ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3104.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3104/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. J. B. , zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13, proti žalovanému OSA – Ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním, o. s. se sídlem v Praze 6, Čs. armády č. 786/20, IČO 63839997, zastoupenému JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 36/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010, č. j. 15 Co 578/2009-175, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. června 2009, č. j. 19 C 36/2007-130 (s výjimkou výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru žalobkyně ze dne 22. 2. 2007, „realizovaná dozorčí radou žalovaného“, je neplatná), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 22. 2. 2007 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně: a) jako předsedkyně představenstva žalovaného vytvořila Jednací řád představenstva OSA, datovaný 10. 4. 2006 a podepsaný členy představenstva, což byla žalobkyně a Ing. Petr Řihák, ve skutečnosti však vytvořila tento Jednací řád teprve dne 6. 11. 2006, přičemž „instruovala zaměstnance OSA, aby neposkytovali novému členu představenstva OSA žádné interní informace a podklady OSA a vydala pokyn, aby novému členu představenstva byl zamezen přístup do budovy, b) vydala „Příkaz představenstva OSA č. 4/2006“ s datem 13. 3. 2006, kterým byla zřízena funkce generální ředitelky, jménem žalovaného podepsala jmenování sama sebe do funkce generální ředitelky OSA (písemný úkon je datován 15. 3. 2006) a „spolu s Ing. Petrem Řihákem uzavřela sama se sebou jménem OSA smlouvu o pracovních a mzdových podmínkách vedoucího zaměstnance“ (rovněž s datem 15. 3. 2006), c) dne 2. 11. 2006 uzavřela ujednání o rozsahu vzájemné spolupráce se společností Cleverlance Enterprise Solutions a. s., a to v rozporu s článkem 8.9.1 Stanov OSA, který stanoví nutnost předchozího souhlasu dozorčí rady OSA, a d) dne 19. 10. 2005 jako předsedkyně představenstva podepsala dodatek ke smlouvě uzavřené „mezi OSA a PRS“ dne 1. 1. 1971, jímž byla společnosti PRS poskytnuta výhoda oproti ostatním zahraničním i tuzemským zastupovaným subjektům a porušena tak zásada zastupovat nositele práv za rovných podmínek. Každé z jednotlivých jednání žalobkyně shledal žalovaný jako závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Výpověď z pracovního poměru stejného data a stejného obsahu dala žalobkyni rovněž dozorčí rada žalovaného.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že se jednání uvedeného ve výpovědi z pracovního poměru pod bodem a) vůbec nedopustila a že jednání uváděná pod body b) až d) nejsou porušením povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci. Namítá rovněž, že žalovaným tvrzené porušení pracovních povinností „nedosahuje požadované intenzity pro to, aby mohlo být označeno za závažné porušení“, a že žalovaným nebyla dodržena lhůta pro dání výpovědi podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce, neboť o „údajném neposkytování informací či součinnosti Ing. D.“ se žalovaný musel dozvědět v období od 7. 11. 2006 do 19. 12. 2006, o jmenování do funkce generální ředitelky se žalovaný dozvěděl nejpozději 30. 3. 2006 a o uzavření dohody se společností Cleverlance Enterprise Solutions a. s. byl informován nejpozději dnem 19. 12. 2006, kdy se stal členem představenstva Ing. Strejček a došlo k formálnímu předání funkcí.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, č. j. 19 C 36/2007-130, určil, že výpověď z pracovního poměru žalobkyně ze dne 22. 2. 2007, „realizovaná dozorčí radou žalovaného“, je neplatná, „žalobu s návrhem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobkyně ze dne 22. 2. 2007, realizované představenstvem žalovaného“, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně byla v pracovním poměru u žalovaného ode dne 23. 10. 2000 s druhem práce právník. Na zasedání dozorčí rady dne 18. 1. 2005 byla zvolena do funkce předsedkyně představenstva a dne 13. 9. 2005 bylo „její zvolení potvrzeno“. Následně byla dne 4. 10. 2005 mezi účastníky uzavřena „smlouva o výkonu funkce“ předsedkyně představenstva „v pracovním poměru“. Odvoláním z funkce předsedkyně představenstva ke dni 19. 12. 2006 rozhodnutím dozorčí rady žalovaného „její pracovní poměr u žalovaného podle ustanovení §65 odst. 3 tehdy platného zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce neskončil“. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o jejím dalším pracovním zařazení u žalovaného a žalobkyně se tak stala řadovým zaměstnancem; v souladu se stanovami žalovaného zaměstnavatelská práva vůči ní vykonávalo představenstvo, nikoliv dozorčí rada. Výpověď z pracovního poměru jí proto mohlo dát jen představenstvo, ne dozorčí rada; z toho důvodu výpověď, kterou dala žalobkyni dozorčí rada, je neplatná. Soud prvního stupně dále dovodil, že „důvody výpovědi uvedené pod písmeny a), b), c) jsou naplněny“, neboť žalobkyně se uvedených jednání dopustila a tím závažně porušila povinnosti vyplývající ze stanov žalovaného, pracovního řádu a usnesení dozorčí rady. Výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 2. 2007 daná žalobkyni představenstvem žalovaného je platná a pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil ke dni 30. 4. 2007. O důvodech výpovědi z pracovního poměru uvedených pod body a), b) a c) se žalovaný dozvěděl v lednu a únoru 2007 a v těchto případech byla zachována lhůta dvou měsíců pro dání výpovědi z pracovního poměru. U jednání uvedeného pod bodem d) výpovědi z pracovního poměru uplynula objektivní lhůta jednoho roku ode dne, kdy důvod výpovědi vznikl, dne 19. 10. 2006, neboť „dodatek mezi žalovaným a PRS byl uzavřen 19. 10. 2005“. Proto žalovaný z tohoto důvodu nemohl žalobkyni dát výpověď z pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 15 Co 578/2009-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku ve věci samé II. a ve výroku o nákladech řízení“ a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.080,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Nekoly. Skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně, považoval odvolací soud za správná, přesvědčivá a logická, zcela v kontextu s provedenými důkazy. Soudu prvního stupně sice vytknul „jisté stylistické neobratnosti“ („žalobkyni ani svědkovi Řihákovi soud prvního stupně zčásti neuvěřil, uvádí však reprodukci jejich výslechu jako zjištění“), ale toto pochybení nemá vliv na srozumitelnost a přezkoumatelnost rozsudku. Odvolací soud se také ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že každý z uvedených tří skutků hodnotil jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci. Závažnost porušení povinnosti žalobkyní je dána tím, že žalobkyně se uvedeného jednání dopustila jako předsedkyně představenstva žalovaného, že postupovala proti zájmům žalovaného a že uzavřením pracovní smlouvy v rozporu s pracovním řádem se pokusila získat na úkor žalovaného neoprávněný příjem a další výhody. Za této situace nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnával. Při posuzování počátku běhu lhůty k podání výpovědi z pracovního poměru odvolací soud dospěl k závěru, že o jednání žalobkyně, které se týkalo uzavření pracovní smlouvy na generální ředitelku, a o ujednání o rozsahu vzájemné spolupráce se společností Cleverlance Enterprise Solutions a. s., se žalovaný prokazatelně dozvěděl až po odvolání žalobkyně z funkce předsedkyně představenstva, a to v lednu či v únoru 2007, a o tom, že svědkyně Renata Novotná na příkaz žalobkyně dne 6. 11. 2006 upravila jednací řád představenstva, datovaný dnem 10. 4. 2006, se předseda dozorčí rady dozvěděl od jmenované svědkyně e-mailem ze dne 6. 2. 2007 a na schůzi dozorčí rady dne 20. 2. 2007 o tomto informoval ostatní členy dozorčí rady.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí „bez bližšího odůvodnění ztotožnil s právním posouzením závažnosti porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci se soudem prvního stupně“. Dovolatelka je toho názoru, že její jednání, pro které jí byla dána výpověď z pracovního poměru, nebylo porušením povinností vyplývajících z právních předpisů, protože se naopak jednalo o jednání učiněné zcela v souladu s právními a interními předpisy žalované. Při posuzování stupně intenzity porušení pracovních povinností odvolací soud pominul osobu žalobkyně, nezabýval se jejím dosavadním postojem k plnění pracovních úkolů, řádně nezhodnotil povahu jejího pracoviště ani dobu a situaci, v níž mělo dojít k porušení pracovních povinností. Závěr odvolacího soudu o míře intenzity porušení pracovních povinností je pro neúplnost nezbytných východisek nesprávný. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl ke správnému závěru, že pouze představenstvo žalovaného bylo oprávněno dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru. Z toho důvodu bylo nutné zkoumat, s ohledem na dvouměsíční prekluzivní lhůtu, kdy se o důvodu k výpovědi dozvědělo představenstvo žalovaného, nikoliv dozorčí rada. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že o „všech údajných porušeních, tedy údajné antidataci jednacího řádu představenstva, jmenování žalobkyně do funkce generální ředitelky a následném uzavření smlouvy, o zahájení spolupráce se společností Cleverlance Enterprise Solutions a.s., byl již v průběhu roku informován i tehdy druhý člen představenstva Ing. Řihák“. Podle dovolatelky lze proto konstatovat, že, „pokud se o těchto porušení pracovních povinností žalobkyní dověděl druhý člen tehdy dvoučlenného představenstva, je toto nutné považovat s ohledem na dvouměsíční lhůtu k dání výpovědi dle §58 odst. 1 zákoníku práce za den, kdy se o porušení pracovních povinností dověděl zaměstnavatel“. Odvolací soud tak nesprávně posoudil, že představenstvo se o všech tvrzených údajných porušeních pracovních povinností žalobkyní dozvědělo až v lednu či únoru 2007. Protože výpověď z pracovního poměru byla dána žalobkyni až „dne 23. února 2007, tj. zcela evidentně až po uplynutí dvouměsíční lhůty dle §58 odst. 1 zákoníku práce“, jedná se z tohoto důvodu o neplatnou výpověď. O všech uvedených skutečnostech se navíc „noví členové představenstva žalované zvolení po odvolání žalobkyně z funkce předsedkyně představenstva či krátce před tím“, dozvěděli v den odvolání žalobkyně z funkce předsedkyně představenstva, tj. dne 19. prosince 2006, resp. 21. prosince 2006, tj. v den odvolání žalobkyně z funkce generální ředitelky. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (otázku možnosti výkonu činnosti statutárního orgánu v pracovním poměru posoudily soudy v rozporu s judikaturou), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno [skutková zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhají (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a dovolatelka jejich správnost ani nezpochybňuje], že žalobkyně byla u žalovaného v pracovním poměru ode dne 23. 10. 2000 nejprve jako právník a před zvolením do funkce předsedkyně představenstva vykonávala funkci vedoucí odboru vysílacích práv. Dne 18. 1. 2005 byla zvolena dozorčí radou žalovaného do funkce předsedkyně představenstva žalovaného na dobu určitou a dne 13. 9. 2005 byla do této funkce zvolena na dobu neurčitou. Dne 4. 10. 2005 uzavřela žalobkyně s žalovaným „smlouvu o výkonu funkce” na výkon funkce předsedkyně představenstva žalovaného. Dne 5. 12. 2006 byla na zasedání dozorčí rady žalovaného žalobkyně s účinností ke dni 19. 12. 2006 z funkce předsedkyně představenstva žalovaného odvolána. Dopisem ze dne 22. 2. 2007 žalovaný rozvázal s žalobkyní pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení §52 písm. g) zák. práce, jež spočívají v tom, že žalobkyně dne 6. 11. 2006 antidatovala jednací řád představenstva žalovaného ze dne 10. 4. 2006, že účelově zřídila funkci generálního ředitele žalovaného, do této funkce jmenovala sama sebe a sama se sebou uzavřela dne 15. 3. 2006 smlouvu o pracovních a mzdových podmínkách vedoucího zaměstnance, že dne 2. 11. 2006 uzavřela ujednání o rozsahu vzájemné spolupráce se společností Cleverlance Enterprise Solutions a. s. a že dne 19. 10. 2005 uzavřela dodatek ke smlouvě, uzavřené dne 1. 1. 1971 mezi „OSA a PRS“.
Za uvedené situace řešil odvolací soud mimo jiné otázku, zda se žalobkyně jednáními popsanými v dopise ze dne 22. 2. 2007 dopustila porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22. 2. 2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 7. 2007 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jež je mu ve výpovědi z pracovního poměru vytýkáno, a zda toto porušení dosahuje intenzity předvídané v ustanovení §52 písm. g) zák. práce, příp. §55 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé, závažné nebo méně závažné).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) však přehlédl, že v dopise ze dne 22. 2. 2007 je žalobkyni vytýkáno pouze porušení těch povinností, jež měla při výkonu funkce předsedkyně představenstva žalovaného. Přitom v rozhodování soudů byl již dříve přijat (a dosud je jako správný přijímán) názor, že činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru. Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy, ale řídí se obsahem společenské smlouvy (srov. za obsahově shodné dřívější právní úpravy názor vyslovený v obdobné věci v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Jmenováním do funkce předsedy představenstva proto nemůže být platně založen (ani změněn dosavadní) pracovní poměr. Obdobné platí také pro statutární orgány občanských sdružení, vzniklých podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (u nich se vznik, obsah a zánik tohoto právního vztahu řídí obsahem stanov), ledaže by stanovami bylo určeno, že jmenováním (nebo volbou) na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr (srov. §33 odst. 2 zák. práce a §6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů); ze stanov žalovaného však skutečnost, že by funkce předsedy představenstva byla vykonávána v pracovním poměru, nevyplývá. Skutečnost, že fyzická osoba je předsedou představenstva obchodní společnosti (nebo občanského sdružení) sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností (nebo občanským sdružením) pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, jestliže jeho náplní není výkon činnosti předsedy představenstva. Stejné však platí obráceně, že dosavadní existence pracovněprávního vztahu mezi fyzickou osobou a společností (občanským sdružením) nebrání tomu, aby se tato fyzická osoba stala předsedou představenstva téže společnosti (téhož občanského sdružení). Podstatné je, že obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti předsedy představenstva, ale může se týkat jen činnosti od práce předsedy představenstva odlišné. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že (jako v projednávané věci) je mezi občanským sdružením a předsedou představenstva uzavřena „smlouva o výkonu funkce“ nebo jinak nazvaná smlouva (jejímž obsahem jsou pouze činnosti předsedy představenstva), kterou účastníci považují za podklad vzniku (nebo změny obsahu) pracovněprávního vztahu.
Jestliže tedy žalobkyně nemohla vykonávat (a nevykonávala) funkci předsedkyně představenstva žalovaného v pracovním poměru, nemůže být ani případné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci předsedkyně představenstva důvodem k výpovědi z pracovního poměru, a to bez ohledu na to, zda v té době trval nebo netrval také její pracovněprávní vztah k žalovanému.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto (včetně akcesorických rozhodnutí soudů obou stupňů o nákladech řízení) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu