ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4242.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4242/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova č. 38, proti žalovaným 1) J. P. , 2) R. K. , 3) A. H. a 4) J. H. , všem zastoupeným JUDr. Jiřím Bauerem, advokátem se sídlem v Sušici, Nábřeží J. Seitze č. 131, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 72/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. května 2010 č.j. 5 Co 212/2010-143, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) až 4) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.260,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bauera, advokáta se sídlem v Sušici, Nábřeží J. Seitze č. 131.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 29.1.2009 u Okresního soudu ve Strakonicích domáhala, aby bylo určeno, že "je dědičkou třetí skupiny ze zákona po zůstaviteli I. K., zemřelém dne 24.9.2008". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že s I. K., zemřelým dne 24.9.2008, žili od roku 2002 "jako druh a družka". Žalobkyně se zůstavitelem společně hospodařili, žalobkyně pečovala o společnou domácnost a jejich vztah trval i poté, co se přestěhovala do sousedního domku, který "byl oddělen jen provizorním plotem s brankou". Žalobkyně a zůstavitel měli klíče od obou domků, protože "spolu denně hospodařili a užívali si společného života", a žalobkyně má dosud v jeho domku některé své osobní a další movité věci.
Žalovaní připustili, že zůstavitel v minulosti "udržoval se žalobkyní určitý poměr", ale že jsou "vážné pochybnosti o tom, že spolu žili jako druh a družka a že šlo o společné vedení domácnosti a společné hospodaření", neboť žalobkyně si v sousedství zůstavitele pořídila v roce 2000 nemovitosti, domek zůstavitele "nevykazoval známky pobytu žádné ženy" a žalobkyně objevila tělo zůstavitele až pět dnů po jeho smrti.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 23.11.2009 č.j. 6 C 72/2009-105, ve znění usnesení ze dne 8.1.2010 č.j. 6 C 72/2009-123 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaným 21.608,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bauera a České republice "na účet Okresního soudu ve Strakonicích" 2.208,- Kč. Z provedeného dokazování zjistil, že zůstavitel žil se žalobkyní ve svém domě v družském poměru pouze do doby, než si žalobkyně opravila svůj sousední domek a přestěhovala se do něho. Poté došlo "ke změně intenzity jejich vztahu" a společnou domácnost již nevedli. Soud prvního stupně přitom vycházel mimo jiné z toho, jak sama žalobkyně popsala její vztah k zůstaviteli před policejním orgánem v den, kdy zjistila úmrtí zůstavitele, tedy že "původně partnerský vztah mezi nimi nevydržel a poté, co se přestěhovala do svého domu, zůstali žít jako sousedé". Protože vztah žalobkyně a zůstavitele v době jednoho roku před jeho smrtí neměl charakter trvalého soužití osob, které společně hospodaří se svými příjmy, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně "neprokázala", že by se zemřelým žila rok před jeho smrtí ve společné domácnosti.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5.5.2010 č.j. 5 Co 212/2010-143 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným "oprávněným společně a nerozdílně" na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 21.608,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bauera a České republice - Okresnímu soudu ve Strakonicích 2.908,- Kč; ve výroku o zamítnutí žaloby jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným "oprávněným společně a nerozdílně" na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.425,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bauera. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně a zůstavitel ukončili v roce 2007 partnerské soužití, že začali žít odděleně každý ve svém domě a že "pouze zůstali blízkými přáteli". Vycházel přitom zejména z úředního záznamu Policie ČR o vysvětlení podaném žalobkyní v den nalezení těla zemřelého zůstavitele, který hodnotil jako "stěžejní" důkaz, neboť představuje bezprostřední vyjádření žalobkyně za situace, kdy "neměla prostor pro kalkulaci o budoucích majetkových nárocích a dědickém právu", když sama žalobkyně uvedla některé další skutečnosti, které o společném soužití nesvědčí (žalobkyně platila zůstaviteli za elektřinu a přispívala mu na telefon; zůstavitel měl nainstalován měřič elektřiny, aby věděl, kolik každý z nich spotřeboval, zůstavitel platil žalobkyni za vaření a praní). Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně a zůstavitel "od roku 2007 po odstěhování žalobkyně nežili spolu trvale v jednom či v obou předmětných domech", ale žili "každý zvlášť ve svém domě jako sousedi a blízcí přátelé". I když "bývá pravidlem, že osoby, jež společně uhrazují náklady na své potřeby, spolu zároveň žijí", nelze podle odvolacího soudu vyloučit situaci, kdy "existuje finanční společenství, ale osoby společně nežijí". Protože nebyla splněna podmínka společného trvalého žití, odvolací soud se již nezabýval druhou podmínkou uvedenou v ustanovení §115 občanského zákoníku spočívající ve společném uhrazování nákladů na své potřeby; nebylo tedy potřeba zabývat se tím, zda žalobkyně byla odkázána výživou na zůstavitele, když tato odkázanost ani nebyla žalobkyní tvrzena.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud pojem "společné domácnosti" vyložil "restriktivně" a "v rozporu se společenskou realitou dnešní doby". Soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly "uhrazováním nákladů na společné potřeby". Za otázku "zásadního právního významu" považuje to, zda "trvalé soužití ve smyslu ustanovení §115 občanského zákoníku lze uskutečňovat i tak, že účastníci bydlí ve dvou vlastních domech v blízkém sousedství". Odkazuje současně na výslechy svědků provedené v řízení před soudem prvního stupně, z nichž podle ní vyplývá, že prokázala, že se o zůstavitele starala, vykonávala pro něho domácí práce a že "měli spolu partnerský vztah a navenek se jevili jako druh a družka". Poukazuje na svoje předchozí vysvětlení, že podala před policejním orgánem zkreslenou informaci o skončení vztahu mezi ní a zůstavitelem, a dovozuje, že měla být soudem poučena o následcích nesplnění důkazní povinnosti a o povinnosti označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a "zavázal jej právním názorem o možnosti existence trvalého soužití žalobkyně se zůstavitelem".
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, dospěje-li k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle jejich názoru bylo prokázáno, že žalobkyně se zůstavitelem nežila jako druh a družka "s úmyslem takto žít trvale", o čemž svědčí také skutečnost, že žalovaná objevila zůstavitele až pět dní po jeho smrti, přičemž "si byla vědoma" toho, že jeho auto stále parkovalo před domem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pojem "společné domácnosti" vyložil "restriktivně" a "v rozporu se společenskou realitou dnešní doby". Soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly "uhrazováním nákladů na společné potřeby". Za otázku "zásadního právního významu" považuje to, zda "trvalé soužití ve smyslu §115 občanského zákoníku lze uskutečňovat i tak, že účastníci bydlí ve dvou vlastních domech v blízkém sousedství".
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§115 občanského zákoníku).
Nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§475 odst. 1 občanského zákoníku).
Společnou domácností se ve smyslu ustanovení §115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku rozumí - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4795/2009) - soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech nebo domech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud při posouzení povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem z výše uvedených závěrů vycházel. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud dovodil, že nevylučuje soužití ve společné domácnosti to, že její členové bydlí ve více bytech, ovšem jen tehdy, jestliže spolu opravdu trvale žijí a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. Na základě provedených důkazů pak odvolací soud dospěl (stejně jako soud prvního stupně) ke skutkovému zjištění, že žalobkyně a zůstavitel od roku 2007 (po odstěhování žalobkyně z domu zůstavitele) spolu trvale nežili v jednom nebo v obou předmětných domech, ale že žili "každý zvlášť ve svém domě jako sousedi a blízcí přátelé". Protože dovolatelkou označená otázka nebyla - s ohledem na uvedená skutková zjištění soudů - pro právní posouzení věci rozhodná (ostatně, odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů), nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska této otázky ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., lze je podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze přitom usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže - jak výslovně uvádí ustanovení §237 odst.3 část věty za středníkem o.s.ř. - být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobkyně sice vytýká soudům nesprávné právní posouzení věci, v dovolání však - jak je zřejmé z jeho obsahu - nezpochybňuje jen právní posouzení věci, ale především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (skutkový závěr, že žalobkyně a zůstavitel od roku 2007 spolu trvale nežili v jednom nebo v obou předmětných domech, ale že žili "každý zvlášť ve svém domě jako sousedi a blízcí přátelé"). Dovolatelka oproti odvolacímu soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.250,- Kč (srov. §5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 3.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných advokát JUDr. Jiří Bauer osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 710,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným společně a nerozdílně nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.260,- Kč je povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu