ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2956.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2956/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyň a) A. K. a b) G. K. , obou zastoupených Mgr. Robertem Kaše, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská č. 43, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Plzni, Radobyčická č. 14, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 9/2008, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2009 č.j. 11 Co 556/2009-190, takto:
I. Dovolání žalobkyň se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech dne 22.1.2008 domáhaly určení, že "žily se zemř. M. K., po dobu více jak jednoho roku ve společné domácnosti a jsou jeho dědičkami". Žalobu odůvodnily zejména tím, že žalobkyně a) žila se zůstavitelem ve společné domácnosti od roku 1983 a že jejich vztah druha a družky byl "věcně ekvivalentní vztahu manželskému", neboť společně nejen trvale žili, ale také uhrazovali náklady spojené s užíváním bytu, hospodařili a uhrazovali náklady na své potřeby. Žalobkyně b) je dcerou žalobkyně a) a ve společné domácnosti se zůstavitelem a žalobkyní a) žila od svého narození v roce 1990. Obě žalobkyně také trvale a nepřetržitě bydlí (od roku 1983, resp. 1990) v bytě na adrese, kde mají také svůj trvalý pobyt, a hradí veškeré poplatky spojené s bydlením a ani nemají jiný byt.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 9.6.2009 č.j. 6 C 9/2008-162 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení 41.836 Kč. Soud prvního stupně, který provedl listinné důkazy a výslech svědků, z výsledků dokazování v první řadě zjistil, že oběma žalobkyním na adresu běžně chodila v letech 1988 až 2006 "pošta", že na této adrese byly hlášeny k trvalému pobytu a že žalobkyně a) získala do svého vlastnictví dům, které ji prodal bratr F. K. I když obsah jednotlivých důkazů byl rozporný, soud prvního stupně přihlédl k tomu, že podle předložených listin obě žalobkyně žily se zůstavitelem, že svědků, kteří potvrdili vedení společné domácnosti zůstavitele a žalobkyň, bylo "kvantitativně více" a že žalobkyně a) uvedla Policii ČR při vyšetřování okolností smrti zůstavitele, že zůstavitele, který byl její bratranec a který žil sám, pravidelně navštěvovala a občas mu uklízela, jen v "rozrušení" a v obavě, aby "jí to nějakým způsobem neublížilo", a uzavřel, že obě žalobkyně žily se zůstavitelem po dobu více jak jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.12.2009 č.j. 11 Co 556/2009-190 rozsudek soudu prvního stupně zrušil (z důvodu zpětvzetí žaloby) ve výroku "o určení, že žalobkyně žily se zemřelým M. K. po dobu více než jednoho roku ve společné domácnosti", a řízení v této části zastavil a změnil tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobkyně jsou dědičkami zůstavitele M. K.; současně rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 858,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že žaloba o určení dědického práva je "tzv. privilegovanou žalobou, k jejímuž podání byly žalobkyně odkázány rozhodnutím soudu" a na kterém není třeba prokazovat naléhavý právní zájem, odvolací soud zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že tu jsou "vážné pochybnosti o skutkových tvrzeních žalobkyň", neboť "elementární rozpory ve výpovědích žalobkyně a) před Policií ČR a v tomto řízení" nelze "vysvětlit rozpoložením" žalobkyně a) a "výpovědi před orgány státu nelze stavět na tom, co je v tom kterém řízení pro účastníka vhodnější". Odvolací soud dále vzal v úvahu, že vykázaná spotřeba vody "vzbuzuje vážné pochybnosti o tom, zda v bytě skutečně žily tři osoby, když v tomto bytě byla nejmenší spotřeba vody v celém domě", že pochybnosti vzbuzuje též to, že žalobkyně a) si nechala "posílat úřední korespondenci" (písemnosti od úřadu práce) "na jinou adresu, než na které podle svého tvrzení celé roky vedla se zůstavitelem společnou domácnost", že tvrzení žalobkyň zpochybňuje zpráva správce bytového fondu, podle níž měl byt užívat pouze zůstavitel, i když v něm měl hlášeny další dvě osoby, které se však v bytě nezdržují, a podle níž byly potíže při provádění odečtů vody, neboť zůstavitel většinou neumožňoval přístup do bytu, a obsah objednávky pohřebních služeb vystavené na jméno žalobkyně, v níž "je uvedena adresa bydliště s poznámkou zaslat RO (Rokycany),", a že "fotodokumentace v policejních spisech vůbec nesvědčí o tom, že by v bytě žil kromě osamělého staršího muže, jehož zálibou byla myslivost, kdokoliv další", přičemž "stav bytu byl téměř totožný v roce 2003 jako v roce 2006 v okamžiku smrti zůstavitele, a uzavřel, že žalobkyně nejsou dědičkami zůstavitele.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně) podaly žalobkyně dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu, že kladl důraz především na skutečnosti, které svědčily v neprospěch žalobkyň, zejména "mimořádně podrobně" probírané protokoly policie ČR týkající se krádeže zbraní zůstavitele a posléze vlastního úmrtí zůstavitele, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nic nenasvědčuje tomu, že by "v bytě bydlely osoby ženského pohlaví, aniž o této skutečnosti existovaly objektivní důkazy". Žalobkyně připustily, že jsou "určité rozpory ve výpovědích" žalobkyně a), nicméně trvají na tom, že se s těmito skutečnostmi "s místní znalostí podmínek" správně vypořádal soud prvního stupně, který přijal argumentaci žalobkyně a) týkající se v podstatě "nervového kolapsu" při nálezu svého dlouholetého životního partnera ve stavu, jak o něm vypovídají právě fotografie z policejního spisu. Žalobkyně dále namítají, že sice podaly žalobní návrh společně, že však jejich nárok "není nárokem společným a nerozdílným" a že proto není vyloučeno, aby nárok jedné ze žalobkyň byl zamítnut a návrhu druhé bylo vyhověno. Odvolací soud proto pochybil, když posoudil nárok žalobkyně b) nerozdílně s nárokem žalobkyně a), přestože ve vztahu k žalobkyni b) mohl a měl být rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Jsou přesvědčeny, že tvrzení některých svědků o tom, že "osoby žalobkyň v domě či bytě neviděli", není důkazem, neboť "pokud někdo něco neviděl, není to důkazem objektivní neexistence této skutečnosti", naopak "kladná výpověď, v tomto případě mnohonásobná, existenci objektivní skutečnosti potvrzuje". Odvolací soud nesprávně opřel svou argumentaci o zásadu "in dubio pro reo" užívanou v řízení trestním a "s aplikací této zásady nelze v civilním sporném řízení souhlasit". Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (v napadeném výroku) zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel M. K., byl svobodný, bezdětný, rodiče předemřeli, sourozence neměl a zemřel bez sepsání závěti. Okresní soud v Rokycanech v dědickém řízení po zůstaviteli uložil žalobkyním usnesením ze dne 27.11.2007 č.j. 7 D 655/2006-56, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podaly žalobu o určení, že jsou dědičkami zůstavitele. Vycházel z toho, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových uvedl, že tvrzení žalobkyně a) o jejím soužití a o soužití její dcery se zůstavitelem ve společné domácnosti nepovažuje za prokázané a že z výpovědí svědků jednoznačně nevyplynulo, že by zůstavitel vedl společnou domácnost se žalobkyněmi.
Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§475 odst. 1 občanského zákoníku).
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§115 občanského zákoníku).
Společnou domácností se ve smyslu ustanovení §115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku rozumí - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněna pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009) - soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo aby poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při posouzení povahy "soužití" žalobkyň se zůstavitelem z výše uvedených závěrů vycházel. S jeho názorem, že žalobkyně nejsou dědičkami zůstavitele podle ustanovení §475 odst. 1 občanského zákoníku, dovolací soud souhlasí, neboť skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nežily se zůstavitelem ve společné domácnosti, mají oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.].
Za skutkové zjištění, které má oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který odpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků vyplynuly nebo jinak vyšly za řízení najevo, protože soud nepominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není logický rozpor, nebo který neodporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Žalobkyně poukazují na to, že soud prvního stupně "věnoval důkaznímu řízení ve věci mimořádnou pozornost", a vytýkají odvolacímu soudu, že kladl důraz především na skutečnosti, které "svědčily v neprospěch žalobkyň" a že "nepřihlédl správně" k provedeným důkazům a nevzal v úvahu všechny okolnosti mající vliv na výpovědi účastníků a svědků a že se jedná o "zásadní pochybení", zamítl-li i nárok žalobkyně b) nerozdílně s nárokem její matky - žalobkyně a).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci vzal - kromě listinných důkazů - v úvahu především to, jak vypovídala většina svědků. Uvedený způsob hodnocení důkazů nepochybně neodpovídá požadavkům ustanovení §132 o.s.ř., neboť pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující - jak vyplývá z výše uvedeného - vyhodnocení důkazů z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti; to, jak (případně) vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností; pravdivý obraz rozhodných skutečnosti nemusí být (a často nebývá) znám většině svědků, kteří v řízení vypovídají.
Odvolací soud na základě některých důkazů provedených již soudem prvního stupně, které zopakoval [částí spisu Policie ČR, obvodního oddělení Rokycany č.j. ORRO-432/RO-TČ-2003, částí spisu Policie ČR, oddělení obecné kriminality v Rokycanech č.j. 279/2006 a ORO-2833-1/RO-2006, písemným sdělením Úřadu práce v Rokycanech ze dne 20.10.2008 sp.zn. SSP/6107/08 a fotokopií dodejky poštovní zásilky ze dne 9.12.2005, zprávou správce bytového fondu města Rokycany ze dne 24.10.2007 a opakovanou výzvou k umožnění přístupu do bytu ze dne 31.10.2006, vyúčtováním služeb za rok 2005 v domě, v němž zůstavitel bydlel, a objednávkou pohřebních služeb vystavenou dne 15.11.2006 na jméno žalobkyně a)], dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně nežily se zůstavitelem v posledním roce před jeho smrtí ve společné domácnosti.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o.s.ř.). Měl-li v posuzované věci odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně, správně přistoupil ke zopakování těch důkazů, které byly rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci.
Odvolací soud - jak dále vyplývá z napadeného rozsudku - důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil [že jsou zde elementární rozpory ve výpovědích žalobkyně a) před Policií ČR a před soudem, že fotodokumentace ve spisech nesvědčí o tom, že by v bytě žil, kromě osamělého staršího muže, jehož zálibou je myslivost, kdokoli další, že stav bytu byl téměř totožný v roce 2003 jako v roce 2006 v okamžiku smrti zůstavitele, že si žalobkyně a) nechala zasílat úřední korespondenci - písemnosti od úřadu práce - na jinou adresu, než na které dle svého tvrzení celé roky vedla se zůstavitelem společnou domácnost a kde údajně skutečně bydlela, že například dne 13.12.2005 potvrdila žalobkyně a) svým podpisem převzetí zásilky vypravené Úřadem práce v Rokycanech na adrese, že podle vyjádření představenstva družstva byt obýval pouze zůstavitel, i když měl v bytě hlášeny další dvě osoby, které se však v bytě nezdržují, že při provádění odečtů vody byly potíže, neboť zůstavitel většinou neumožňoval přístup do bytu, že z vykázané spotřeby vody za rok 2005 sice nelze učinit jednoznačný závěr o tom, kolik osob žilo v zůstavitelově bytě, vzbuzuje však objektivně vážné pochybnosti o tom, zda v bytě skutečně žily tři osoby, když v tomto bytě byla nejmenší spotřeba vody v celém domě, a že i objednávka pohřebních služeb byla vystavena na jméno žalobkyně a), v níž je uvedena adresa bydliště s poznámkou zaslat RO (Rokycany),]; ve světle těchto závěrů nemohou obstát další důkazy (výslechem svědků), i kdyby byly početně vyšší než uvedené důkazy, které prokazují rozhodné skutečnosti. Protože odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, nejsou shora uvedené dovolací námitky žalobkyň opodstatněné.
Neopodstatněná je rovněž námitka žalobkyň o nutnosti samostatného posouzení nároku žalobkyně b) o určení jejího dědického práva po zůstaviteli. V postupu odvolacího soudu, který logicky posoudil nárok žalobkyně b) společně s nárokem její matky, nelze spatřovat "zásadní pochybení". Tím, zda v rozhodném období ve společné domácnosti se zůstavitelem žila také žalobkyně b) jako (tehdy nezletilá) dcera žalobkyně a), nebylo potřebné se v projednávané věci zabývat samostatně, neboť všechny argumenty odvolacího soudu svědčící v neprospěch vedení společné domácnosti žalobkyně a) se zůstavitelem zjevně platí i pro žalobkyni b).
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyněmi uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyň podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně nebyly v dovolacím řízení úspěšné a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu