ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.440.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 440/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně E. D. , zastoupené JUDr. Karlem Baborákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslová č. 1200/4a, proti žalované ČD Cargo, a.s. se sídlem v Praze 7, Holešovicích, Jankovcova č. 1569/2c, IČO 28196678, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 86/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010 č.j. 28 Co 47/2010-265, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.4.2010 č.j. 28 Co 47/2010-265, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1.10.2009 č.j. 27 C 86/2006-232, ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti „výpovědi dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 29.6.2006“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť jak v původním tak i v novém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně rozhodl ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobu zamítl), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř.
Žalobkyně sice v dovolání vytýká odvolacímu soudu „nesprávný právní závěr“ o tom, že byly splněny podmínky pro použití výpovědního důvodu spočívajícího v nadbytečnosti zaměstnance z důvodu organizační změny provedené zaměstnavatelem ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a že byla rovněž splněna nabídková povinnost zaměstnavatele ve vztahu k žalobkyni ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť podle jejího názoru „je v extrémním nesouladu s kogentními ustanoveními zákoníku práce“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že soud „nevyložil, jakými úvahami se řídil, když vzal za prokázanou výpověď svědka Ing. M.“, že se „nezabýval problematikou aplikace Kolektivní smlouvy ČD“, že „učinil předčasný a tím i nesprávný právní závěr nad výpovědí svědka Ing. B.“, a že se nevypořádal s námitkami žalobkyně a s jejím návrhem na výslech svědka). Dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (např., že v okamžiku dání výpovědi žalobkyni neměla pro ni žalovaná „ani v místě výkonu práce, ani v místě jejího bydliště k dispozici žádnou pro ni vhodnou práci“, a že ani pozice výpravčího nebyla pro žalobkyni vhodným pracovním místem, neboť bylo zejména požadováno složení řady odborných zkoušek zahrnujících jak teoretické, tak i praktické dovednosti, včetně výcviku, když navíc „žalobkyně od ukončení středoškolského studia práci výpravčí nevykonávala“, čímž byla „přerušena ČD uznávaná kontinuita mezi jí složenými zkouškami v roce 1979 a stavem v roce 2006“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že ji žalovaná diskriminovala v rovném přístupu uchazečů k pracovní pozici výpravčí ČD, neboť žalobkyně byla osobou „plně zdravotně způsobilou pro pohyb v kolejišti jako předpoklad pro výkon profese výpravčího vlaků“, a že tedy tvrzení o nezpůsobilém zdravotním stavu žalobkyně bylo naprosto účelové), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. V postupu odvolacího soudu spatřuje rovněž vadu řízení, která podle jejího názoru mj. spočívá ve skutečnosti, že nedodržel zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže ve svém rozhodnutí nevyložil, „z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl“. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 však nemůže být – jak je zřejmé z ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přihlédnuto.
Protože dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu