení, nebylo používání takového zařízení v rozporu s vyhláškou č. 13/1977 Sb., a jeho provozováním proto nemohly být porušeny předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
V posuzovaném případě žalobce při své práci slévače - formíře vykonávané v pracovním poměru u právního předchůdce žalovaného používal ruční pneumatickou pěchovačku řady PK (výrobce Permon Křivoklát), při jejímž používání docházelo k překračování nejvyšších přípustných hodnot vibrací stanovených v příloze k vyhlášce č. 13/1977 Sb., kterému nebylo možné zabránit. Protože pro používání ručních pneumatických pěchovaček této řady byla bývalým Ministerstvem zdravotnictví ČSR (hlavním hygienikem ČSR jako orgánem hygienické služby tohoto ministerstva) povolena výjimka z ustanovení vyhlášky č. 13/1977 Sb., nebylo samotné provozování těchto pěchovaček v době platnosti výjimky v rozporu s touto vyhláškou. V rozporu s vyhláškou č. 13/1977 Sb. by bylo jen takové používání ručních pneumatických pěchovaček řady PK, při kterém by nebyly dodrženy podmínky stanovené při povolení výjimky; byly-li tyto podmínky dodrženy, nemohly být - jak vyplývá z výše uvedeného - provozováním těchto pěchovaček žalovaným porušeny předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle kterého právní předchůdce žalovaného porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci tím, že - bez ohledu na povolenou výjimku z ustanovení vyhlášky č. 13/1977 Sb. - neučinil opatření zamezující provozování ruční pneumatické pěchovačky řady PK, která byla používána žalobcem při výkonu práce slévače - formíře a při jejímž používání docházelo k překračování nejvyšších přípustných hodnot vibrací stanovených v příloze k vyhlášce č. 13/1977 Sb., a že škoda vzniklá žalobci nemocí z povolání tak byla způsobena výhradně žalovaným porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, není správný. Správný proto nemůže být ani napadený rozsudek odvolacího soudu, který na tomto nesprávném právním posouzení věci spočívá.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Děčíně) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu