ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3471.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3471/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. V. , zastoupené Mgr. Marií Strakošovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Kvítková č. 1575, proti žalovanému Městu Vsetín se sídlem městského úřadu ve Vsetíně, Svárov č. 1080, IČO 00304450, o neplatnost odvolání z funkce, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 156/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2011 č.j. 16 Co 79/2011-312, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.5.2011 č.j. 16 Co 79/2011-312, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1.12.2010 č.j. 9 C 156/2008-271 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti odvolání z funkce vedoucí oddělení ze dne 28.11.2007), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně sice v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o tom, že žalobkyně porušila „ustanovení §16 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů“, tím, že „nerespektovala rozhodnutí rady města Vsetín ze dne 6.6.2006, nerespektovala na to navazující rozhodnutí Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje“, porušila povinnost „řádně hospodařit s prostředky svěřenými úředníkovi územním samosprávným celkem, střežit a ochraňovat jeho majetek před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy územního samosprávního celku“, porušila povinnost plnit „kvalitně, hospodárně a včas“ pracovní úkoly a nerespektovala pokyny svého nadřízeného Ing. T., vedoucího úředníka, a že toto její jednání má „povahu porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem a okolnosti případu odůvodňují závěr, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyně funkci, ze které byla odvolána, nadále zastávala“; a podrobuje kritice postup, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) k těmto skutkovým zjištěním dospěl.
Podstatou námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, namítá-li, že právní závěry soudů obou stupňů považuje za „nesprávné a v rozporu s obsahem provedených důkazů“. Soudy se podle dovolatelky řádně nevypořádaly s jejími „námitkami a argumentačními tvrzeními“ a nezabývaly se jejími „rozsáhlými argumenty“, „ponejvýše se omezily na jejich stručné konstatování“. Na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (zejména, že žalobkyně jako vedoucí oddělení havarijního a krizového řízení na odboru životního prostředí Městského úřadu ve Vsetíně, a zároveň členka bezpečnostní rady a krizového štábu daného území, „měla nadále činit kroky k rekolaudaci vyřazených krytů“, avšak v rozporu s usnesením Rady města Vsetín a v rozporu s rozhodnutím HZS Zlínského kraje „připravila podklady a žádosti o přidělení dotací na opravu krytů „č.p. 406, č.p. 409 a č.p. 450“, jenž měly být vyřazeny, a iniciovala výběrové řízení na opravu předmětných krytů, přestože byla „zcela přesně informována o skutečnostech týkajících se dané problematiky, že z titulu své zastávané funkce byla zodpovědná za řádnou evidenci všech krytů, nemůže proto tvrdit, že osud předmětných krytů „byl nejasný“, neboť „její povinností bylo orientovat se v evidenci krytů“ a „znát všechna rozhodnutí města Vsetín vztahující se ke krytům“, že pochybení na straně starosty města, právníka města a dalších osob „lze v obecné rovině připustit“, avšak nelze po nich „spravedlivě žádat, aby pochybovali o správnosti dokladů, které jim žalobkyně k podpisu předkládala z titulu své funkce a za jejichž věcnou správnost byla zodpovědná“, že žalobkyně byla navíc úřednicí s dlouholetou praxí a „nešlo o ojedinělé porušení povinností stanovených zákonem, protože bezdůvodně připravovala podklady pro přidělení dotace na vyřazené kryty, což představuje celou řadu jednotlivých úkonů“, a že „v důsledku tohoto jednání žalobkyně hrozily sankce pro porušení rozpočtových pravidel“) tak žalobkyně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry zejména o „principu tzv. dělené odpovědnosti a jejího limitu ve veřejné zprávě“, totiž, že „není možné stavět na premise obecných soudů, že vedoucí zaměstnanci města Vsetína oprávněně spoléhali na informace předkládané jim žalobkyní“, že „v souladu se zákonem a interními normativními instrukcemi města Vsetína se detailně seznamovali s pracovními výstupy žalobkyně, zadávali jí jednotlivé úkoly, kontrolovali její práci, kontrolovali průběh plnění zadaných úkolů a o výše uvedené se obsahově zajímali“, „za dobře vykonanou práci byly žalobkyni dokonce přiznány mimořádné odměny“. Namítá rovněž, že by žádné kroky nemohla činit bez rozhodnutí vedoucích zaměstnanců, plnila úkol uložený jí v rámci Bezpečnostní rady města Vsetín (BRM), jejíž usnesení pro ni byla závazná, na úseku obrany a ochrany obyvatelstva byla podřízena přímo starostovi města, BRM se účastnila „celá řada představitelů města“, kteří se rovněž účastnili „pravidelných týdenních porad vedoucích odborů Městského úřadu Vsetín“, kde se „detailně řešila mimo jiné problematika plnění usnesení Rady města a Zastupitelstva města“, „včetně poškození předmětných krytů a získání ekonomických prostředků na jejich opravu“. Na těchto poradách vystupoval jako odpovědná osoba vedoucí odboru životního prostředí Ing. T., do jehož řídící působnosti žalobkyně, jako vedoucí oddělení, spadala, a jenž „seznamoval ostatní vedoucí a starostku města se stavem plnění úkolů. O problematiku krytů se rovněž „aktivně zajímal“ místostarosta města JUDr. G. Také starostka obce proto musela být, podle názoru dovolatelky, „informována o obsahu a stavu věci“, neboť je „osobou odpovědnou za připravenost obce k řešení krizových situací“ a tuto funkci „nelze v oblasti obrany a ochrany obyvatelstva deklasovat pouze na ceremoniální funkci“, naopak má povinnost, jako každý jiný vedoucí zaměstnanec, kontrolovat práci svých podřízených. Proto „nelze akceptovat skutečnost“, že výše uvedené osoby by o dané problematice nic nevěděly. Na těchto závěrech pak dovolatelka buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o tom, že žádné právní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci neporušila, neboť „řádně vykonávala zadané úkoly“ a „jednala podle interních instrukcí města Vsetína“.
Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Podle názoru dovolatelky došlo rovněž k „procesním pochybením při zjišťování skutkového stavu věci, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, tedy namítá vadu řízení, spočívající podle jejího názoru ve „vadách v zastoupení žalovaného, když žalovaný nebyl v soudním řízení řádně zastoupen“ [uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a)].
Protože námitky žalobkyně uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu tedy není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu