ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2956.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2956/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. D. , zastoupeného Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 33, proti žalovanému DIAMO, státnímu podniku se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, o 81.182,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 50/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2011 č.j. 15 Co 317/2010-100, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.006,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Palatického, advokáta se sídlem v Brně, Údolní č. 33.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 81.182,- Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v pracovním poměru u žalovaného vykonával ode dne 1.4.1994 práci "mistra III-inž. důl. úseku" v uranovém dole; protože s ním žalovaný dne 15.5.2007 rozvázal pracovní poměr z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice a protože je ode dne 22.8.2007 zaměstnán jako montážník u společnosti Correct okna s.r.o. se sídlem v Brně, Přadlácká č. 2, přísluší žalobci za dobu od 22.8.2007 do 31.12.2007 doplatek do výše průměrného výdělku podle ustanovení §139 odst. 1 a 2 zákoníku práce ve znění účinném v době od 1.1.2007 do 31.12.2007.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 8.12.2008 č.j. 8 C 50/2008-50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že žalobci nevznikl nárok na doplatek do průměrného výdělku po dosažení nejvyšší přípustné expozice podle ustanovení §139 odst. 1 a 2 zákoníku práce ve znění účinném v době od 1.1.2007 do 31.12.2007, neboť nebyl převeden na jinou práci vzhledem k tomu, že žalovaný pro něj jinou vhodnou práci neměl. Ustanovení §139 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném v době od 1.1.2007 do 31.12.2007 se podle názoru soudu prvního stupně vztahuje pouze na zaměstnance, který ukončil pracovní poměr po převedení na jinou práci z důvodu zrušení pracovního místa, na něž byl převeden, a kterému již byl poskytován doplatek podle ustanovení §139 odst. 1 zákoníku práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.2.2010 č.j. 15 Co 52/2009-68 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na doplatek do výše průměrného výdělku podle ustanovení §139 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném v době od 1.1.2007 do 31.12.2007 má nejen zaměstnanec, který byl po dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden na jinou práci, ale také ten zaměstnanec, který začal vykonávat méně placenou práci u jiného zaměstnavatele poté, kdy "prokazatelně" došlo ke skončení jeho pracovního poměru z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice. Pro vznik nároku na doplatek do výše průměrného výdělku není podle názoru odvolacího soudu nutné předchozí převedení zaměstnance na jinou práci, jestliže zaměstnavatel "prokazatelně vhodným pracovním místem pro takového zaměstnance nedisponuje". Odvolací soud má za to, že nárok na doplatek do výše průměrného výdělku není závislý na vyplacení odstupného podle ustanovení §67 zákoníku práce, neboť "zákoník práce neupravuje a ani z něho nevyplývá, že by zaměstnanec mohl požadovat vždy jen jeden z těchto nároků nebo že by se tyto nároky vzájemně vylučovaly".
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou poté rozsudkem ze dne 29.6.2010 č.j. 8 C 50/2008-80 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 71.183,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, žalobu ohledně částky 9.999,- Kč se "zákonným úrokem z prodlení" ode dne 17.4.2008 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 49.360,- Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Palatického. Vycházeje z právního názoru odvolacího soudu vysloveného v usnesení ze dne 25.2.2010 č.j. 15 Co 52/2009-68, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok na doplatek do průměrného výdělku podle ustanovení §139 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném v době od 1.1.2007 do 31.12.2007 má nejen zaměstnanec, který byl po dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden na jinou práci, ale také ten zaměstnanec, který začal vykonávat méně placenou práci u jiného zaměstnavatele poté, kdy došlo ke skončení jeho pracovního poměru z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice; pro vznik nároku na doplatek do výše průměrného výdělku není nutné jeho předchozí převedení na jinou práci za situace, kdy zaměstnavatel "prokazatelně vhodným pracovním místem pro takového zaměstnance nedisponuje". Protože pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil poté, co žalobce dosáhl nejvyšší přípustné expozice a co žalovaný pro něj neměl vhodné pracovní místo, a protože žalobce nastoupil do práce u jiného zaměstnavatele, u něhož dosahoval nižšího výdělku, má podle názoru soudu prvního stupně nárok na doplatek mzdy za dobu od 22.8.2007 do 31.12.2007 podle ustanovení §139 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném v době od 1.1.2007 do 31.12.2007.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.4.2011 č.j. 15 Co 317/2010-100 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku o zamítnutí žaloby) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.012,- Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Palatického. Odvolací soud setrval na svém názoru, že pro vznik nároku na doplatek do výše průměrného výdělku není nutné předchozí převedení zaměstnance na jinou práci, jestliže zaměstnavatel "prokazatelně vhodným pracovním místem pro takového zaměstnance nedisponuje", a že tento nárok není závislý na vyplacení odstupného podle ustanovení §67 zákoníku práce. Odvolací soud dodal, že, je-li ustanovení §139 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném v době od 1.1.2007 do 31.12.2007 uvozeno slovy "doplatek poskytovaný zaměstnanci převedenému", jedná se o "návětí, které vymezuje kategorii zaměstnanců, na které též dopadá úprava primárně uvedená v odstavci 1 ohledně doplatku mzdy u zaměstnanců, u kterých skutečně došlo k převedení na jinou práci, i na zaměstnance, s nimiž byl pracovní poměr skončen z důvodu, že pro něj zaměstnavatel nemá jinou vhodnou práci".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že podle správného jazykového výkladu se ustanovení §139 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném v době od 1.1.2007 do 31.12.2007 vztahuje na zaměstnance, který po dosažení nejvyšší přípustné expozice u dosavadního zaměstnavatele je nejdříve převeden na jinou (zdravotně a "kvalifikačně" vhodnou) práci a se kterým je poté, co tato práce odpadne (například z důvodu organizačních změn) a co dosavadní zaměstnavatel nemá pro něj jinou vhodnou práci, rozvázán pracovní poměr a zaměstnanec nastoupí do pracovního poměru k jinému zaměstnavateli. Úprava hmotného zabezpečení zaměstnanců je v zákoníku práce podle názoru žalovaného postavena na principu "buď jedno, nebo druhé"; zaměstnanci, který nebyl převeden na jinou práci a který rozváže pracovní poměr z důvodů vyjmenovaných v ustanovení §67 zákoníku práce, proto náleží odstupné podle tohoto ustanovení, nikoli však doplatek do průměrného výdělku, a naopak zaměstnanec, který byl po dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden na jinou práci a který nerozvázal pracovní poměr, má podle žalovaného nárok na doplatek do průměrného výdělku, ale odstupné mu nepřísluší. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, který podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zrušil a aby věc vrátil "soudu prvého stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí".
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, protože žalovaným podaný výklad ustanovení §139 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném v době od 1.1.2007 do 31.12.2007 je v rozporu "jak se slovním vyjádřením normy, tak i s účelem a smyslem sledovaným tímto ustanovením a logickými souvislostmi".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá doplatku do výše průměrného výdělku za dobu od 22.8.2007 do 31.12.2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení §41 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel je povinen převést zaměstnance na jinou práci, nesmí-li podle lékařského posudku vydaného zařízením pracovnělékařské péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice.
Podle ustanovení §41 odst. 6 zák. práce při převedení zaměstnance na jinou práci podle odstavců 1 až 3 je zaměstnavatel povinen přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci.
Podle ustanovení §139 odst. 1 zák. práce jestliže byl zaměstnanec převeden na jinou práci, než je sjednána, za niž přísluší nižší mzda nebo plat, z důvodů uvedených v §41 odst. 1 písm. a) až d) a odst. 4, přísluší mu po dobu převedení ke mzdě nebo platu doplatek do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením.
Podle ustanovení §139 odst. 2 zák. práce doplatek poskytovaný zaměstnanci převedenému na jinou práci z důvodů uvedených v §41 odst. 1 písm. b) přísluší i tehdy, jestliže ukončil pracovní poměr a nastoupil práci v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele, protože dosavadní zaměstnavatel pro něj nemá jinou vhodnou práci.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že žalobce v pracovním poměru u žalovaného vykonával v době od 1.4.1994 do 15.5.2007 práci mistra - inženýra důlního úseku v podzemí uranového dolu. Dohodou ze dne 15.5.2007 s ním žalovaný rozvázal pracovní poměr, neboť žalobce dosáhl nejvyšší přípustné expozice a žalovaný pro něj neměl jinou vhodnou práci; při skončení pracovního poměru obdržel od žalovaného odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku. V době od 22.8.2007 do 30.9.2008 žalobce vykonával práci montážníka v pracovním poměru u společnosti Correct okna s.r.o. se sídlem v Brně, Přadlácká č. 2, kde dosahoval nižšího výdělku než u žalovaného.
Z výše citovaných ustanovení zákoníku práce vyplývá, že zaměstnavatel je povinen zaměstnance, který nesmí podle závazného lékařského posudku nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo který dosáhl na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, převést na jinou práci, která je pro něj vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Jestliže za jinou vhodnou práci, na kterou byl převeden, přísluší zaměstnanci nižší mzda nebo plat, náleží mu po dobu převedení ke mzdě nebo platu doplatek do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval při výkonu sjednané práce před převedením. Doplatek ke mzdě nebo platu do výše průměrného výdělku příslušel rovněž zaměstnanci, který nebyl převeden na jinou vhodnou práci, protože zaměstnavatel pro něj takovou práci neměl, který z uvedených důvodů ukončil pracovní poměr a který nastoupil v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele práci, za níž mu příslušela nižší mzda nebo plat.
Výklad prosazovaný dovolatelem, podle něhož se ustanovení §139 odst. 2 zák. práce vztahovalo jen na zaměstnance, který byl nejdříve převeden u dosavadního zaměstnavatele na jinou vhodnou práci a se kterým zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr poté, co tato práce odpadla (např. z důvodu organizačních změn), nebere v úvahu, že uvedené ustanovení spojovalo ukončení pracovního poměru zaměstnance s okolnostmi uvedenými v ustanovení §41 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zaměstnanci, který by byl převeden na jinou práci z důvodů uvedených v ustanovení §41 odst. 1 písm. b) zák. práce a se kterým by poté zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr z jiných důvodů (např. z důvodu organizačních změn nebo pro porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci), by proto právo na doplatek ke mzdě nebo platu příslušejícím u nového zaměstnavatele do výše průměrného výdělku zaměstnance dosahovaného u dosavadního zaměstnavatele nemohlo vzniknout. Znění ustanovení §139 odst. 2 zák. práce nelze - i přes jeho ne zcela přesnou dikci - přikládat jiný význam než ten, že právo na doplatek ke mzdě nebo platu do výše průměrného výdělku příslušelo vedle zaměstnance převedeného na jinou práci z důvodů uvedených v §41 odst. 1 písm. b) zák. práce i zaměstnanci, který na jinou práci nemohl být převeden, protože zaměstnavatel pro něj neměl jinou vhodnou práci, který proto ukončil pracovní poměr a který nastoupil práci v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele.
Důvodnou dovolací soud neshledal ani námitku žalovaného, podle níž zaměstnanci, který nebyl převeden na jinou práci a který rozvázal pracovní poměr z důvodů vyjmenovaných v ustanovení §67 zák. práce, nenáleží doplatek do průměrného výdělku podle ustanovení §139 odst. 2 zák. práce, neboť mu přísluší odstupné podle ustanovení §67 zák. práce. Ustanovení §139 odst. 2 zák. práce (ani žádné jiné zákonné ustanovení) nepodmiňovalo vznik práva zaměstnance na doplatek ke mzdě nebo platu příslušejícím mu u nového zaměstnavatele do výše jeho průměrného výdělku dosahovaného u zaměstnavatele, se kterým zaměstnanec ukončil pracovní poměr z důvodů uvedených v §41 odst. 1 písm. b) zák. práce, tím, že by zaměstnanci nevzniklo při skončení pracovního poměru právo na odstupné podle ustanovení §67 zák. práce. Právo na doplatek do výše průměrného výdělku podle ustanovení §139 odst. 2 zák. práce proto mohlo vzniknout také zaměstnanci, který měl zároveň právo na odstupné podle ustanovení §67 zák. práce. Odvolatel při své argumentaci rovněž přehlíží, že odstupné od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru přísluší zaměstnanci pouze v případě rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem nebo dohodou (srov. §67 odst. 1 a 2 zák. práce); zaměstnanec, který by sám přistoupil k rozvázání pracovního poměru se zaměstnavatelem výpovědí danou např. z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, by právo na odstupné neměl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 9.705,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 10.005,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát Mgr. Pavel Palatický osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 2.001,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 12.006,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu