ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4379.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4379/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a Mgr. Davida Havlíka ve věci umoření 500 kusů listinných akcií společnosti KOFING, a.s. se sídlem v Paskově, Kirilovova č. 628, IČO 25826336, č. 1-50 a č. 551-1000, každé o jmenovité hodnotě 10.000,- Kč, za účasti 1) navrhovatele Ing. J. F. , zastoupeného JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Ostravě - Moravské Ostravě, Milíčova č. 12, a 2) Nejvyššího státního zastupitelství se sídlem v Brně, Jezuitská č. 4, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 47 U 1/2010, o dovolání navrhovatele Ing. J. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2011 č.j. 10 Co 574/2010-114, takto:
I. Dovolání navrhovatele se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatel Ing. J. F. se návrhem podaným u Okresního soudu v Ostravě dne 25.1.2010 domáhal umoření 500 kusů listinných akcií společnosti KOFING, a.s. se sídlem v Paskově, Kirilovova č. 628, IČO 25826336, č. 1-50 a č. 551-1000, každé o jmenovité hodnotě 10.000,- Kč, všech znějících na jméno Ing. J. F. Návrh zdůvodnil zejména tím, že je akcionářem obchodní společnosti KOFING, a.s., že společnost KOFING, a.s. uzavřela dne 20.9.2002 s Union Bankou a.s. smlouvu o úvěru reg. č. 220/TU/29/02, na jejímž základě byl společnosti KOFING, a.s. poskytnut úvěr ve výši 5.000.000,- Kč, že k zajištění tohoto úvěru bylo smlouvou o zastavení listinných cenných papírů reg.č. 220/TŮ/29/02/ZP/CP/2 zřízeno zástavní právo k 500 kusům listinných akcií společnosti KOFING, a.s. a že zastavené akcie byly uloženy v depozitáři Union Banky, a.s., o čemž bylo vydáno dne 20.9.2002 potvrzení. Dne 20.3.2003 uhradila společnost KOFING a.s. část úvěru jednostranným započtením a zbytek závazku společnosti KOFING a.s. zanikl dne 28.8.2003 "uhrazením". Dne 29.5.2003 byl na Union Banku, a.s. prohlášen konkurs a správkyně konkursní podstaty uzavřela dne 1.7.2004 smlouvu o postoupení pohledávek za společnosti KOFING, a.s. se společností J&T Banka a.s. I když postoupením nabyla "již neexistující pohledávku", Společnost J&T Banka a.s. ji postoupila společnosti IV NOVA, a.s., která ji dále postoupila společnosti Braddock Finance & Capital Ltd., jenž ji postoupila Ing. J. H., který ji dne 25.11.2005 postoupil společnosti LANDSTROW LTD. Z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16.11.2007 č.j. 22 C 86/2005-249 přitom vyplývá, že "jednostranný zápočet byl proveden společností KOFING, a.s. v souladu s právem a je tedy platný a že ve zbytku byl úvěr doplacen, čímž dne 28.8.2003 tedy dluh zanikl splacením, čím zaniklo i zástavní právo k cenným papírům". Vzhledem k několikerému postoupení pohledávky navrhovatel neví, v čí dispozici se v tuto chvíli jeho akcie nacházejí.
Okresní soud ve Frýdku-Místku, kterému byla věc postoupena podle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5.2.2010 č.j. 99 U 1/2010-71 jako soudu místně příslušnému, usnesením ze dne 30.4.2010 č.j. 47 U 1/2010-86 návrh na umoření akcií zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že navrhovatel není k podání návrhu na umoření akcií oprávněn, neboť, "došlo-li ke zřízení zástavního práva předáním akcie zástavnímu věřiteli, je k návrhu na umoření ztracené nebo zničené akcie oprávněn zástavní věřitel". Navíc, "z navrhovatelova tvrzení nevyplývá, že by předmětné akcie byly ztraceny nebo zničeny, ale jen to, že navrhovatel neví, v čí dispozici se nacházejí", a návrhem na umoření akcií nelze nahradit žalobu na vydání akcí, případně na náhradu škody.
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29.3.2011 č.j. 10 Co 574/2010-114 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že "z tvrzení obsažených v návrhu na umoření je nepochybné pouze to, že předmětné akcie byly předány společnosti Union Banka, a.s. k zajištění úvěru" a že navrhovatel "neví, v držení kterého ze subjektů předmětné akcie v současné době jsou", i když navrhovatel tvrdí, že pohledávka ze smlouvy o úvěru spolu se zajištěním byla následně postupována na další věřitele, přestože mezitím zanikla částečně započtením a částečně zaplacením; z nezávazných prohlášení možných postupníků a držitelů akcií, že akcie nemají v dispozici, nelze bez dalšího dovodit, že by akcie byly ztraceny nebo zničeny. Navrhovatel tedy musí svá vlastnická práva předmětným akciím uplatnit jinými právními prostředky.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Namítá, že si "lze stěží představit, že by se mohl domoci získání svých akcií žalobou o vydání věci, když není zjistitelné, zda někdo má tyto akcie v dispozici"; z vyjádření "osob, jež postupně nabývaly pohledávku zajištěnou zástavním právem k předmětným akciím, jednoznačně plyne, že neví, kde se tyto akcie nachází a zda ještě vůbec existují", a navrhovatel má důvod se domnívat, že se akcie ztratily nebo byly zničeny. Navrhovatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolaní směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Navrhovatel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §185i odst.1 o.s.ř. lze umořit ztracenou nebo zničenou listinu, kterou je třeba předložit k uplatnění práva.
Podle ustanovení §185j odst.1 o.s.ř. návrh na umoření listiny může podat každý, kdo má na jejím umoření právní zájem.
Ke ztrátě nebo zničení listiny dojde tehdy, jestliže její vlastník nebo jiná osoba, která má právo ji mít u sebe, je zbaven možnosti ji znovu nabýt (dostat do své dispozice). Ztráta může nastat nejen skutečným ztracením (založením) listiny, ale i jiným způsobem, který měl za následek, že její vlastník nebo jiná osoba, která má právo ji mít u sebe, byl listiny protiprávně zbaven (např. krádeží). Zničení listiny nastává jak tehdy, přestane-li vůbec existovat, tak i v případě, že její podstatné a důležité znaky nebo části se stanou z jakéhokoliv důvodu nečitelnými nebo jinak nezřetelnými.
Právní zájem na umoření ztracené nebo zničené listiny má z pohledu ustanovení §185j odst.1 o.s.ř. ten, kdo z důvodu vlastnictví nebo z jiného právního titulu má právo (nárok) mít listinu u sebe (ve své dispozici), jestliže se umoření ztracené nebo zničené listiny odrazí (může projevit) v jeho právní sféře. Došlo-li ke zřízení zástavního práva předáním akcie zástavnímu věřiteli, je podle ustálené judikatury soudů k návrhu umoření ztracené nebo zničené akcie oprávněn (věcně legitimován) zástavní věřitel, ledaže by ji po zániku zástavního práva vrátil zástavnímu dlužníku nebo ji prodal za účelem uspokojení zajištěné pohledávky prostřednictvím obchodníka s cennými papíry (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2748/2006, které bylo uveřejněno pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
V projednávané věci byly (podle údajů navrhovatele) předmětné (k umoření navržené) akcie předány jako zástava společnosti Union Banka, a.s. jako zástavnímu věřiteli a navrhovateli dosud nebyly vráceny, i když k nim zástavní právo již zaniklo. Z ustálené judikatury soudů vyplývá, že k jejich umoření, kdyby byly vskutku ztraceny nebo zničeny, je nadále legitimován zástavní věřitel. V případě, že zástavní právo k předmětným akciím vskutku zaniklo, může se navrhovatel domáhat jejich vydání, popřípadě náhrady škody; řízení o umoření listin slouží k odčinění právních následků, spojených se ztrátou nebo zničením listiny, kterou je třeba předložit k uplatnění práva, a nejde o řízení, které by mohlo být používáno k "pátrání po osudu takových listin", s nímž není seznámen ten, kdo si na ně činí nárok.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud (i soud prvního stupně) při svém rozhodování vycházel z ustálené judikatury soudů, je nepochybné, že usnesení odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud České republiky je proto - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a nikomu jinému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jitka Trávníčková