ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4155.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4155/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MUDr. P. H., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph. D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty č. 8, proti žalované Uherskohradišťské nemocnici a.s. se sídlem v Uherském Hradišti, J. E. Purkyně č. 365, IČO 27660915, o 54.120,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 241/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. května 2010 č.j. 60 Co 389/2009-150, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 54.120,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že v době, kdy byl zaměstnancem příspěvkové organizace Zlínského kraje „Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště“, mu byla od 1.6.2005 v rozporu s ustanovením §7 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 330/2003 Sb. snížena složka jeho platu – osobní příplatek, a to z částky 23.530,- Kč na 10.000,- Kč, aniž by u něj došlo ke změně podmínek rozhodujících pro přiznání této mzdové složky. Po žalované, na niž „ve smyslu zákonné úpravy smlouvy o prodeji podniku a dle ust. §476 a násl. obch. zák. a ust. §249 odst. 2 zák. práce přešla veškerá práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů výše zmíněné příspěvkové organizace“, proto požadoval odpovídající doplatek této mzdové složky za období od 1.6.2005 do 30.9.2005, kdy jeho pracovní poměr skončil dohodou z důvodu jeho odchodu do starobního důchodu.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 22.2.2007 č.j. 6 C 241/2006-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit „Českému státu – Okresnímu soudu v Uh. Hradišti doplatek soudního poplatku v částce 540,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že, ačkoli „je skutečností, že ke změně jednání žalobce nedošlo, své pracovní úkoly nezačal plnit jinak“, nelze přehlédnout, že k přehodnocení kritérií pro poskytování osobních příplatků „došlo poté, kdy se nemocnice stala akciovou společností a kdy bylo třeba upravit nově některé finanční otázky, tedy i platy zaměstnanců“. Soud prvního stupně „má za to, že při této změně nelze upřít akciové společnosti právo na přerozdělení a přehodnocení kritérií pro stanovení osobních ohodnocení jednotlivých pracovníků a že za této situace nelze striktně zachovat výše jednotlivých osobních příplatků, které byly stanoveny na základě dřívějších hledisek“; proto žaloba není důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6.5.2008 č.j. 60 Co 287/2007-57 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházeje z ustálené judikatury vyslovil názor, že žalovaná mohla podle ustanovení §7 odst. 3 nařízení vlády č. 330/2003 Sb. snížit nebo odejmout osobní příplatek, který žalobci dříve přiznala, ovšem jen tehdy, došlo-li v okolnostech (předpokladech a podmínkách) uvedených v ustanovení §7 odst. 1 a 2 cit. nařízení vlády, za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která by odůvodňovala jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžadovala jeho odnětí. Protože dosavadní obsah spisu pro takový závěr podklady neposkytuje, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v tomto směru zjednal nápravu, a také aby neopomenul náležitě posoudit otázku pasivní legitimace žalované v daném sporu.
Okresní soud v Uherském Hradišti poté rozsudkem ze dne 13.5.2009 č.j. 6 C 241/2006-125 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 65.959,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph.D. Soud prvního stupně z výsledků doplněného dokazování dovodil, že v daném případě při stanovení nové výše osobního příplatku žalobci ve výši 10.000,- Kč „nebylo vycházeno z kritérií stanovených vládním nařízením č. 330/2003 Sb., ale žalovaná vycházela z ekonomické situace akciové společnosti tak, jak to bylo ředitelem vysvětleno, a osobní příplatky byly vedoucím pracovníkům stanovovány podle jiných kritérií nově vytvořených vzniklým subjektem“. Jestliže tedy „rozhodnutím o stanovení osobního příplatku se tato složka stala nárokovou složkou platu a bez splnění zákonných podmínek je nemožno tuto část platu změnit“, pak za situace, kdy „podmínky, jak výše uvedeno, splněny nebyly“, má soud „za to, že žalobci zažalovaná částka náleží“. Podle názoru soudu prvního stupně „je žalovaná v daném případě pasivně legitimována“, neboť „mezi ní a Zlínským krajem jako vkladatelem došlo k uzavření smlouvy o vkladu podniku, jímž byla právě příspěvková organizace Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště“, a „právě z této smlouvy vyplývá, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku, jak to má na mysli ustanovení §480 a §487 obch. zák.“. I když žalobce ke dni účinnosti smlouvy o vkladu podniku uzavřené dne 5.12.2005 již nebyl zaměstnancem převáděné příspěvkové organizace, soud prvního stupně „má za to, že v daném případě vzniklo žalobci právo na mzdu, resp. její části, a že i takto je nově vzniklý subjekt, tedy žalovaná, v daném případě pasivně legitimován“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.5.2010 č.j. 60 Co 389/2009-150 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává“. Odvolací soud vycházeje z ustanovení §480, §487 a §59 odst. 3 obch. zák. zdůraznil, že jak při prodeji podniku, tak v případě jeho vkladu „spolu s podnikem či jeho částí přecházejí na kupujícího (přejímajícího zaměstnavatele) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům působícím v podniku“, resp. „práva a závazky, která ke vkládanému podniku či vkládané části podniku náleží“. „Vztaženo na režim pracovněprávních vztahů je pak v souladu se závěry ustálené soudní praxe nutno dovodit“, že na nabyvatele nepřecházejí všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec prodávajícímu či pro daný případ vkladateli vznikly při dosavadním provozování podniku, „ale pouze ta práva či povinnosti (z neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím či vkladatelem trval alespoň v den, kdy se stala smlouva o prodeji či vkladu podniku účinnou“. Jestliže však pracovněprávní vztah skončil před tímto dnem, pak – jak odvolací soud dále uvedl – „zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (vkladatele) spočívající v dosud neuspokojených nárocích vůči bývalým zaměstnancům nedotčena“. Protože v daném případě z provedených důkazů vyplynulo, že „žalobce k datu uzavření smlouvy o vkladu podniku ze dne 5.12.2005, a tudíž i v okamžiku její následné účinnosti, již nebyl zaměstnancem Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště, příspěvkové organizace, jejíž podnik byl předmětnou smlouvou vložen do majetku nabyvatele, tedy žalované jako zřízené právnické osoby“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že práva a povinnosti ze „zaniklého“ pracovněprávního vztahu žalobce nepřešla na žalovanou, a že proto žalovaná není v daném sporu pasivně věcně legitimována.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalované v daném sporu, jestliže dovodil, že na základě smlouvy o vkladu podniku ze dne 5.12.2005 „společně s ostatními právy a povinnostmi“ nepřešly na žalovanou práva a povinnosti ze skončeného pracovního poměru žalobce u Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště, příspěvkové organizace. Podle názoru dovolatele je uvedený závěr „v příkrém rozporu se samotným stanoviskem žalované“ obsaženým v jejím vyjádření ze dne 5.9.2006, stanoviskem Zlínského kraje i komunitárním právem. Napadeným rozsudkem je žalobci „odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva, když je soudem odkazován na to, že měl své právo uplatnit po subjektu, který přestal existovat krátce po 5.12.2005, a to konkrétně 3.2.2006, přičemž tento subjekt zanikl bez likvidace“. Podle jeho mínění by závazky zaměstnavatele vůči jeho zaměstnancům, jejichž pracovní poměr skončil před účinností smlouvy o prodeji (vkladu) podniku, „měly být posuzovány v režimu §477 obch. zák., tedy jako jakékoliv jiné závazky“, což by znamenalo, že „nárok uplatněný v žalobě přešel na žalovanou“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že na základě pracovní smlouvy žalobce pracoval u Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště, příspěvkové organizace se sídlem v Uherském Hradišti, Purkyňova č. 365, IČO 00395366, zřízené dne 1.1.1992 Okresním úřadem v Uherském Hradišti (od 1.1.2003 Zlínský kraj). Podle usnesení č. 0148/Z05/05 ze dne 31.8.2005 zastupitelstvo Zlínského kraje projednalo „plán rozvoje zdravotnických zařízení Zlínského kraje“, jehož součástí byl „proces transformace nemocnic“, který měl být „uplatněn a realizován od 1.1.2006“, a v jeho rámci – mimo jiné – rozhodlo o založení Uherskohradišťské nemocnice a.s. (žalované), která byla následně zapsána do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně ke dni 22.9.2005. Dohodou ke dni 30.9.2005 byl rozvázán pracovní poměr žalobce u příspěvkové organizace Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště z důvodu odchodu žalobce do starobního důchodu. Dne 5.12.2005 uzavřel Zlínský kraj a Uherskohradišťská nemocnice a.s. (žalovaná) „smlouvu o vkladu podniku“, podle níž Zlínský kraj vložil celý podnik – příspěvkovou organizaci Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště „jakožto nepeněžitý vklad“ do žalované; podle článku VII. bodu 7.1. tato smlouva nabyla účinnosti dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zápisu rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady o zvýšení základního kapitálu žalované o částku 175,000.000,- Kč provedené tímto nepeněžitým vkladem do obchodního rejstříku; ke dni 1.1.2006 byl údaj o zvýšení základního kapitálu žalované zapsán do obchodního rejstříku. Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště, příspěvková organizace byla usnesením zastupitelstva Zlínského kraje č. 0182/Z07/05 ke dni 31.12.2005 zrušena bez likvidace; ke dni 14.3.2006 byla vymazána z obchodního rejstříku.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení věci především významné, zda na základě smlouvy o vkladu podniku ze dne 5.12.2005 přešla na žalovanou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce k příspěvkové organizaci Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště, jejichž pracovní poměr skončil ke dni 30.9.2005.
Uvedenou právní otázku je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu uzavření smlouvy o vkladu podniku - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2005 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) - dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §249 odst. 1 zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákoníkem nebo zvláštním právním předpisem. Práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak (§249 odst. 3 zák. práce).
Podle ustálené judikatury dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele nejen podle ustanovení zákoníku práce, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy, například podle ustanovení §59 odst. 3, §480 a §487 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.), §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, §30 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů aj. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele přitom může dojít jen na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů, neboť zákon v tomto směru nepřiznává vůli účastníků jakoukoli relevanci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.1999 sp. zn. 21 Cdo 253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, roč. 1999, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Vzhledem k uvedenému proto není pro posouzení věci podstatné, jaké stanovisko k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce k příspěvkové organizaci Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště zaujala sama žalovaná, popřípadě Zlínský kraj.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku smlouvy mezi zaměstnavateli je možný – jak vyplývá ze shora podaného výkladu - jen tehdy, jestliže právní předpisy s uzavřením smlouvy určitého typu takový následek – vyplývající ze zákona, nikoliv ze smlouvy samotné – spojují. Jedním z případů, kdy dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je situace, kdy je do již existující společnosti jako nepeněžitý vklad vkládán podnik nebo jeho část, tedy na základě ustanovení §59 odst. 3 obch. zák., které výslovně stanoví, že na tyto případy (pokud se týče přechodu práv a povinností) se přiměřeně použijí ustanovení o smlouvě o prodeji podniku.
Na základě smlouvy o prodeji podniku nebo smlouvy o prodeji části podniku (§476 a násl. obch. zák.) dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů; uvedené vyplývá z ustanovení §480 obch. zák., podle něhož „práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přechází z prodávajícího na kupujícího“, což podle ustanovení §487 obch. zák. platí „i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku“. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku (jeho části) stala účinnou.
Předmětem smlouvy o prodeji podniku (§476 a násl. obch. zák.) je podnik (část podniku) jako soubor hmotných (výrobní zařízení, pozemky a budovy, zásoby hotových výrobků atd.), osobních (zaměstnanci podniku) a nehmotných (práva a závazky) složek podnikání, které tvoří jeden funkční celek. K podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit (srov. §5 obch. zák.). Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího při smlouvě o prodeji podniku (jeho části) je odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota hmotných osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení §480 obch. zák. (které se podle ustanovení §59 odst. 3 obch. zák. použije přiměřeně, jestliže je vkládán podnik či jeho část), se jednoznačně podává (srov. slova „...k zaměstnancům podniku...“), že na kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování podniku (převáděné části podniku), ale – jak správně uvádí rovněž odvolací soud - jen práva a povinnosti (včetně neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku) nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku (části podniku); k zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání je potřebné, aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v převáděném podniku (jeho převáděné části) nadále působit. Na opačný výklad nelze usuzovat ani z ustanovení §477 odst.1 obch. zák., neboť na přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů - vzhledem k tomu, že tato otázka je upravena ve speciálním ustanovení §480 obch. zák. - nedopadá.
Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že na základě smlouvy o prodeji podniku (části podniku) přechází práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na kupujícího (přejímajícího zaměstnavatele) jen vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Na uvedeném právním závěru, který lze přiměřeně (srov. §59 odst. 3 obch. zák.) použít rovněž pro smlouvu o vkladu podniku (jeho části) a ze kterého důsledně vycházel i odvolací soud projednávané věci, dovolací soud i nadále přes námitky dovolatele setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, skončil-li pracovní poměr žalobce u příspěvkové organizace Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště dříve, než Zlínský kraj tento podnik vložil do žalované, je správný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaná není ve věci pasivně legitimována.
Úvahu o přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce na žalovanou nelze – jak to činí žalobce v dovolání - s poukazem na stanovisko Zlínského kraje k této otázce úspěšně dovozovat ani z ustanovení §251 odst. 2 zák. práce.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že příspěvková organizace Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště byla svým zřizovatelem (usnesením zastupitelstva Zlínského kraje č. 0182/Z07/05) zrušena ke dni 31.12.2005. Otázku, kdo vstoupil do práv a povinností, o něž jde v projednávané věci, je třeba posoudit podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění účinném do 30.5.2006 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů).
Podle ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. ke vzniku, k rozdělení, sloučení, splynutí nebo zrušení příspěvkové organizace dochází dnem určeným zřizovatelem v rozhodnutí, jímž též určí, v jakém rozsahu přecházejí práva a závazky na nové anebo přejímající organizace. Rozhodne-li zřizovatel o zrušení organizace, přecházejí dnem uvedeným v jeho rozhodnutí o zrušení její práva a závazky na zřizovatele.
Vzhledem k tomu, že zřizovatel Zlínský kraj rozhodl (usnesením svého zastupitelstva č. 0182/Z07/05) o zrušení příspěvkové organizace Nemocnice s poliklinikou Uherské Hradiště ke dni 31.12.2005, aniž by současně stanovil, že její práva a závazky přecházejí na zřizovatelovu „novou“ či „přejímající“ organizaci, mělo to (ze zákona) též za následek, že práva a povinnosti (závazky) zrušené příspěvkové organizace, včetně jejích práv a povinností z pracovněprávních vztahů, pokud nedošlo k jejich přechodu podle ustanovení §59 odst. 3 a §480 obch. zák. na žalovanou, přešla podle ustanovení §27 odst. 3 věty druhé zákona č. 250/2000 Sb. na Zlínský kraj.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu