ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3984.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3984/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická č. 917/19, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí č. 162/3, IČO 75032333 , zastoupenému JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Holešovicích, Výstaviště č. 67, o doplatek platu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 178/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2011 č.j. 16 Co 245/2010-1482, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 44.760,- Kč jako doplatek základního platu za rok 2003, 36.000,- Kč jako doplatek příplatku za vedení za rok 2003 a 129.000,- Kč jako doplatku osobního příplatku za rok 2003 a první polovinu roku 2004, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala; kromě toho se domáhala doplatku dalších složek platu (dalšího platu, příplatků za práci o sobotách a nedělích, o svátcích a náhrady za dovolenou). Žalobu odůvodnila zejména tím, že původně pracovala u právní předchůdkyně žalovaného – příspěvkové organizace Správa státních hradů Bouzov a Šternberk jako její ředitelka se zařazením v 10. platové třídě s příplatkem za vedení ve výši 3.900,- Kč a osobním příplatkem ve výši 3.500,- Kč. Po zániku této organizace a přechodu jejích práv a povinností na žalovaného ke dni 1.1.2003 byla žalobkyně jmenována ředitelkou územního odborného pracoviště (dále též jen „ÚOP“) – správa státních hradů Bouzov a Šternberk a byla zařazena v 10. platové třídě, 8. platovém stupni s příplatkem za vedení ve výši 3.000,- Kč (osobní příplatek jí nebyl přiznán). Žalobkyně se však domnívá, že měla být správně zařazena do 12. platové třídy (měsíční rozdíl ve výši 3.730,- Kč), tak jako ostatní „jí na roveň postavení pracovníci – ředitelé ÚOP“, kteří vykonávali stejnou práci jako ona. Žalobkyně zároveň „tvrdí, že je diskriminována jako žena“, neboť „muži pracující ve stejné funkci jako ona jsou zařazeni do 12. platové třídy, zatímco žalobkyně jako žena jen v 10. platové třídě“. V případě příplatku za vedení má žalobkyně za to, že u ní „nemůže být nižší než příplatek za vedení zaměstnance na nižším stupni řízení, než byla ona“, tedy minimálně 6.000,- Kč měsíčně, který pobíral provozní náměstek ředitele ÚOP Středních Čech. Pokud jde o osobní příplatek, pak v rozsahu 3.500,- Kč měsíčně jí „náleží obligatorně jako součást tarifního platu“, neboť jí byl od 1.1.2003 odebrán, aniž jí žalovaný sdělil „relevantní důvod, proč její práci nepovažuje za náročnou tak, aby jí neposkytl žádný osobní příplatek“. Nadto žalobkyně „tvrdí, že byla oproti jiným zaměstnancům – kastelánům a kurátorům sbírkových a mobiliárních fondů diskriminována, neboť její práce byla co do náročnosti a kvality srovnatelná s prací ostatních kastelánů“, a proto se domáhá „stejného osobního příplatku jako měl nejkvalitnější kastelán SZ Kroměříž“, tj. v roce 2003 ve výši 8.000,- Kč měsíčně a v I. pololetí 2004 ve výši 5.500,- Kč. Podle jejího názoru žalovaný tím, že „nadtarifní složky platu – byť nenárokové – nestanovoval podle platných předpisů a na základě přezkoumatelných kritérií“, žalobkyni diskriminoval, a to nejen „jako ženu“, ale také „pro její víru a světový názor“, neboť ji „postihoval za její otevřeně proklamované a zastávané přesvědčení, že v České republice, která patří k demokratickým státním systémům, nikdo nemůže být postihován (až do zničení), za to, že se domáhá svých práv v pracovněprávních vztazích“. Z uvedených důvodů žalobkyně požadovala po žalovaném odpovídající doplatky jednotlivých složek platu.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2.4.2010 č.j. 19 C 178/2003-1391 rozhodl o části předmětu řízení tak, že žalobu o zaplacení doplatku základního platu, příplatku ze vedení a osobního příplatku ve výši 210.060,- Kč s úroky z prodlení zamítl, a že „o zbývající části předmětu řízení (o doplatku dalších složek platu) a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „ostatní ředitelé ÚOP konali náročnější práce než žalobkyně, zejména odbornou činnost dle zákona o státní památkové péči, kterou nevykonávala“, a že proto vzhledem k ustanovení §4 zákona č. 142/1992 Sb. a katalogu prací, který je přílohou nařízení vlády č. 251/1992 Sb., „odpovídá její zařazení 10. platové třídě“. Protože podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 142/1992 Sb. přísluší vedoucímu zaměstnanci, který řídí práci podřízených zaměstnanců, příplatek za vedení „podle stupně řízení a náročnosti řídící práce“ v rozmezí od 500,- Kč do 3.000,- Kč, odpovídá podle názoru soudu prvního stupně „žalovaným přiznaný příplatek za vedení ve výši 3.000,- Kč uvedeným kritériím“. Vzhledem k tomu, že „osobní příplatek je fakultativní, nenárokovou složkou mzdy a lze ho přiznat zaměstnanci, který dosahuje velmi dobrých výsledků nebo kvalitně plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci“, bylo podle jeho mínění zcela „na vůli současného zaměstnavatele (žalovaného), zda se žalobkyni rozhodne tento fakultativní příplatek přiznat“; nepřiznání žádného osobního příplatku přitom „nelze vztahovat k osobnímu příplatku, který žalobkyně pobírala u právního předchůdce žalovaného, a nejedná se tedy o jeho odejmutí při změně podmínek, za nichž byl přiznán“. Zároveň soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v řízení nebylo prokázáno provedenými důkazy, že by žalobkyně při rozhodování o jejích platových poměrech byla diskriminována jako žena“. Proto žalobu ohledně výše zmíněných složek platu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.4.2011 č.j. 16 Co 245/2010-1482 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 118.560,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval; jinak jej v tomto výroku ohledně zamítnutí žaloby co do částky 91.200,- Kč potvrdil a rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně, „pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 300,- Kč s příslušenstvím“, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z výsledků doplněného dokazování odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný „neprokázal, že ředitelé ostatních odborných územních pracovišť, kteří byli zařazení do 12. platové třídy v roce 2003, vykonávali nebo odborně řídili náročnější práce než žalobkyně“ (nebyl jim stanoven okruh nejnáročnějších prací ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 143/1992 Sb.), a že „za tohoto stavu je nutno dospět k jednoznačnému závěru, že žalobkyně vykonávala stejnou práci jako vykonávali ostatní ředitelé odborných územních pracovišť, tedy práci stejné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která byla vykonávaná ve stejných, resp. srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné pracovní schopnosti a pracovní způsobilosti zaměstnance a při stejné pracovní výkonnosti a výsledcích práce“. Žalobkyni, která „měla být rovněž zařazena do 12. platové třídy“, proto „vznikal měsíčně rozdíl ve výši 3.730,- Kč, který za 12 měsíců představuje (požadovanou) částku 44.760,- Kč“. Odvolací soud se „neztotožnil“ ani se závěrem, jaký soud prvního stupně učinil ohledně osobního příplatku, protože – jak zdůraznil – osobní příplatek, který byl žalobkyni přiznán jako ředitelce právní předchůdkyně žalovaného ve výši 3.500,- Kč, „nemohl zaniknout tím, že její předchozí zaměstnavatel splynul s nynějším žalovaným, neboť odejmutí nebo snížení osobního příplatku je možno provést pouze při změně podmínek, za nichž byl přiznán“. Proto podle jeho názoru „za situace, kdy žalovaný neodňal žalobkyni osobní příplatek v závislosti na plnění podmínek stanovených v odst. 1 a 2 §7 nařízení vlády č. 251/1992 Sb., náleží jí tento osobní příplatek i nadále, a to v původně stanovené výši 3.500,- Kč, tedy za rok 2003 ve výši 42.000,- Kč a za první polovinu roku 2004 ve výši 21.000,- Kč“. Požadavku žalobkyně na přiznání osobního příplatku ve vyšší částce „nebylo možno vyhovět, když osobní příplatek je fakultativní nenárokovou složkou mzdy“, o jejíž výši rozhoduje zaměstnavatel, přičemž odvolací soud „se shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně při stanovení osobního příplatku byla diskriminována“. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §5 odst. 2 bodu 2 nařízení vlády č. 251/1992 Sb. přísluší vedoucímu zaměstnanci, který řídí více útvarů organizace, příplatek za vedení v rozpětí od 1.000,- Kč do 6.000,- Kč, a protože „je nesporné“, že žalovaný žalobkyni původně přiznaný příplatek za vedení ve výši 3.900,- Kč (stanovený právní předchůdkyní žalovaného) snížil od 1.1.2003 na částku 3.000,- Kč „bez jakéhokoliv odůvodnění“, má odvolací soud - „vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně řídila dva útvary a nikoli více útvarů žalovaného“ - „za to, že původně stanovený příplatek za vedení ve výši 3.900,- Kč, který byl stanoven v nadpoloviční výši maximálního příplatku za vedení, je v případě žalobkyně zcela dostatečný a odpovídá náročnosti řídící práce žalobkyně“; za rok 2003 jí tedy náleží doplatek příplatku na vedení ve výši 900,- Kč měsíčně, tedy celkem 10.800,- Kč, přičemž „požadavek žalobkyně na vyplacení příplatku za vedení v maximální výši důvodný není“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby co do částky 91.200,- Kč s úroky z prodlení) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považovala „otázku posouzení (resp. i prokazování) diskriminace fyzické osoby při odměňování za provedenou práci dle §133a o.s.ř., když soudy obou stupňů uzavřely, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla při stanovení mimotarifních složek platu diskriminována“. Dovolatelka má zato, že soudy „při výkladu ustanovení §133a o.s.ř. nesprávně posoudily otázku přesunu důkazního břemene“, neboť – jak zdůraznila – „z dostupné judikatury i odborné literatury vyplývá, že dle §133a o.s.ř. v občanském soudním řízení ve věcech vyplývajících z pracovněprávních vztahů neprokazuje tvrzené skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci ten účastník, který je tvrdí, nýbrž druhý účastník (tj. protistrana)“. Soudy však „v tomto směru ponechaly veškeré důkazní břemeno na žalobkyni“. Zdůraznila, že žalobkyně v průběhu řízení „tvrdila skutečnosti, že žalovaný při stanovování tarifní třídy platu, výše příplatku za vedení a osobního příplatku s ní zacházel znevýhodňujícím způsobem, když toto znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě jejího pohlaví, světového názoru a víry, a ke svým tvrzením označila důkazy“, a to i k prokázání uvedené „diskriminační motivace“ žalovaného, „ačkoli tuto motivaci prokazovat nemusí“. Podle jejího názoru „je to žalovaný, který neunesl své břemeno tvrzení a břemeno důkazní a neprokázal, že se při stanovování mimotarifních složek platu nechoval diskriminačně“ a „neporušoval zásadu stejného zacházení“. Dovolatelka má za to, že „žalovaný v průběhu řízení nenabídl soudu žádné konkrétní tvrzení ani důkazy, kterými by prokázal, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení“, nýbrž „naopak dle názoru žalobkyně v řízení jednoznačně vyplynulo“, že žalovaný na žalobkyni při stanovování těchto složek platu „neaplikoval stejná kritéria jako na ostatní zaměstnance na stejné pozici a tato tak byla výrazně znevýhodněna“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud „napadený výrok II.“ rozsudku odvolacího soudu zrušil „a věc vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně zamítnutí žaloby co do částky 91.200,- Kč s úroky z prodlení. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není – jak si je toho „vědoma“ i sama dovolatelka - založena již tím, že dovolatel(ka) tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobou podanou v této věci se žalobkyně – mimo jiné - domáhala po žalovaném, u něhož vykonávala od 1.1.2003 funkci ředitelky „územního odborného pracoviště – správa státních hradů Bouzov a Šternberk“ se zařazením v 10. platové třídě a přiznaným příplatkem za vedení ve výši 3.000,- Kč měsíčně, doplatku základního platu (do výše odpovídající 12. platové třídě) za rok 2003 ve výši 44.760,- Kč, doplatku příplatku za vedení za rok 2003 ve výši 36.000,- Kč a doplatku osobního příplatku za rok 2003 a první polovinu roku 2004 ve výši 129.000,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.4.2011 č.j. 16 Co 245/2010-1482 byl žalobkyni, kromě doplatku základního platu v požadované výši, pravomocně přiznán doplatek příplatku za vedení za rok 2003 do výše 3.900,- Kč měsíčně (tj. celkem 10.800,- Kč) a doplatek na osobním příplatku za rok 2003 a první pololetí roku 2004 do výše 3.500,- Kč (tj. celkem 63.000,- Kč).
Předmětem dovolacího řízení je nárok žalobkyně na další doplatky příplatku za vedení za rok 2003 (až do výše 6.000,- Kč měsíčně) a osobního příplatku za rok 2003 (až do výše 8.000,- Kč) a za první pololetí roku 2004 (až do výše 5.000,- Kč) v celkové výši 91.200,- Kč. Za právní důvod vzniku tohoto nároku, který žalobkyně požaduje nad rámec toho, co jí již bylo na těchto složkách platu pravomocně přiznáno odvolacím soudem podle příslušných platových předpisů, žalobkyně považovala (a na tomto stanovisku setrvala v podaném dovolání) diskriminační jednání žalovaného, které spatřovala v tom, že „žalovaný při stanovování výše příplatku za vedení a osobního příplatku neaplikoval na žalobkyni stejná kritéria jako na ostatní zaměstnance na stejné pozici“ a „zacházel s ní znevýhodňujícím způsobem, když toto znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě jejího pohlaví, světového názoru a víry“.
Opodstatněnost požadavku žalobkyně, který je předmětem dovolacího řízení, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Přímá diskriminace je definována (srov. §1 odst.6 zák. práce) jako „jednání nebo opomenutí, kdy je, bylo nebo by bylo, na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů, se zaměstnancem zacházeno nevýhodněji nebo výhodněji než s jiným zaměstnancem“. Nepřímou diskriminací se rozumí „jednání nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí, rozlišování nebo postup zaměstnavatele znevýhodňuje či zvýhodňuje zaměstnance vůči jinému na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů“ (srov. §1 odst. 7 část věty před středníkem zák. práce).
Diskriminace je tedy v pracovních věcech - jak vyplývá z výše uvedeného - charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody.
Dojde-li v pracovněprávních vztazích k diskriminaci, má zaměstnanec právo se po zaměstnavateli domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminace, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. §7 odst. 4 a 5 zák. práce), popř. aby mu zaměstnavatel nahradil škodu (kupř. na ušlém výdělku) vzniklou diskriminací (§187 odst. 1 a 2 zák. práce). V případě, že se zaměstnanec domáhá některého z uvedených nároků, má v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení §133a odst.1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.8.2009) za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010). Na uvedených právních názorech, které již v minulosti vyslovil, dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
Při rozhodování o tom, zda v posuzované věci došlo ze strany žalovaného k diskriminaci žalobkyně při odměňování za vykonanou práci (při stanovení příplatku za vedení a osobního příplatku), je třeba mít na zřeteli, že ne každé pochybení žalovaného v tomto směru má být projevem diskriminace. Byť odvolací soud shledal, že žalovaný při snížení příplatku za vedení a odnětí osobního příplatku žalobkyni od 1.1.2003 nepostupoval v souladu s platnými platovými předpisy, a z tohoto důvodu žalobkyni (již pravomocně) přiznal to, čeho se jí v důsledku tohoto pochybení žalovaného nedostalo, lze za diskriminační označit pouze takové jednání žalovaného, které – jak uvedeno výše - by přímo nebo nepřímo směřovalo ke znevýhodnění žalobkyně ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci a jehož pohnutkou (motivem) by byly zákonem stanovené (předvídané) diskriminační důvody.
Dovolatelka tvrdí, že oproti „ostatním zaměstnancům na stejné pozici“ s ní žalovaný při stanovování výše uvedených nenárokových složek mzdy „zacházel znevýhodňujícím způsobem, když toto znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě jejího pohlaví, víry a světového názoru“ (neboli „jiného smýšlení“ - srov. §1 odst. 4 zák. práce). Aby však v tom, že žalovaný některým zaměstnancům na téže pozici jako žalobkyně přiznal příplatek za vedení a osobní příplatek ve větším rozsahu než žalobkyni, bylo možné spatřovat diskriminaci žalobkyně, muselo by být toto jednání žalovaného ve vztahu k osobě žalobkyně motivováno (jeho pohnutkou by musel být) některým (některými) z výše tvrzených diskriminačních důvodů, neboli – řečeno jinak - pohnutkou (motivem) jednání žalovaného by muselo být znevýhodnění žalobkyně z důvodu jejího pohlaví, víry a jiného smýšlení ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci vykonávajícími u žalovaného stejnou funkci jako žalobkyně. K tomuto závěru nelze dospět za situace, je-li rozdílná výše příplatku za vedení v rámci zákonem stanoveného rozpětí u vedoucích zaměstnanců na téže pozici odůvodněna rozdílnou „náročností řídící práce“ (srov. §5 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění účinném do 31.12.2004) a rozdílná výše jejich osobního příplatku odůvodněna rozdílnou „náročností práce a dlouhodobě dosahovaných kvalitních výsledků vykonávané práce“ (srov. §12 cit. zákona).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno a dále se podává z obsahu spisu (správnost těchto skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobkyně vykonávala u žalovaného od 1.1.2003 funkci ředitelky „územního odborného pracoviště – správa státních hradů Bouzov a Šternberk“ (ÚOP pro modelovou prezentaci národních kulturních památek na Moravě a ve Slezsku formou správy státních hradů Bouzov a Šternberk) a byla zařazena v 10. platové třídě, 8. platovém stupni s příplatkem za vedení ve výši 3.000,- Kč měsíčně, osobní příplatek jí přiznán nebyl; řídila práci 16 podřízených zaměstnanců, spravovala 2 státní hrady. Ostatním zaměstnancům vykonávajícím funkci ředitele (ředitelky) ostatních územních odborných pracovišť žalovaného byl přiznán příplatek za vedení v rozpětí od 2.800,- Kč do 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek v rozpětí od 2.800,- Kč do 10.000,- Kč měsíčně, takto: - ředitel „územního odborného pracoviště – správa státního zámku Sychrov“ (ÚOP pro modelovou prezentaci národních kulturních památek v Čechách formou správy státního zámku Sychrov) PhDr. M. K. byl od 1.1.2003 zařazen do 10. platové třídy, 8. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 3.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 3.700,- Kč měsíčně; řídil práci cca 20 podřízených zaměstnanců a 35 až 50 externistů; spravoval 1 státní zámek.
- ředitel „územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze“ (mimo Pražskou památkovou rezervaci) PhDr. M. Z. byl od 1.1.2003 zařazen do 10. platové třídy, 7. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 2.800,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 2.800,- Kč měsíčně; řídil práci cca 79 podřízených zaměstnanců
- ředitel „územního odborného pracoviště pro Středočeský kraj“ Ing. arch. V. L. byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 12. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 9.000,- Kč měsíčně; řídil práci cca 200 podřízených zaměstnanců.
- ředitel „územního odborného pracoviště pro Plzeňský a Karlovarský kraj“ Ing. K. D. byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 12. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 7.000,- Kč měsíčně; řídil práci cca 160 podřízených zaměstnanců, spravoval 16 státních památkově chráněných objektů.
- ředitel „územního odborného pracoviště pro Jihočeský kraj“ Ing. A. K. byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 12. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 10.000,- Kč měsíčně; řídil práci cca 200 podřízených zaměstnanců.
- ředitel „územního odborného pracoviště pro Pardubický kraj a Královehradecký kraj“ Mgr. J. Š. byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 12. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 9.000,- Kč měsíčně; řídil práci cca 200 podřízených zaměstnanců.
- ředitel „územního odborného pracoviště pro Ústecký a Liberecký kraj“ PhDr. Z. H. byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 7. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 8.000,- Kč měsíčně; řídil práci více než 200 podřízených zaměstnanců.
- ředitelka „územního odborného pracoviště pro Moravskoslezský kraj“ Ing. arch. N. G. byla od 1.1.2003 zařazen do 11. platové třídy, 8. platového stupně a byl jí přiznán příplatek za vedení ve výši 4.000,- Kč, resp. od 1.2.2003 ve výši 5.000,- Kč měsíčně, a osobní příplatek ve výši 5.500,- Kč, resp. od 1.2.2003 ve výši 8.000,- Kč měsíčně; řídila práci 94 až 95 podřízených zaměstnanců.
- ředitel „územního odborného pracoviště pro Olomoucký kraj“ Ing. arch. K. B. byl od 1.1.2003 zařazen do 11. platové třídy, 10. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 4.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 5.500,- Kč měsíčně; řídil práci cca 100 podřízených zaměstnanců.
- ředitel „územního odborného pracoviště pro Jihomoravský kraj, Zlínský kraj a kraj Vysočina“ PhDr. J. M. byl od 1.1.2003 zařazen do 12. platové třídy, 11. platového stupně a byl mu přiznán příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč měsíčně a osobní příplatek ve výši 9.500,- Kč měsíčně; řídil práci cca 500 podřízených zaměstnanců, spravoval největší počet (21) hradů a zámků.
Za tohoto skutkového stavu, z něhož se podává, že rozdílná výše příplatků na vedení a osobních příplatků u jmenovaných vedoucích zaměstnanců a zaměstnankyň (včetně žalobkyně) zřejmě souvisela s odlišným územním rozsahem jednotlivých územních odborných pracovišť a množstvím spravovaných objektů – kulturních památek (od správy 1 až 2 objektů v případě žalobkyně až po 21 objektů na území tří krajů) a odlišným počtem podřízených zaměstnanců (od 16 zaměstnanců v případě žalobkyně až po více než 500), dospěl odvolací soud - i přes nepřesnou formulaci – obsahově k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně při stanovení těchto nenárokových složek platu byla znevýhodněna. Z výše uvedeného přehledu se totiž podává, že co do rozsahu územního odborného pracoviště byly se žalobkyní srovnatelné podmínky, v nichž pracoval PhDr. M. K., který byl stejně jako ona zařazen do 10. platové třídy, 8. platového stupně, stejně jako ona pobíral příplatek za vedení ve výši 3.000,- Kč, řídil 20 podřízených zaměstnanců a 35 až 50 externistů (žalobkyně řídila práci 16 podřízených zaměstnanců) a byl mu přiznán osobní příplatek ve výši 3.700,- Kč měsíčně (žalobkyni byl přiznán rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.4.2011 č.j. 16 Co 245/2010-1482 vedle doplatku příplatku za vedení do výše 3.900,- Kč měsíčně též doplatek osobního příplatku do výše 3.500,- Kč měsíčně.
Jestliže bylo prokázáno, že žalobkyně nebyla znevýhodněna, je zbytečné zabývat se tím, zda žalovaný prokázal zásadu rovného zacházení. Namítá-li žalobkyně, že žalovaný naopak „relevantním způsobem neprokázal, že neporušoval zásadu stejného zacházení“ podrobuje kritice způsob, jakým ke svému závěru odvolací soud dospěl, její námitky nepředstavují v tomto směru uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Z hlediska těchto výtek dovolací soud nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé, jímž bylo zamítavě rozhodnuto o částce 91.200,- Kč s úroky z prodlení, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2012
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu