ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3159.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3159/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců neznámých dědiců po P. F., zemřelém dne 23. května 2012, zastoupených opatrovníkem doc. JUDr. M. K., proti žalované Nadaci Jaroslava Foglara v likvidaci se sídlem v Praze 3, Křišťanova č. 18, IČO 65397819, zastoupené Mgr. Danem Loukotou, advokátem se sídlem v Praze 5, Zubatého č. 450/19, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 214/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 11 Co 403/2008-701, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Dana Loukoty, advokáta se sídlem v Praze 5, Zubatého č. 450/19.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 22.5.2000 se procesní předchůdce žalobců P. F. domáhal určení, že „závěť sepsaná J. F., zemřelým dne 23.1.1999 (dále také jen „zůstavitel“), dne 26.4.1996 ve formě notářského zápisu JUDr. E. J., notářkou se sídlem v Praze, podle které je jediným dědicem J. F. žalovaná, je neplatná“. Uvedl, že závěť ze dne 26.4.1996 „nemůže být platným právním úkonem“, neboť zůstavitel pro těžkou vadu zraku a pro používání silných léků „nebyl schopen číst“ a protože „sepsání notářského zápisu o závěti nebyli přítomni dva svědci úkonu“; dále že Nadace Jaroslava Foglara, v likvidaci „neexistuje jako právní subjekt a neexistovala ani v den smrti zůstavitele“, neboť „nedošlo k její registraci“ ani „k zápisu do nadačního rejstříku“ a že proto žalovaná „nemůže být dědicem“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1.3.2001, č. j. 12 C 214/2000-83, ve znění usnesení ze dne 13.4.2001, č. j. 12 C 214/2000-90, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že Nadace Jaroslava Foglara byla „řádně zřízena“ a ke dni smrti zůstavitele existovala, neboť nedošlo k jejímu výmazu z rejstříku podle §7 zákona č. 227/97 Sb., resp. k jejímu zániku. Notářský zápis ze dne 26.4.1996 „nesplňuje obecnou formální náležitost notářské listiny podle §59 odst. 3 notářského řádu“ a nelze jej považovat za „veřejnou listinu“, neboť notářka podepsala listinu v pořadí před zůstavitelem. Poté, co vzal za prokázané, že „zůstavitel byl již od dětství stižen poruchou zraku“; že vlastnil speciální pomůcky (lupy, podložku s širokým řádkováním pro psaní rukou) a „pro čtení a psaní je běžně používal“; že „text psaný strojem s běžnými typy písma mohl přečíst pouze za pomoci speciální pomůcky – lupy“; že notářský zápis ze dne 26.4.1996 neobsahuje doložku o tom, že by se zůstavitel s obsahem tohoto zápisu seznámil „za pomoci lupy“ a že zůstavitel „ke čtení notářského zápisu lupu nepoužil“, soud prvního stupně dovodil, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 nebyl zůstavitelem před schválením přečten ve smyslu ustanovení §63 písm. g) notářského řádu. Jelikož „nebyla dodržena zákonem stanovená formální náležitost notářské listiny, soud prvního stupně uzavřel, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 je „podle §40 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatný“.
K odvolání žalované, JUDr. E. J. a R. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.5.2002, č. j. 15 Co 349/2001, 15 Co 409/2001-315, odmítl odvolání JUDr. E. J. a R. K. a rozsudek soudu prvního stupně „doplněný usnesením ze dne 13.4.2001“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. O náležitostech notářského zápisu ze dne 26.4.1996 dospěl odvolací soud k závěru, že zvláštní úprava náležitostí notářského zápisu obsažená v části šesté notářského řádu „má přednost před obecnou úpravou obsaženou v ustanovení §59 notářského řádu“. Protože zvláštní úprava „dává přednost“ splnění náležitostí notářského zápisu stanovených v §63 notářského řádu, nikoli pořadí podpisů při podepisování notářské listiny, nelze z nesplnění požadavku ohledně pořadí podpisů dovozovat neplatnost notářské listiny, když (jinak) závazné předpoklady stanovené v ustanovení §63 notářského řádu byly splněny. Odvolací soud uzavřel, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 splňuje náležitosti notářského zápisu a „je platným právním úkonem“. Vytknul soudu prvního stupně, že z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, z čeho dovodil, že „zůstavitel běžně používal pomůcky ke čtení a psaní“ a že „mohl číst a psát jen s těmito pomůckami“, a napadený rozsudek soudu prvního stupně označil za „nepřezkoumatelný“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16.9.2003, č. j. 12 C 214/2000-399, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu ohledně náležitostí notářského zápisu ze dne 26.4.1996 soud prvního stupně uvedl, že „nesplnění pořadí podpisů podle §59 odst. 3 notářského řádu nemá za následek neplatnost notářského zápisu, jsou-li splněny náležitosti podle §63 notářského řádu“, a že notářský zápis ze dne 26.4.1996 „není neplatný pro nedostatek právní formy“. Poté, co doplnil dokazování, vzal za prokázané, že zůstavitel byl v době sepisu závěti schopen předmětnou závěť přečíst „za pomocí optických pomůcek, které nejsou optickými pomůckami speciálními, nýbrž běžnými“, a uzavřel, že „nebylo třeba postupovat dle §65 odst. 1 a 2 a §68 odst. 3 notářského řádu a notářský zápis ze dne 26.4.1996 „je platným právním úkonem“, když žalobcem tvrzené skutečnosti ohledně neplatnosti závěti nebyly prokázány.
K odvolání procesního předchůdce žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.2.2004, č. j. 15 Co 536/2003-432, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.9.2003, č. j. 12 C 214/2000-399, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že závěry obsažené v napadeném rozsudku jsou „nepřezkoumatelné“, neboť soud nehodnotil všechny provedené důkazy (zejména obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 13 D 129/99, obsah spisu Obvodního úřadu pro Prahu 3 č.j. 286/96 T, svědeckou výpověď JUDr. E. J., závěť zůstavitele ze dne 26.4.1996). Námitku žalobce, že žalovaná nemá právní subjektivitu, odmítl s odůvodněním, že „nadace byla zůstavitelem zřízena“, když „návrh byl zůstavitelem podepsán a dne 5.6.1996 byla nadace Obvodním úřadem pro Prahu 3 řádně v souladu s §20 písm. b/ odst. 3 obč. zák., v tehdy platném znění, registrována“. Ke dni smrti zůstavitele nedošlo k výmazu žalované a tedy ani k jejímu zániku. Námitku žalobce, že nadace Jaroslava Foglara není totožným subjektem s nadací Jaroslava Foglara v likvidaci, odmítl jako nedůvodnou. Ohledně postupu při podepisování notářského zápisu a schopnosti zůstavitele seznámit se s obsahem notářského zápisu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a uzavřel, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 obsahující závěť zůstavitele „není neplatný pro nedostatek formy“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16.7.2004, č. j. 12 C 214/2000-451, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že „žaloba nemůže obstát, neboť sporná skutečnost, která je jejím předmětem, jakkoli je její vyřešení významné, je pouze posouzením předběžné otázky pro konečné určení, zda žalovaná je či není dědicem zůstavitele“ a žalobu zamítl „pro nedostatek naléhavého právního zájmu“.
K odvolání procesního předchůdce žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.2.2005, č. j. 11 Co 350/2004-469, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.7.2004, č. j. 12 C 214/2000-451, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co připustil změnu žalobního petitu tak, že „vedle dosud požadovaného určení neplatnosti závěti se žalobce domáhá i určení, že je dědicem a že žalovaná dědicem není“, uložil soudu prvního stupně, aby posoudil „v jakém rozsahu je nyní změněný žalobní petit po formální stránce způsobilý pro rozhodnutí podle §175k odst. 2 o.s.ř.“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 5.5.2008, č. j. 12 C 214/2000-649, ve znění usnesení ze dne 22.7.2009, č. j. 12 C 214/2000-706, zamítl žalobu o určení, že závěť zůstavitele je neplatná, žalobu o určení, že procesní předchůdce žalobců je dědicem zůstavitele a žalobu o určení, že žalovaná není dědicem zůstavitele; o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že procesnímu předchůdci žalobců uložil povinnost zaplatit žalované částku 50.325 Kč k rukám zástupce žalované a České republice na soudním poplatku částku 1.500 Kč „do pokladny“ Obvodního soudu pro Prahu 3 a žalované uložil povinnost zaplatit České republice částku 57.418,50 Kč „do pokladny“ Obvodního soudu pro Prahu 3. Soud prvního stupně nejprve dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závěti ze dne 26.4.1996, neboť „lze žalovat přímo na určení samotného práva“, ani na určení, že je dědicem po zůstaviteli, neboť „sporná otázka mezi účastníky by tak odstraněna nebyla“ a „určení právního postavení žalobce by se nestalo jistým“, když najisto vyřešit právní postavení účastníků dědického řízení, může pouze žaloba, jíž se žalobce domáhá určení, že žalovaná není dědicem po zůstaviteli. Z hlediska skutkového stavu vzal mimo jiné za prokázané, že Obvodní úřad pro Prahu 3 „dne 5.6.1996 provedl registraci Nadace Jaroslava Foglara“ a „rozhodnutím ze dne 22.3.1999, č.j. OSO/783/99/ci, rozhodl o zrušení Nadace Jaroslava Foglara a nařídil její likvidaci, neboť nebyl v zákonem stanovené lhůtě, tj. do 1.1.1999, podán návrh na zápis nadace u příslušného soudu“. Ohledně pořadí podpisů při sepisování závěti ze dne 26.4.1996 vycházel soud ze zjištění, že notářka JUDr. E. J. podepsala notářský zápis obsahující závěť „před zůstavitelem“. O schopnosti zůstavitele seznámit se s textem závěti a porozumět textu závěti vzal soud za prokázané, že zůstavitel sice „trpěl od dětství dalekozrakostí, byl tupozraký na pravé oko, které šilhalo dovnitř, postupem času se u něho rozvíjel šedý zákal obou očí, skleróza sítnicových cév obou očí, věkem podmíněná degenerace center sítnice obou očí“, že však znaleckými posudky z oboru očního lékařství zpracovanými MUDr. Stiborem, CSc. a Fakultní nemocnicí v Brně „nebylo prokázáno, že by zůstavitel nebyl schopen notářský zápis přečíst vůbec, případně bez speciálních optických pomůcek“. Ohledně zdravotního stavu zůstavitele v den sepsání předmětné závěti soud uzavřel, že námitka žalobce, že zůstavitel nebyl schopen učinit právní úkon z důvodu svého onemocnění a z důvodu užívání předepsaných léků, „byla jednoznačně vyvrácena“ ústavním znaleckým posudkem Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 15.12.2005. Vázán právními názory odvolacího soudu vyslovenými v předchozích zrušovacích rozsudcích, soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalovaná má právní subjektivitu a je osobou totožnou se závětním dědicem“, že „nesplnění pořadí podpisů podle §59 odst. 3 not. řádu nemá za následek neplatnost notářského zápisu, jsou-li splněny náležitosti podle §63 not. řádu“, že zůstavitel „byl schopen se s textem závěti seznámit za pomocí běžných optických pomůcek“ a „nebylo třeba postupovat podle §65 odst. 1, 2 a §68 odst. 3 not. řádu“ a že notářský zápis ze dne 26.4.1996 obsahující závěť J. F. „není neplatný pro nedostatek právní formy“, a uzavřel, že závěť ze dne 26.4.1996 je „platným právním úkonem“ a žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaná není dědicem po zůstaviteli „neshledal důvodnou“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.6.2009, č.j. 11 Co 403/2008-701, ve znění usnesení ze dne 29.1.2010, č. j. 11 Co 403/2008-721, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve všech výrocích, pouze „v zamítavém výroku I. ve věci samé“ jej upřesnil tak, „že se jedná o závěť ze dne 26.4.1996“; současně procesnímu předchůdci žalobců uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.614 Kč k rukám jejího zástupce. Ztotožnil se „se závěry a názory soudu prvního stupně“, na něž „pro stručnost“ odkázal a „zdůraznil“, že žalobci se nepodařilo prokázat, že „zůstavitel nebyl – bez optických pomůcek, jimiž byly zůstavitelovy brýle a jím používaná lupa – schopen se seznámit s obsahem závěti“; že „oba znalecké posudky dospěly v posuzované otázce ke shodnému závěru“; že „obdobná situace byla i v posouzení otázky duševní schopnosti zůstavitele ohledně posouzení daného právního úkonu, kterou namítal žalobce jako důsledek medikamentózní léčby“; že „proti tomuto znaleckému posudku (zpracovanému Psychiatrickou léčebnou v Bohnicích) navíc účastníci ničeho po odborné stránce nenamítali“. Dále dospěl k závěru, že „otázku pasivní legitimace žalované a její totožnost se závětním dědicem“ soud prvního stupně posoudil správně, přičemž odkázal na názor odvolacího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 25.2.2004, č. j. 15 Co 536/2003-432, a podotknul, že je to „právě žalobce, který takovýto subjekt žaluje“. K odvolací námitce, že k zaregistrování nadace nedošlo „v řádném správním řízení zakončeném adekvátní formou rozhodnutí“, uvedl, že „ke zřízení nadace došlo v souladu s ustanovením §20 písm. b) odst. 3 obč. zák., v tehdy platném znění“, když správní rozhodnutí nelze přezkoumávat v řízení zahájeném podle §175k odst. 2 o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal procesní předchůdce žalobců dovolání. Namítá, že závěť ze 26.4.1996 „není veřejnou listinou“ a je neplatná, neboť „notář podepsal notářský zápis o závěti a připojil k němu otisk úředního razítka, aniž by ho (předtím) podepsal účastník (zůstavitel)“. Tím „nebyl dodržen zákonný postup sepsání notářského zápisu“ podle ustanovení §59 odst. 3 notářského řádu. Domnívá se, že „pro sepisování právních úkonů o notářských zápisech platí nejen zvláštní ustanovení o notářské činnosti (§62 – 71 not. ř.), ale i příslušná obecná ustanovení o notářské činnosti“, neboť použití úpravy obsažené v §59 notářského řádu „není vyloučeno zvláštní úpravou notářského řádu“ a považuje za nelogický „postup, kdy by notářský zápis nejprve měl podepisovat notář a pak teprve účastníci“; v takovém případě by totiž účastníci podepisovali již „ukončený dokument“. Proto je přesvědčen, že „podpis notáře (a otisk jeho úředního razítka) může být na listinu připojen až na závěr notářského zápisu“, protože „jen tak může notář potvrdit průkaznost listiny“. Má za to, že „postup notáře, který podepíše notářský zápis ještě před podpisem účastníka notářského zápisu“, je důvodem neplatnosti tohoto právního úkonu. Dále namítá, že „nebyl dodržen ani požadavek podle §63 písm. g) not. ř.“. K tomu uvedl, že „potvrzení, že účastník schválil notářský zápis co do obsahu, nic nevypovídá o tom, že by účastník schválil notářský zápis co do formy nebo co do postupu sepsání a není tedy potvrzením o tom, že by účastník schválil úplný notářský zápis“. Domnívá se, že k této „vadě“ notářského zápisu „měl soud prvního stupně i odvolací soud přihlédnout z úřední povinnosti“. Protože se soudy touto vadou nezabývaly, je rozhodnutí odvolacího soudu „nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že závěť zůstavitele je neplatná) a rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaná není dědicem zůstavitele a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že, „splňuje-li notářský zápis požadavky kladené na něj zvláštními ustanoveními notářského řádu, je nutné jej považovat za platný, bez ohledu na skutečnost, že nebyly naplněny požadavky obecných ustanovení“ a že při sepisu závěti „jednotlivé úkony zúčastněných osob na sebe bezprostředně navazovaly“. Výklad dovolatele považuje za „vrcholně formalistický a stojící proti jasně projevené vůli zůstavitele a účelu zákona“, když „dovolatelem tvrzený nesprávný postup notářky“ ze samotné závěti nelze rozeznat.
Protože dosavadní žalobce P. F. v průběhu dovolacího řízení zemřel a protože jeho dědici nebyli známi (dědické řízení po P. F. bylo zastaveno, neboť zůstavitel nezanechal žádný majetek), dovolací soud usnesením ze dne 1.11.2012, č.j. 21 Cdo 3159/2010-761, rozhodl, že v dalším řízení bude namísto žalobce P. F. pokračováno s neznámými dědici po P. F., a ustanovil jim opatrovníka doc. JUDr. M. K., CSc., advokáta.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelé nezpochybňují), že zůstavitel J. F. byl svobodný, bezdětný a žil osaměle. V průběhu řízení o dědictví, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 129/99, byla soudu předložena závěť sepsaná notářským zápisem ze dne 26.4.1996, ve které zůstavitel ustanovil „dědicem veškerého svého majetku Nadaci Jaroslava Foglara se sídlem v Praze 3, Křišťanova č. 18“. Protože procesní předchůdce žalobců zpochybnil platnost závěti, Obvodní soud pro Prahu 3 mu usnesením ze dne 12.4.2000, č.j. 13 D 129/99-180, uložil, aby ve stanovené lhůtě podal žalobu o určení, že „závěť zůstavitele sepsaná dne 26.4.1996 notářským zápisem, čj. NZ 57/96, JUDr. E. J., notářky v Praze, je neplatná pro nedostatek formy, spočívající v nepřítomnosti dvou svědků úkonů, jejichž účast vzhledem k zůstavitelově neschopnosti číst a sám se obeznámit s obsahem závěti, byla dne 26.4.1996 při sepsání závěti ve formě notářského zápisu nezbytná“.
Zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu (§476d obč. zák.).
Notářským zápisem se rozumí listina sepsaná notářem, která splňuje náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád, ve znění ve znění účinném do 30.6.2010 (dále též jen „not.ř.“), a která tak má (srov. §6 not.ř.) povahu veřejné listiny (srov. §134 o.s.ř.).
Notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok úkonu, b) jméno a příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k právním úkonům, e) údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g) údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka notáře a jeho podpis (§63 not. ř.).
Účastníci, svědci, důvěrníci a tlumočníci podepisují na konci notářské listiny před podpisem notáře, který ke svému podpisu připojí úřední razítko notáře (§59 odst. 3 not. ř.).
Listiny vyhotovené notářem podle ustanovení §6 not.ř. jsou veřejnými listinami jen za předpokladu, že splňují náležitosti stanovené pro ně zákonem. Za náležitosti, které musí splňovat notářská listina, je třeba považovat jednak zvláštní náležitosti stanovené pro jednotlivé druhy notářských listin v ustanoveních části šesté notářského řádu (zejména §63 not.ř.), jednak obecné formální náležitosti každé notářské listiny podle ustanovení §58 a §59 not.ř. Přitom obecně platí, že ustanovení zvláštní části mají přednost před ustanoveními obsaženými v části obecné.
Přestože právní teorie dříve zastávala názor, že nesplnění jen některé z předepsaných náležitostí má za následek, že listinu sepsanou notářem nelze považovat za listinu veřejnou, postupně se prosazuje méně rigorózní výklad. Ten vychází ze závěru, že absentuje-li v notářské listině náležitost, která je jen málo významná, může se - s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu - přesto jednat o listinu veřejnou (srov. právní názor vyjádřený in Bílek, P.; Fiala, R., Jindřich, M.; Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví, komentář, 4. vydání 2010, C.H.Beck, str. 50).
Podobně judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že náležitosti notářských listin jsou z hlediska kvality různě závažné. Pouze v případě, že by chyběly takové náležitosti, bez nichž by nebylo možno individualizovat notářský zápis, účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou součástí notářského zápisu, bylo by nutno dojít k závěru, že písemnost nelze považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976, sp. zn. 4 Cz 34/76, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1977; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že notářský zápis N 66/96, NZ 57/96, sepsaný JUDr. E. J. dne 26.4.1996 obsahuje v záhlaví údaj o tom, že zápis byl sepsaný „dne dvacátého šestého dubna roku tisícího devítistého devadesátého šestého (26.4.1996) přede mnou JUDr. E. J., notářkou v Praze, na místě samém, tj. ve Fakultní Thomaerově nemocnici v Praze 4-Krči, Vídeňská 800 – Pavilon K, za přítomnosti účastníka“, poté je uveden údaj o prohlášení účastníka, že je způsobilý k právním úkonům a že totožnost účastníka byla zjištěna z předloženého občanského průkazu. Dále notářský zápis obsahuje označení účastníka (zůstavitele) „J. F.“. Po slovech „Jmenovaný účastník učinil dnes přede mnou, notářkou, tuto svoji závěť“ následuje tento text: „Za prvé: Dědicem veškerého mého majetku ustanovuji Nadaci Jaroslava Foglara se sídlem Praha 3, Křišťanova 18. Toto je moje jediná závěť.“. Notářský zápis je zakončen slovy: „Potvrzuji, že jsem tento notářský zápis sepsala, účastník si jej přečetl, co do obsahu schválil a vlastnoručně podepsal“. Pod textem následuje vlevo podpis notářky JUDr. E. J., uprostřed otisk kulatého úředního razítka notářky a vpravo podpis J. F. Dále bylo v projednávané věci zjištěno, že notářka JUDr. E. J. podepsala notářský zápis obsahující závěť před zůstavitelem, když sama vypověděla, že „…byla vyhotovena závěť, byla vyndána ze stroje, já jsem ten notářský zápis podepsala, opatřila razítkem, tak to dělám vždycky, aby účastník dostal listinu úplnou, aby neměl pocit, že podepisuje polotovar…“.
Dovolatelé namítají, že v posuzovaném případě nebyla splněna obecná náležitost notářské listiny stanovená v ustanovení §59 odst. 3 not.ř. (tj. pořadí podpisů notářské listiny) a dovozují z toho, že předmětnou listinu nelze považovat za veřejnou listinu a závěť je proto neplatná. Dovolací soud jejich závěr o neplatnosti závěti nesdílí.
Z výše uvedeného vyplývá, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 má všechny náležitosti vyjmenované v ustanovení §63 not.ř., když obsahuje označení účastníka i notáře, který notářský zápis sepsal; prohlášení účastníka, že je způsobilý k právním úkonům; údaj, jak byla ověřena totožnost účastníka; text závěti; údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníkem schválen; podpis účastníka (zůstavitele) a podpis notářky a otisk jejího úředního razítka.
I když dovolatelům je nutno dát za pravdu, že obecnou praxí je, že notář sám podepisuje notářský zápis až poté, co jej podepíší všechny ostatní zúčastněné osoby, a že postup zvolený notářkou JUDr. E. J. v dané věci ohledně pořadí podpisů nebyl správný, nelze pouze ze skutečnosti, že notářka podepsala notářský zápis ze dne 26.4.1996 jako první, tj. před zůstavitelem, dovodit nedostatek formy tohoto notářského zápisu a tudíž neplatnost v něm obsaženého právního úkonu (závěti), jestliže jinak předmětný notářský zápis splňuje všechny náležitosti vyjmenované v §63 not. ř.
Jak bylo výše uvedeno je třeba rozlišovat mezi jednotlivými náležitostmi notářského zápisu. Již z povahy věci je zřejmé, že, jsou-li splněny všechny náležitosti notářského zápisu vyjmenované v §63 not.ř., nemůže (pouze) okolnost, že notář podepsal notářský zápis před účastníkem – za situace, kdy podpis jediného účastníka notářského zápisu (zůstavitele) následoval bezprostředně po podpisu notářky a zůstavitel se na listinu podepisoval v přítomnosti této notářky - způsobovat neplatnost notářského zápisu. Opačný výklad by byl příliš formalistický a v rozporu s jednoznačně projevenou vůlí zůstavitele.
Protože v souzené věci bylo zjištěno, že notářský zápis obsahující závěť zůstavitele ze dne 24.6.1996 obsahuje všechny náležitosti stanovené v ustanovení §63 not. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že závěť je platným právním úkonem, i když notářka JUDr. E. J. podepsala posuzovaný notářský zápis před tím, než jej podepsal zůstavitel. Závěr odvolacího soudu vyslovený odvolacím soudem v této věci již v usnesení ze dne 10.5.2002, č. j. 15 Co 349/2001, 15 Co 409/2001-315, se kterým se odvolací soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil - že nesplnění pořadí podpisů ve smyslu ustanovení §59 odst. 3 not.ř., nemá za následek neplatnost závěti sepsané ve formě notářského zápisu dne 26.4.1996, je proto správný.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval námitkou, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 neobsahuje povinný údaj o tom, že zápis byl po přečtení účastníkem schválen a dovozují nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Tím uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato námitka není opodstatněná.
Předně dovolací soud nesouhlasí s dovolateli v tom, že odvolací soud se touto námitkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval. Odvolací soud totiž (opakovaně) dospěl k závěru, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 splňuje všechny náležitosti podle §63 not. řádu, včetně údaje o tom, že zápis byl po přečtení zůstavitelem schválen. Přitom tato skutečnost je patrná již ze samotného textu listiny. Formulace „co do obsahu schválil“ obsažená na konci textu notářského zápisu (v notářské praxi běžně používaná) je dostatečným a jednoznačným vyjádřením toho, že právní úkon obsažený v notářském zápisu je v souladu s projevenou vůlí zůstavitele. Účastník notářského zápisu (zůstavitel) totiž neschvaluje notářský zápis jako takový – jak se mylně domnívají dovolatelé – ale pouze obsahové vyjádření jeho vůle o tom, co má být do notářského zápisu pojato.
Navíc, z hlediska právní teorie, lze požadavek schválení notářského zápisu považovat za nadbytečný, když již vlastnoruční podpis zůstavitele je dostatečně srozumitelným a jednoznačným projevením souhlasu zůstavitele s textem závěti obsaženým v notářském zápisu. Jde o prvek posilující důkazní sílu této veřejné listiny, nikoliv však nezbytnou náležitost, jejíž nedodržení by mělo za následek absolutní neplatnost právního úkonu (srov. právní názor vyjádřený in Bílek, P.; Fiala, R., Jindřich, M.; Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví, komentář, 4. vydání 2010, C.H.Beck, str. 248).
Konečně je třeba zohlednit, že notářka JUDr. E. J. byla přítomna, jak po celou dobu sepisování notářského zápisu, tak zejména při podpisu notářského zápisu zůstavitelem, a měla tak možnost sledovat chování zůstavitele, které jeho podpisu předcházelo. Byla-li přesvědčena o vůli zůstavitele ustanovit jediným svým dědicem Nadaci Jaroslava Foglara (jak sama uvedla „byla zcela jasná jeho vůle, která je v závěti obsažena, tedy věnovat veškerý majetek nadaci“), pak je zcela logické, že nepochybovala o tom, že zůstavitel tento právní úkon svým podpisem současně také schvaluje.
Dovolatelé se mýlí, pokud soudům vytýkají, že měly k uvedené „vadě notářského zápisu“ přihlédnout „z úřední povinnosti“. Soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti (v tom lze s dovolateli souhlasit), avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací (srov. §211 o.s.ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71, ročník 2009).
Jestliže v projednávané věci teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně (v odvolacím řízení) procesní předchůdce žalobců předestřel nová v dosavadním řízení neuplatněná tvrzení (a nešlo o případy uvedené v ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř.), nemohl by k nim odvolací soud přihlédnout, a to bez ohledu na to, zda by „eventuelně“ z takového tvrzení mohla vyplývat absolutní neplatnost právního úkonu. O takový případ (důvod absolutní neplatnosti právního úkonu) navíc - jak bylo shora uvedeno - v souzené věci ani nešlo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. ustanovení §5 písm. d), §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. D. L. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.060,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo zamítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady společně a nerozdílně nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 6.360,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2012
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu