ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3585.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3585/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. B. , správce konkurzní podstaty úpadce Podhoran, společnosti s r.o. se sídlem v Bernarticích u Trutnova, IČO 45534756, zastoupeného JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí č. 47, proti žalované Ing. M. M. , zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 28, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 15/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2011 č.j. 15 Cmo 151/2010-123, takto:
I. Dovolaní žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zuzany Volfové, advokátky se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí č. 47.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.1.2011 č.j. 15 Cmo 151/2010-123, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.4.2010 č.j. 40 Cm 15/2009-95, kterým bylo určeno, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva ze dne 27.10.2006, podle níž Ing. P. M. daroval žalované osobní automobil "zn. Škoda SPZ TUL 47-64 (původně MBO 53-94)", a kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 14.702,- Kč na účet advokátky JUDr. Zuzany Volfové, a jímž bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.480,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zuzany Volfové, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nebo podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že (z hlediska dovoláním uplatněných důvodů) je rozhodnutí odvolacího soudu (co do závěru o tom, že žalovaná - v postavení osoby blízké dlužníku - se odpůrčí žalobě ubrání, jen prokáže-li, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele při náležité pečlivosti nemohla poznat) v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že v dovolání žalovaného byly dále uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) již jen dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm.a) a §241a odst. 3 o.s.ř., na nichž nelze založit závěr o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 4994/2007).
V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké tak nepostačuje samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě jen to, že v řízení nebude prokázáno, že by žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistilo-li by se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla poznat i při náležité pečlivosti. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2008 sp. zn. 21 Cdo 4250/2007).
Soudy v projednávané věci z uvedených právních názorů - jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozsudků - vycházely, a proto přípustnost dovolání žalované podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zde založena být nemůže.
Kromě polemiky se závěry soudů, že "nevyvinula žádné úsilí k tomu, aby zjistila důvody darování automobilu a osobní a finanční situaci dlužníka - svého otce", tedy polemiky s právním významem okolnosti, zda dlužníkovi blízká osoba - jež jinak o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět - vyvinula "náležitou pečlivost" k poznání tohoto úmyslu, jako podmínky pro úspěšnou obranu takové osoby blízké proti odpůrčí žalobě podle ustanovení §42a občanského zákoníku, již dovolatelka v ostatním obsahu (§41 odst.2 o.s.ř.) svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází (ohledně závěru, že dlužník učinil odporovaný úkon v úmyslu zkrátit věřitele a že žalovaná neprokázala vyvinutí aktivního úsilí k rozpoznání takového úmyslu, byť i o něm třeba nevěděla). Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, kdy dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Námitky žalovaného v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Další námitkou, že "soud prvního stupně pochybil tím, že v rozporu s ustanovením §42a o.z. a §79 o.s.ř. netrval na tom, aby žalobce k tomu, aby vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, k té otázce, že zmenšení majetku v důsledku úkonů dlužníka vedlo k tomu, že věřitele nemůže uspokojit svoji pohledávku", pak žalovaná uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Uvedené námitky však nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalované podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Protože dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.250,- Kč (srov. §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka JUDr. Zuzana Volfová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 510,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.060,- je povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu