ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2845.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2845/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce č. 13, proti žalovanému LONGEVITA SENIO, s. r. o. se sídlem ve Všerubech č. 243, IČO 26393743, zastoupenému Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášské náměstí č. 11, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Plzni – sever pod sp. zn. 3 C 365/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2011, č. j. 18 Co 533/2010-102, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 2. 7. 2009 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení „§55 pís. B ZP.”. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně „vyhrožovala za přítomnosti pí. ředitelky MUDr. M. Z. zaměstnanci p. D. fyzickou újmou“, že „přepsala rozpisu služeb ve svůj prospěch“ a že „se nedostavila na své pracoviště na svou směnu“.
Žalobkyně se domáhala určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že si není vědoma žádného porušení pracovní kázně, že dopis ze dne 2. 7. 2009 označený „Okamžité zrušení pracovního poměru“ postrádá skutkové vymezení důvodů tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jinými, a že „vůči žalobkyni obsahuje tak závažná obvinění, která se dotýkají cti a osobní integrity, se kterými nemůže souhlasit“.
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 3 C 365/2009-44, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru „provedené přípisem žalovaného ze dne 02. 07. 2009“, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení „na účet“ advokáta JUDr. Pavla Vespalce 14.800,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jednání žalobkyně uvedené v první části okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 2. 7. 2009 („vyhrožovala za přítomnosti pí. ředitelky MUDr. M. Z. zaměstnanci p. D. fyzickou újmou“) „nelze samo o sobě podřadit pod porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“; takovým důvodem by mohly být závady, které „p. D. jako orgán vnitřní kontroly zaměstnavatele“ v práci žalobkyně zjistil (ty však důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru nejsou). Jednání uvedené v druhé části okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 2. 7. 2009 (přepsání rozpisu služeb a nedostavení se na směnu) lze podle názoru soudu prvního stupně zařadit pod závažné porušení pracovních povinností, které může být důvodem jak pro výpověď, tak pro okamžité zrušení pracovního poměru. Protože však žalovaný neprokázal, že by žalobkyně byla seznámena s vnitřním nařízením žalovaného ze dne 1. 10. 2007, jež stanoví zásady, pravidla a požadavky na chování zaměstnanců, přestože se žalobkyně dopustila porušení pracovních povinností jednáním uvedeným v druhé části okamžitého zrušení pracovního poměru, nejednalo se o porušení pracovní kázně takové imtenzity, že by neumožňovalo její setrvání v pracovním poměru do skončení výpovědní lhůty.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 7. 2010, č. j. 48 Co 198/2010-65, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil s tím, že by důvod okamžitého zrušení pracovního poměru označený jako „vyhrožování zaměstnanci panu D. fyzickou újmou“ nepředstavoval porušení povinností vyplývajících z právních předpisů. V této souvislosti poukázal na ustanovení §14 odst. 1 zák. práce, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a na ustanovení §106 zák. práce, vymezující práva a povinnosti zaměstnance. Nesouhlasil ani s tím, že by nebylo prokázáno, že žalobkyně byla seznámena s vnitřním nařízením žalovaného ze dne 1. 10. 2007. Vyslovil názor, že je „naopak nepochybné, že obecně zaměstnanec nemůže upravovat jakékoliv písemnosti vydané zaměstnavatelem, pokud ve výjimečných případech není povolen opak“. Uložil soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval tím, zda důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž je spatřováno naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodů se pracovní poměr okamžitě zrušuje. Uzavře-li soud prvního stupně, že podmínky ustanovení §60 zák. práce jsou naplněny, bude dále posuzovat, zda porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně bylo takové intenzity, aby mohlo vést k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 14. 10. 2010, č. j. 3 C 365/2009-76, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované „na účet“ advokáta Mgr. Martina Janči náhradu nákladů řízení 26.520,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalobkyně se vytýkaného jednání – přepsání rozpisu služeb, nedostavení se na směnu a vyhrožování panu D. – dopustila a toto porušení pracovních povinností bylo („vzhledem k osobě žalobkyně, její funkci, k době a situaci, v níž se stalo, ke způsobu i důsledkům pro zaměstnavatele“) takové intenzity, že mohlo vést k okamžitému zrušení pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č. j. 18 Co 533/2010-102, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně 21.520,- Kč k rukám Mgr. Martina Janči, a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám Mgr. Martina Janči. Po doplnění dokazování výslechem svědkyň Z. L. a B. K. se „ztotožnil“ se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Připustil, že skutkové okolnosti vytýkaného porušení pracovní kázně v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 2. 7. 2009 nebyly žalovaným zcela jednoznačným způsobem vymezeny, že však „určitou nejednoznačnost lze odstranit výkladem“ a že „okamžité zrušení pracovního poměru tak je možno považovat po formální stránce za platný právní úkon“. Souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že „vytýkané chování žalobkyně, a to neoprávněný přepis služby a nenastoupení na noční službu dne 17. 6. 2009, jakož i vyhrožování pracovníku žalované organizace“, dosahuje ve svém souhrnu takové intenzity, která odůvodňuje žalovaným zvolený postup podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce, tedy okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně znovu opakuje, že „podání žalovaného ze dne 2. 7. 2009“, zejména jeho skutkové vymezení důvodů je „naprosto neurčité, velice obecné a nepřezkoumatelné“ a neprokazující, že by se měla žalobkyně dopustit jednání tam označených. V řízení navíc nebylo ani prokázáno, že by se tvrzených porušení povinností dopustila. Vyjadřuje přesvědčení, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a to jak právního úkonu označeného žalovaným jako „okamžité zrušení pracovního poměru” ze dne 2. 7. 2009, tak „posouzení jednotlivých důkazů soudem provedených“. Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že některé povinnosti žalobkyně byly porušeny, měly se „zevrubněji zabývat intenzitou porušení povinností žalobkyně“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever „č. j. 3 C 365/2009 ze dne 14. 10. 2010“ zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň - sever k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 2. 7. 2009 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13. 9. 2009 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (k tomu srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, v němž obsažený právní názor lze i nadále – s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu v otázce konkretizace výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru - vztáhnout mutatis mutandis na oba uvedené jednostranné právní úkony).
S odvolacím soudem (i s dovolatelkou) lze souhlasit v tom, že skutkové okolnosti vytýkaného porušení pracovních povinností žalobkyně v dopise ze dne 2. 7. 2009 nebyly žalovaným zcela jednoznačným způsobem uvedeny. Jak však rovněž správně uvádí odvolací soud, tuto určitou nejednoznačnost lze odstranit výkladem. Při výkladu písemného pracovněprávního úkonu se postupuje podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li – tak jako v projednávané věci - pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§35 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo skutečně projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; uvedené však neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů, neboť smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle. Tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 37, ročník 2005), ani nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
V posuzované věci odvolací soud při výkladu jednostranného právního úkonu žalovaného obsaženého v dopise ze dne 2. 7. 2009 z uvedených výkladových pravidel vycházel, když dovodil (opíraje se o výsledky dokazování), že žalovaný vytýkal žalobkyni neoprávněný přepis služby a nenastoupení na noční službu dne 17. 6. 2009, jakož i vyhrožování pracovníku žalované V. D.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se skutečně dopustila tvrzených porušení povinností, jež byly důvodem rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 2. 7. 2009.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že „žalobkyně se dne 16. 6. 2009 v ranních hodinách dopustila vyhrožování fyzickou újmou pracovníku žalovaného D.“, že „žalobkyně se nedostavila na noční směnu dne 17. 6. 2009“ a že „nejméně přepsala údaje o své noční směně dne 17. 6. 2009“, učinil odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování, zejména z vyjádření žalobkyně a výpovědi svědků V. D., MUDr. M. Z., Z. L., R. B. a B. K., které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, že závěr o tom, že se žalobkyně dopustila vyhrožování fyzickou újmou vůči zaměstnanci žalovaného V. D., nemůže zpochybnit ani nedoložený údaj svědkyně K., podle něhož se nestávalo, že by se ředitelka dostavovala na pracoviště v časných ranních hodinách, a že sama žalobkyně při jednání dne 7. 1. 2010 uvedla, že údaje propisovací tužkou v rozpise uloženém v sesterně na měsíc červen, kromě proškrtnutí kolonek 29. a 30., psala ona, a že tak připustila, že nejméně přepsala údaje o své noční směně dne 17. 6. 2009. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Dovozuje-li dovolatelka z provedených důkazů jiné závěry než odvolací soud, polemizuje s hodnocením důkazů, které samo o sobě – jak výše uvedeno – nemůže být dovolacím důvodem.
Obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že se soudy měly „zevrubněji zabývat intenzitou porušení povinností žalobkyně“.
Jak správně uvedl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1372/2002) již soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 14. 10. 2010, č. j. 3 C 365/2009-76 (a s těmito závěry souhlasí rovněž odvolací soud), pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení jeho povinností vyplývajících z pracovního poměru. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci k osobě zaměstnance, k pracovnímu místu, které zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z pracovního poměru, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétní povinnosti zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti zaměstnance pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v č. 7-8 časopisu Práce a mzda, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Z uvedených hledisek vycházely soudy i v projednávané věci, jestliže, vycházejíce z charakteru práce žalobkyně, jež měla pečovat o zdravotně handicapované seniory, kteří jsou na péči dalších osob plně závislí, a z toho, že lze požadovat, aby zaměstnanci, pečující o seniory, splňovali kromě odborných předpokladů požadavky na laskavost, empatii a zodpovědnost, aby nenechali klienty bez pomoci a reagovali na jejich zvonění, s ohledem na osobu žalobkyně, funkci kterou zastávala, k době a situaci, v níž k porušení pracovních povinností došlo, a ke způsobu i důsledkům pro zaměstnavatele (žalovaného), dovodily, že porušení pracovních povinností žalobkyní dosáhlo takové intenzity, že je způsobilé vést k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a protože nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. v části věty před středníkem zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu