ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.341.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 341/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně J. J. , zastoupené JUDr. Milanem Bokrem, advokátem se sídlem v Plzni, K starým valům č. 27, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 30, o určení, že bytová jednotka není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 912/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. července 2011, č. j. 14 Co 345/2011-66, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Bokra, advokáta se sídlem v Plzni, K starým valům č. 27.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „zástavní právo k bytové jednotce č. v Plzni, kat. území Skvrňany, označené jako byt č. , ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. v Plzni, kat. území Skvrňany, v budově tvořené domem č.p. v Plzni, č.p. v Plzni, č.p. v Plzni, č.p. v Plzni, s parcelami č. parc. o výměře 171 m², vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, č. parc. o výměře 171 m², vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, č. parc. o výměře 171 m², vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, č. parc. o výměře 171 m², vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území Skvrňany. Spoluvlastnický podíl na společných částech domu, společných prostorách a pozemku, který náleží k bytové jednotce, je v rozsahu 64/2800. Vše zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj se sídlem v Plzni, Katastrální pracoviště Plzeň-město, obec Plzeň, katastrální území Skvrňany, na listu vlastnictví č. a č. , pod V-10738/2005 z 24. 10. 2005, není“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 24. 10. 2005 uzavřela se žalovaným smlouvu o zřízení zástavního práva k uvedeným nemovitostem; zástavní právo vzniklo vkladem do katastru nemovitostí. Zástavní právo, váznoucí na bytové jednotce, však „nevzniklo a není“, protože „v zástavní smlouvě není napevno postaveno, o jaký závazek se při zřizování zamýšleného zástavního práva jedná a kdo je povinným z tohoto závazku“. Žalobkyně žádnou smlouvu o půjčce – úvěru se žalovaným neuzavřela a navíc „nikdo nedisponuje předmětnou smlouvou o úvěru z 21. 10. 2005“.
Okresní soud v Plzni – město rozsudkem ze dne 7. 3. 2011, č. j. 17 C 912/2010-46, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalobci (správně žalovanému) na náhradu nákladů řízení 11.880,- Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Michala Hráského. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně sjednána zástavní smlouva k bytu žalobkyně, která zajišťovala pohledávku ve výši 1.000.000,- Kč z titulu půjčky mezi žalovaným a paní J. Š. Pohledávka byla ve smlouvě dostatečně specifikována - byla uvedena hodnota 1.000.000,- Kč, den, kdy byla smlouva o půjčce uzavřena a je označen i věřitel (žalovaný). Skutečnost, že zde není jako osoba, která půjčku uzavřela, uvedena J. Š., nečiní takovou smlouvu neplatnou. Pohledávka není zaměnitelná s žádnou jinou pohledávkou, „jelikož mezi paní Ščevlíkovou a žalovaným žádná jiná smlouva o půjčce uzavřena nebyla“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 7. 2011, č. j. 14 Co 345/2011-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „zástavní právo k bytové jednotce č. v Plzni, katastrální území Skvrňany, označené jako byt č. ve IV. nadzemním podlaží domu č. p. v Plzni, v k. ú. Skvrňany v budově tvořené domem č. p. v Plzni, č. p. v Plzni, č. p. v Plzni, č. p. v Plzni, s parcelami č. parc. o výměře 171 m² vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, č. p. o výměře 171 m² vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, č. p. o výměře 171 m² vedené jako zastavěná plocha a nádvoří, č. po výměře 171 m² vedené jako zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. Skvrňany, ke spoluvlastnickému podílu na společných částech domu, společných prostorách a pozemku, který náleží k bytové jednotce v rozsahu 64/2800, vše zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, pro obec Plzeň, katastrální území Skvrňany na listu vlastnictví č. a č., neexistuje“, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně 9.400,- Kč a náklady odvolacího řízení 5.050,- Kč zástupci žalobkyně advokátu JUDr. Milanu Bokrovi. Odvolací soud měl rovněž za prokázáno, že mezi účastníky byla dne 24. 10. 2005 uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti (zástavní smlouva), v níž je řádně označen předmět zástavy (bytová jednotka), ale nikoliv pohledávka, kterou zástava zajišťuje. Pohledávka totiž není „identifikována subjekty závazkového vztahu“, přičemž žalobkyně není dlužnicí žalovaného. Označení právního důvodu a doby vzniku zajišťované pohledávky je zmíněno pouze v čl. VIII smlouvy, týkajícího se vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Dospěl k závěru, že „předmětná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, a to podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje určité označení pohledávky, kterou zástava zajišťuje“. Připomněl, že použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastníci vyjádřili ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pokud smlouva, která musí být pod sankcí neplatnosti uzavřena písemně, neobsahuje některou z podstatných náležitostí nebo tato náležitost není vyjádřena určitě, nelze tento nedostatek odstranit tím, že si soud pomocí provedení jiných důkazů (v projednávané věci výslechem svědkyně Š.) tuto náležitost doplní.
V dovolání žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutím mu „byla odňata zákonná možnost zpeněžení zástavy a vrácení půjčky“. Tvrzení odvolacího soudu, že „zástavní smlouva je absolutně neplatná, protože neobsahuje určité označení pohledávky“, odporuje podle názoru dovolatele „provedenému důkazu samotnou zástavní smlouvou“, v níž je uveden zástavní věřitel i zástavce, předmět zástavy a v čl. VIII. je uvedená i pohledávka žalovaného v hodnotě 1.000.000,- Kč. Zástavní smlouva nevykazuje žádné znaky neurčitosti, i když v ní nebyla přesně určena identita dlužníka. V řízení před soudem prvního stupně bylo beze všech pochybností zjištěno, že tímto dlužníkem je J. Š. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto. Poukázala na to, že v předcházejících řízeních podle potřeby označoval žalovaný pohledávku jako půjčku paní Š. nebo žalobkyni, popř. oběma. Okolnosti předání půjčovaných peněz a určení dlužníka tak, jak z důkazního řízení vyplynulo, však nemůže dostatečně a nezpochybnitelně půjčku identifikovat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Platnost zástavní smlouvy ze dne 24. 10. 2005 je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího uzavření, a to zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 7. 3. 2006, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony) – dále též jen „obč. zák.“
Podle ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována - jak již bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006 - mimo jiné dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Požadavek identifikace zajištěné pohledávky lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, uveřejněného pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007). Vznikne-li pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst.1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci zástavní smlouva, uzavřená mezi účastníky řízení dne 24. 10. 2005, neobsahuje zcela jednoznačné vymezení „pohledávky, kterou zástava zajišťuje“; o této pohledávce se uvádí v čl. I. bod 3 zástavní smlouvy, že „za účelem zajištění řádného a včasného splnění zajištěných pohledávek zřizuje tímto zástavce ve prospěch zástavního věřitele za podmínek této zástavní smlouvy zástavní právo k výše uvedeným nemovitostem“, a v čl. VIII. Vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, že „zástavní věřitel a zástavce se dohodli na tom, že podle této zástavní smlouvy bude proveden vklad zástavního práva do katastru nemovitostí následujícího znění: V části C příslušného listu vlastnictví: „Zástavní právo ve prospěch Miloslava Švandy, nar. 27. 4. 1955, rč. 550427/0288 bytem 103 00 Praha 10, k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 10. 2005 v celkové výši Kč 1 000 000,- (slovy: jedenmilión korun českých) s příslušenstvím“.
Při posuzování toho, zda je možné nejasnost ve vymezení „pohledávky, kterou zástava zajišťuje“, odstranit pomocí výkladu projevu vůle, odvolací soud správně – v souladu se shora uvedenými východisky - dovodil, že, neobsahuje-li smlouva některou z podstatných náležitostí (identifikaci zajištěné pohledávky, neboť není označen osobní dlužník), nelze tento nedostatek odstranit tím, že si soud pomocí provedení jiných důkazů (v projednávané věci výslechem svědkyně Š.) tuto náležitost doplní. Nelze totiž přehlédnout, že – jak správně uvádí ve vyjádření k dovolání žalobkyně – v předcházejících řízeních (ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 10/2009) žalovaný podle potřeby označoval pohledávku jako půjčku paní Š. nebo žalobkyni, popř. oběma. Nebylo-li v řízení vedeném více jak čtyři roky po uzavření zástavní smlouvy účastníku této smlouvy jasno, jaká pohledávka byla zástavním právem zajištěna, je závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti takové zástavní smlouvy správný.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. b, §10 odst. 3, §16 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 518/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.) celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně JUDr. Milan Bokr osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad [srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř. (§47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty)] ve výši 2.060,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem 12.360,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu