ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3249.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3249/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. I. M. , zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze – Karlíně, Sokolovská č. 5/49, proti žalovanému ZVU a. s. se sídlem v Hradci Králové, Pražská č. 322, IČO 46504737, zastoupenému JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pardubická č. 298, o 105.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 135/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2010, č. j. 20 Co 472/2009-439, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 105.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 225.000,- Kč za dobu od 1. 4. 1997 do 14. 11. 1997 a z částky 105.000,- Kč za dobu od 15. 11. 1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se žalovaným, u něhož pracoval jako ředitel provozů a služeb, uzavřel „smlouvu o individuálních pracovních a platových podmínkách“, podle které mu měla být vyplacena po roční uzávěrce roku 1996 roční odměna podle ukazatelů, jež byly stanoveny v dodatku k této smlouvě ze dne 26. 8. 1996. Přestože splatnost této odměny nastala již v březnu 1997, žalovaný mu vyplatil až dne 14. 11. 1997 částku 120.000,- Kč. Zbývající část odměny ve výši 105.000,- Kč mu žalovaný odmítl vyplatit s odůvodněním, že „ze strany žalobce nedošlo ke splnění stanoveného ukazatele č. 3“. Žalobce má za to, že má nárok i na zbývající část roční odměny za rok 1996.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 3. 2001, č. j. 8 C 65/99-70, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 12.461,92 Kč, „ve zbytku“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 17.250,- Kč k rukám „advokáta žalovaného“. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobce byl u žalovaného dne 12. 8. 1996 jmenován do funkce ředitele provozů a služeb a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 6. 1. 1997. Účastníci se dohodli (v dodatku ke „smlouvě o individuálních pracovních a platových podmínkách“ ze dne 26. 8. 1996), že žalobci bude vyplacena roční odměna ve výši 210.000,- Kč, jestliže budou splněny stanovené ukazatele; odměna ve výši 25% z roční odměny bude žalobci náležet, bude-li dodržen stanovený limit mzdových prostředků (ukazatel č. 1), odměna ve výši dalších 25% z roční odměny byla vázána na snížení počtu zaměstnanců (ukazatel č. 2) a odměna ve výši 50% z roční odměny měla být žalobci poskytnuta při „splnění hospodářského výsledku řízeného úseku ve výši 12.029.000,- Kč“ (ukazatel č. 3). Mezi účastníky bylo nepochybné, že ukazatele č. 1 a 2 žalobce splnil, zůstalo však mezi nimi sporné, zda splnil rovněž ukazatel č. 3, tj. s jakým hospodářským výsledkem skončilo hospodaření žalobcem řízeného úseku provozů a služeb. Podle názoru soudu prvního stupně bylo „procesní povinností žalobce“ označit důkaz, kterým by bylo možné prokázat jeho tvrzení, že „hospodářský výsledek řízeného úseku byl naplněn“; důkazem způsobilým prokázat uvedené tvrzení byl pouze znalecký posudek. Žalobce sice v průběhu řízení navrhl provedení znaleckého posudku z oboru ekonomiky, avšak dříve, než soud znalce ustanovil, své „procesní stanovisko“ změnil a „uvedl, že důkaz znalcem navrhovat nebude s vědomím možných rizik souvisejících s rozhodováním soudu ve věci samé“. Protože na základě provedených důkazů nebylo možné jednoznačně dovodit, zda „jednotlivé výdajové a příjmové položky v účetnictví žalobce jsou správně či nesprávně zúčtovány, resp. zda hospodářský výsledek dohodnutý v tzv. 3. ukazateli byl či nebyl dosažen“, žalobce „vzhledem k důkazní pasivitě“ neunesl důkazní břemeno a žaloba o zaplacení částky 105.000,- Kč nemůže být důvodná. Částku 12.461,92 Kč přiznal soud prvního stupně žalobci s odůvodněním, že odměnu ve výši 120.000,- Kč mu žalovaný vyplatil až dne 14. 11. 1997, ačkoliv její splatnost nastala nejpozději dne 31. 3. 1997; žalobci proto přísluší z uvedené částky úroky z prodlení za dobu od 1. 4. do 14. 11. 1997.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 11. 2001, č. j. 20 Co 249/2001-81, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku „ve správném znění“, že „žaloba se co do částky 105.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 4. 1997 do zaplacení zamítá“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.200,- Kč k rukám „advokáta žalovaného“. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně žalobce řádně ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poučil o tom, že „nemá za prokázané splnění ekonomického ukazatele, na jehož základě měl vzniknout žalobci nárok na v řízení uplatněnou odměnu“, a že, nenavrhne-li k tomuto svému tvrzení důkazy, bude to mít za následek zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. Protože soud prvního stupně „následně“ poskytl poučení podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř., mohou být „později uplatněné skutečnosti a důkazy“ odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. Žalobce „přes tato poučení“ nenavrhl před soudem prvního stupně důkaz znaleckým posudkem k „prokázání toho, že ekonomické ukazatele byly splněny“. Návrhu na doplnění dokazování provedením tohoto znaleckého posudku, který uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, „nebylo možné vyhovět“, neboť nebyla splněna ani jedna z výjimek z neúplné apelace uvedených v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalobce nepodal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým mu bylo uloženo složit zálohu na náklady důkazu, a že i v odvolacím řízení potvrdil, že u něj nejsou dány předpoklady k osvobození od soudních poplatků, a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je v zamítavém výroku správný.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 11. 2002, č. j. 21 Cdo 426/2002-97, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že v situaci, že účastník za řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení důkazu a soud prvního stupně důkaz, který byl potřebný ke zjištění skutkového stavu věci, neprovedl jen proto, že účastník později soudu sdělil, že na svém návrhu na provedení důkazu „netrvá“, nebo mu dal jinak najevo svůj názor, že důkaz nemá být proveden, nesprávně dovodil, že uplatnění důkazu znaleckým posudkem žalobcem v odvolacím řízení bránilo ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 4. 2003, č. j. 20 Co 53/2003-105, zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2001, č. j. 8 C 65/99-70, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování k prokázání, zda žalobce splnil ekonomické ukazatele, na jejichž základě mu měl vzniknout nárok na zaplacení žalované částky.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 7. 2009, č. j. 8C 135/2003-419, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení žalovanému 32.070,50 Kč a České republice „na účet“ Okresního soudu v Hradci Králové 66.809,-Kč. Znovu vyšel z toho, že žalobce byl u žalovaného dne 12. 8. 1996 jmenován do funkce ředitele provozů a služeb a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 6. 1. 1997. Účastníci dohodli (v dodatku ke „smlouvě o individuálních pracovních a platových podmínkách“ ze dne 26. 8. 1996), že žalobci náleží odměna ve výši 50 % roční odměny ve výši 210.000,-Kč (tj. 105.000,-Kč), bude-li naplněn ekonomický ukazatel: „splnění hospodářského výsledku řízeného úseku ve výši 12.029.000,- Kč“ (tzv. ukazatel č. 3). Poté, co vyhodnotil závěry znaleckých posudků, uzavřel, že „žalobci nárok na odměnu ve výši 50 % roční odměny ve výši 210.000,-Kč (tj. 105.000,-Kč) dle tzv. 3. ukazatele nevznikl“, neboť nedošlo ke splnění dohodnutého ekonomického ukazatele: „splnění hospodářského výsledku řízeného úseku ve výši mínus 12.029.000,-Kč“. Vysvětlil, že „soud nemůže posuzovat problematiku splnění ekonomického ukazatele jinak než prostřednictvím znaleckého posudku, neboť k posouzení je třeba odborných ekonomických znalostí“, a že hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, nýbrž, že soud hodnotí toliko přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 2. 2010, č. j. 20 Co 472/2009-439, rozsudek soudu změnil jen ve výroku „pod bodem III.“ (ve výroku o povinnosti žalobce hradit náklady státu) tak, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 15.450 Kč. Odvolací soud se „zcela ztotožnil“ se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a odmítl odvolací námitky žalobce. Dodal, že o tom, jaké náklady jsou účtovány na jednotlivá střediska podle organizačního uspořádání, „rozhoduje majitel společnosti“, neboť organizační směrnice žalovaného to neřešily a pravidla ohledně vnitropodnikového účetnictví „v podstatě neexistovala“. I kdyby měl žalobce přístup k prvotním účetním dokladům, nic nového by to nepřineslo, neboť mezi účastníky nebyla dohodnuta pravidla, podle kterých měly být jednotlivé účetní doklady v rámci vnitropodnikového účetnictví zaúčtovávány. Nad rámec uvedených závěrů považoval za vhodné poznamenat, že „je vůbec otázkou, zda mezi účastníky byla sjednána dohoda o odměně určitě, když nebyla jasně stanovena pravidla pro výpočet sjednaného ekonomického ukazatele“, a že jestliže dohoda mezi účastníky určitým způsobem uzavřena nebyla, žalobce nárok na vyplacení odměny vůbec nemá.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce – mimo polemiky se závěry znaleckých posudků a jejich hodnocení soudy – namítá, že případná neplatnost „smlouvy o individuálních pracovních a platových podmínkách“ (jejího dodatku ze dne 26. 8. 1996) nemůže stíhat žalobce, neboť dohoda byla standardním způsobem uzavírána žalovaným jako zaměstnavatelem se všemi řídícími zaměstnanci, byla vyhotovena na předtištěném formuláři a nezakládala pochybnosti o tom, jaký úsek má příslušný řídící zaměstnanec vést a jaké vnitropodnikové náklady a výnosy tvoří výsledek hospodaření takového úseku. Chtěl-li odvolací soud dospět k závěru, že nedostatek pravidel a nejasnost ujednání o tom, co může být účetně přiřazováno úseku, který řídil žalobce, vede k neplatnosti ujednání dohody o prémiových ukazatelích, měl v rámci předvídatelnosti rozhodnutí účastníky řízení poučit, aby ti mohli případně důvod uvažované neplatnosti odstranit navržením dalších důkazů. Nedostatek písemných pravidel pro vnitropodnikové účetnictví, nemůže stíhat ve svých důsledcích žalobce, ale pouze žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2009, „č. j. 8 C 135/2003“, zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné (neboť odvolací soud posoudil otázku vázanosti soudu právní charakteristikou vylíčených skutkových tvrzení v rozporu judikaturou), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění soudů dovolatel nenapadá a přezkumu dovolacího soudu ani nepodléhají – srov. §241a odst. 3 a §242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobce byl u žalovaného dne 12. 8. 1996 jmenován do funkce ředitele provozů a služeb. Podle článku IV. Odměňování bodu 4. „Smlouvy o individuálních pracovních a platových podmínkách“ ze dne 12. 8. 1996 příslušela žalobci také „roční odměna (viz Dodatek ke smlouvě o individuálních pracovních a platových podmínkách), která je vázána na splnění daných ukazatelů“. Účastníci se v bodu 3. Dodatku ke smlouvě o individuálních pracovních a platových podmínkách ze dne 26. 8. 1996 dohodli, že žalobci bude vyplacena roční odměna ve výši 210.000,- Kč, jestliže budou splněny stanovené ukazatele; odměna ve výši 25% z roční odměny bude žalobci náležet, bude-li dodržen stanovený limit mzdových prostředků (ukazatel č. 1), odměna ve výši dalších 25% z roční odměny byla vázána na snížení počtu zaměstnanců (ukazatel č. 2) a odměna ve výši 50% z roční odměny měla být žalobci poskytnuta při „splnění hospodářského výsledku řízeného úseku ve výši 12.029.000,- Kč“ (ukazatel č. 3). Žalobce se domáhá, aby mu odměna sjednaná podle ukazatele 3. za rok 1996 byla vyplacena.
Za uvedené důkazní situace řešil odvolací soud otázku, zda žalobce skutečně splnil předpoklady, za nichž mu má být uvedená roční odměna (její část) vyplacena. Při posuzování žalobcova nároku dospěl mimo jiné k závěru, že „je vůbec otázkou, zda mezi účastníky byla sjednána dohoda o odměně určitě, když nebyla jasně stanovena pravidla pro výpočet sjednaného ekonomického ukazatele“, a že jestliže dohoda mezi účastníky určitým způsobem uzavřena nebyla, žalobce nárok na vyplacení odměny vůbec nemá.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok žalobce, který měl vzniknout podle smluv uzavřených v roce 1996 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §243 odst. 4 zák. práce neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám; vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného právního úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit.
Zásada, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, jestliže ji nezpůsobil výlučně sám, vyjadřuje zvýšenou ochranu zaměstnance v pracovněprávních vztazích. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, neplatnost pracovněprávního úkonu může být zaměstnanci na újmu pouze a jen tehdy, způsobil-li ji výlučně sám. V případě, že neplatnost způsobil výlučně zaměstnavatel, nebo že byla způsobena oběma účastníky pracovněprávního vztahu, není zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, která by mu případně následkem neplatného pracovněprávního úkonu vznikla a nejde u něj ani o bezdůvodné obohacení. Na závěr o tom, který z účastníku pracovněprávního úkonu výlučně způsobil jeho neplatnost, popřípadě, že neplatnost byla způsobena oběma účastníky, lze usuzovat především z okolností konkrétního případu. Jde tedy o to, kdo z účastníků pracovněprávního úkonu svým jednáním nebo opomenutím v souvislosti s uzavíráním smlouvy vyvolal (zapříčinil) důvod neplatnosti, popřípadě, zda zjištěný důvod neplatnosti je výsledkem společného jednání nebo opomenutí obou účastníků pracovněprávního úkonu.
Žalobce vymezuje žalobou předmět řízení po skutkové stránce. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud podle ustálené judikatury soudů žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (srov. též například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, který byl uveřejněn pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V projednávané věci odvolací soud vyjádřil pochybnosti o platnosti ujednání mezi účastníky o roční odměně žalobce pro jeho neurčitost. Za uvedené situace se měl nejprve s otázkou platnosti uvedeného ujednání vypořádat a teprve, kdyby měl napevno postaveno, že se jedná o platná ujednání (a tento názor dal v odůvodnění rozhodnutí najevo), mohl se zabývat tím, zda byly splněny předpoklady pro plnění z uvedené smlouvy a jejího dodatku. Kdyby však (jak se naznačuje z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku) dospěl k závěru, že ujednání (nebo některé z nich), o která žalobce svůj nárok opírá, jsou neplatná (je neplatné), měl se zabývat ve smyslu ustanovení §243 odst. 4 zák. práce také tím, kdo tuto neplatnost způsobil, neboť, nebyl-li to výlučně žalobce, nemůže (nesmí) mu být neplatnost takového ujednání na újmu. I když žalobce svůj nárok na zaplacení žalované částky založil na tvrzení (vylíčení skutkového děje), že vyplývá právě z dodatku ke „Smlouvě o individuálních pracovních a platových podmínkách“, je nepochybné, že po žalovaném požaduje tuto částku právě v souvislosti s uvedenými ujednáními. Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno – právním nazíráním skutkového stavu žalobcem není soud vázán, v případě závěru o neplatnosti uvedeného ujednání - o změně nazírání na věc (jak na to poukazuje dovolatel) a, nepostačují-li dosavadní tvrzení k posouzení věci po právní stránce jinak (nově), musí soud žalobce vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, zejména, zda vůbec a v jakém rozsahu mu z neplatného ujednání případně vznikla újma (srov. §118a odst. 2 a §211 o. s. ř.); teprve poté věc posoudí také podle ustanovení §243 odst. 4 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu