ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4448.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4448/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. M. , zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 21, proti žalovanému P. M., zastoupenému JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. č. 36, o vydání potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 370/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2011, č. j. 19 Co 102/2011-127, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Smejkala, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 21.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo vydat mu potvrzení o zaměstnání. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 18. 8. 2008 uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu na dobu neurčitou na práci montážního pracovníka s místem výkonu práce dle místa výroby a montáže. Protože žalobci nebyla ode dne 10. 12. 2008 do dne 10. 3. 2009 vyplácena mzda, zrušil dne 8. 4. 2009 okamžitě pracovní poměr se žalovaným. Žalovaný však odmítá vydat žalobci potvrzení o zaměstnání.
Okresní soud v Českých Budějovicích - poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 3. 9. 2009, č. j. 27 C 370/2009-37, kterým žalobě vyhověl, Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 1. 2010, č. j. 19 Co 3208/2009-64, zrušil - rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 27 C 370/2009-110, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 26.020,- Kč, k rukám „právního zástupce žalobce“. Vyšel z toho, že podle shodných tvrzení účastníků pracovní smlouva uzavřená mezi nimi dne 18. 8. 2008 obsahuje za žalovaného podpis J. D. Po provedeném dokazování uzavřel, že J. D. byl oprávněn k podepisování pracovních smluv za žalovaného, neboť účastnická výpověď žalobce se shoduje se svědeckou výpovědí J. D. v tom, že při uzavírání pracovní smlouvy byl žalobci J. D. představen jako osoba odpovědná za personální věci a že následně za osobní účasti jak žalovaného, tak žalobce a J. D. došlo k sepsání pracovní smlouvy, kterou podepsal za žalovaného J. D. Navíc i sám žalovaný uvedl, že personalistické věci „dohadoval“ za žalovaného J. D. a že žalovaný sám žalobce za J. D. poslal, aby s ním dohodl podrobnosti další spolupráce s tím, že o obsah dohody se již dále nestaral. Pracovní smlouva se žalobcem tak byla za žalovaného jako zaměstnavatele uzavřena jím pověřenou osobou (J. D.). Otázku jednání jménem zaměstnavatele posoudil soud prvního stupně podle ustanovení §11 odst. 2 zák. práce. Vzhledem k tomu, že v tomto zákonném ustanovení není uvedeno, „co má zákon na mysli pojmem osoby pověřené a není zde jednoznačně patrno, kdo jsou osoby pověřené a jakým způsobem mohou být pověřeny“, jedná se v tomto ustanovení o zákonné zastoupení, nikoliv zastoupení na základě plné moci, jak se domnívá žalovaný. Při nedostatku zákonné úpravy zákoníku práce týkající se zákonného zmocnění a nemožnosti použít subsidiárně občanský zákoník lze při výkladu zákonného zastoupení jen analogicky odkázat na ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. či případně na ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. (kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází); za nepřiléhavou argumentaci považoval právní závěry žalovaného odkazující na ustanovení §12 zák. práce ve spojení s ustanovením §22 a následujících obč. zák., týkajících se nutnosti písemného zmocnění k úkonům v písemné podobě, neboť J. D. nejednal za žalovaného na základě plné moci, ale jako zákonný zástupce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, č. j. 19 Co 102/2011-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 4.860,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Smejkala. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 8. 2008 vznikl mezi účastníky pracovní poměr, „o čemž svědčí i skutečnost, že žalobce pro žalovaného vykonával práci, za kterou dostával odměnu bez toho, že by za provedené práce fakturoval, a sám žalovaný vystavil pro ČSOB a. s. potvrzení o výši pracovního příjmu žalobce, kde byl jako počátek pracovního poměru uveden den 18. 8. 2008“. Souhlasil také s tím, že jednáním jménem zaměstnavatele upraveným v ustanovení §11 odst. 2 zák. práce neměl zákonodárce na mysli zastoupení na základě dohody o plné moci, kde se podle ustanovení §12 zák. práce použijí ustanovení občanského zákoníku, ale jedná se o zákonné zastoupení. Je-li fyzická osoba podnikatelem, nabízí se pro výklad pojmu pověřená osoba použití ustanovení §15 obch. zák., které je příkladem zákonného zastoupení. Pověřená osoba přitom nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k zaměstnavateli. Protože bylo prokázáno, že svědek J. D. byl žalovaným pověřen k řešení personálních otázek, což vyplynulo z výpovědi samotného žalovaného, jednal při uzavírání pracovního poměru se žalobcem dne 18. 8. 2008 jako zákonný zástupce žalovaného. Skončil-li pracovní poměr žalobce u žalovaného okamžitým zrušením pracovního poměru dne 8. 4. 2009 a žalovaný žalobci při skončení pracovního poměru nevydal potvrzení o zaměstnání, je žaloba důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž zejména namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když jako věcně správné potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale své rozhodnutí založil na jiném právním posouzení věci, aniž dostál své povinnosti s tímto jiným právním názorem žalovaného seznámit, čímž žalovaného „zbavil možnosti vyjádřit se, argumentovat, popř. předložit či navrhnout nové důkazy či důkazy již provedené doplnit“. Vytýká dále odvolacímu soudu, že se „vůbec nevypořádal se zásadními otázkami vzniku zastoupení“ a že „závěr o existenci zastoupení podle §15 odst. 1 obch. zákoníku musí být prokázán“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, „jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil“.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolaní směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 27 C 370/2009-110, stejně jako rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. 27 C 370/2009-37, který byl usnesením ze dne 28. 1. 2010, č. j. 19 Co 3208/2009-64, zrušen – v obou případech žalobě vyhověl. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci se žalovaný bránil žalobě tvrzením, že žalobce nikdy nebyl jeho zaměstnancem, neboť pracovní smlouvu uzavřel „bez vědomí žalovaného s panem D., tedy osobou, která nebyla oprávněna zastupovat žalovaného při uzavírání pracovních smluv“, a v dovolání zpochybňuje závěr soudů, že pracovní poměr mezi účastníky mohl vzniknout na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 8. 2008 podepsané J. D.
Z hlediska skutkového stavu soudy uzavřely (správnost skutkových zjištění soudů, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o. s. ř., přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že „svědek J. D. byl žalovaným pověřen k řešení personálních otázek, což vyplynulo z výpovědi samotného žalovaného, a jednal při uzavírání pracovního poměru se žalobcem dne 18. 8. 2008 jako zákonný zástupce žalovaného“.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 2008 (dále jen „zák. práce) právní úkony fyzické osoby, která je zaměstnavatelem, činí v pracovněprávních vztazích tato osoba; místo ní je mohou činit osoby jí pověřené.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že zákoník práce nerozvádí blíže pojem „osoby pověřené“ použitý v ustanovení §11 odst. 2 zák. práce a že toto ustanovení je speciální úpravou ve vztahu k ustanovení §12 zák. práce (zastoupení na základě dohody o plné moci, kde se použijí příslušná ustanovení obč. zák.). Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem ani v jiném obdobném vztahu k zaměstnavateli; zákoník práce v tomto směru žádné omezení nestanoví. Zaměstnavatel – fyzická osoba může pověření konáním právních úkonů vymezit v libovolném rozsahu (všechny úkony, některý druh úkonů, jednotlivý úkon apod.); ani z hlediska rozsahu pověření zákoník práce žádné omezení nestanoví. Nelze-li tedy – jak výše uvedeno – přezkoumat skutkový závěr, že „svědek J. D. byl žalovaným pověřen k řešení personálních otázek“, je správný závěr odvolacího soudu, že jako zástupce žalovaného byl oprávněn i k tomu, aby jménem žalovaného uzavřel dne 18. 8. 2008 se žalobcem pracovní smlouvu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatele, že odvolací soud porušil v projednávané věci zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.).
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát Mgr. Petr Smejkal osvědčil, že je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 435,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.610,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), a to ve lhůtě 3 dnů (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu