ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4487.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4487/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí č. 1079/3a, proti žalované KOVOSVIT MAS, a.s. se sídlem v Sezimově Ústí, náměstí Tomáše Bati č. 419, IČO 26047284, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, se sídlem v Táboře, Příběnická č. 1908, o 146.652,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 7 C 358/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. července 2010 č.j. 15 Co 455/2010-82, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.032,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta, se sídlem v Táboře, Příběnická č. 1908.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15.7.2010 č.j. 15 Co 455/2010-82, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 12.4.2010 č.j. 7 C 358/2009-56 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 146.652,- Kč „se zákonným úrokem z prodlení“ od 11.7.2006 do zaplacení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V projednávané věci žalobce učinil předmětem řízení nárok na zaplacení mzdy (její části – roční odměny za rok 2005) z manažerské smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 22.12.2004. Při rozhodování o důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda sjednána v pracovní, či - jako je tomu v posuzované věci - v jiné smlouvě (jinou smlouvou je podle ustálené soudní praxe i tzv. manažerská smlouva), je – jak z tohoto správně vycházel i odvolací soud – především podstatné, zda byly naplněny zákonem stanovené či smluvené předpoklady pro vznik uplatněného nároku na mzdu (její část). Protože manažerská smlouva ze dne 22.12.2004, v níž si účastníci - vedle základní mzdy – sjednali (v článku III.) rovněž „roční odměnu za splnění úkolů stanovených pro rok 2005“, představuje platnou smlouvu o mzdě, byl pro posouzení opodstatněnosti nároku žalobce na zaplacení motivační složky mzdy v žalované výši 146.652,- Kč - mimo jiné - významný závěr o tom, jaké byly mezi účastníky sjednány podmínky vzniku tohoto nároku. Protože názory účastníků na obsah jejich ujednání obsaženého v článku III. manažerské smlouvy jsou rozdílné, řešil odvolací soud za tohoto stavu právní otázku výkladu projevu vůle tohoto písemného pracovněprávního úkonu.
Vzhledem k tomu, že manažerská smlouva obsahující sporné ujednání byla mezi účastníky uzavřena dne 22.12.2004, je třeba její obsah i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2004, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 46/2004 Sb., č. 562/2004 Sb. a č. 563/2004 Sb. (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Pro případ, že mezi účastníky vzniknou - tak jako tomu bylo v projednávané věci –pochybnosti o obsahu jejich pracovněprávního úkonu (smluvního ujednání), uvádí ustanovení §240 odst.3 zák. práce výkladová pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat původní vůli, kterou účastníci projevili. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba současně přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajících účastníků, tj. k tomu, jaký význam přikládali použitému slovnímu vyjádření sami účastníci); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat dobrým mravům. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
V posuzované věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z uvedených výkladových pravidel důsledně vycházel. Odvolací soud při zkoumání, jaké byly podle ujednání účastníků obsaženého v článku III. manažerské smlouvy ze dne 22.12.2004 sjednány podmínky vzniku nároku žalobce na „roční odměnu“, vycházel především „z obsahu a struktury“ sporného článku, z níž podle jeho názoru „je zřejmé“, že „bod 1. zakotvuje nárok žalobce na roční odměnu za splnění pracovních úkolů“, „bod 2. zahrnuje jednotlivé ukazatele (neboli úkoly žalobce)“, „bod 3. stanoví, že se plnění každého ukazatele posuzuje zvlášť a při jakém plnění ukazatele vzniká nárok na odměnu a v jaké výši“, a „bod č. 4 stanoví, kdy se odměna za jednotlivé ukazatele nepřiznává“. S přihlédnutím k tomu, že každý z bodů „upravuje jinou záležitost“ a „vzájemně se nevylučují“, odvolací soud „na základě jazykového a systematického výkladu článku III. manažerské smlouvy“ dovodil, že, jestliže bod 4. uvádí, že „při nesplnění ukazatelů dle článku III. bod 2. se odměna za jednotlivé ukazatele nepřiznává“, pak „je nutné dospět k jedinému možnému závěru, tedy že při nesplnění všech ukazatelů… se odměna za jednotlivé ukazatele nepřiznává“, neboť – jak důvodně akcentoval – „kdyby nárok na roční odměnu měl náležet žalobci za splnění jakéhokoliv ukazatele bez ohledu na splnění dalších ukazatelů (na tomto výkladu žalobce setrval i v podaném dovolání), potom by bod 4. uvedeného článku byl zcela nadbytečný, neboť nárok na roční odměnu za splnění jednotlivého ukazatele by plynul z předchozích bodů 1. až 3. uvedeného článku“. Takovýto úsudek odvolacího soudu o obsahu ujednání účastníků obsaženého v článku III pod bodem 4. manažerské smlouvy lze z hlediska dodržení výkladových pravidel vyplývajících z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce považovat za odpovídající zákonu. Dovodil-li dále odvolací soud, že „při uvedeném jednoznačném výkladu smlouvy“, „nemůže existenci nároku žalobce na roční odměnu“ podle manažerské smlouvy ze dne 22.12.2004 „odůvodnit ani vyplacení ročních odměn žalovaným žalobci v předchozím období či (podle obdobné manažerské smlouvy) Ing. J. za rok 2005“, nelze mu důvodně vytýkat, že vyložil sporný projev vůle „bez ohledu na korektiv dobrých mravů“, neboť jiným, dovolatelem předestřeným výkladem by byl v rozporu s ustanovením §240 odst. 3 zák. práce měněn smysl a obsah právního úkonu, což je – jak uvedeno výše – nepřípustné. Odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) tak právní otázku výkladu projevu vůle posoudil v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 8.060,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. Vítězslav Dohnal osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z uvedené odměny advokáta a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.672,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady dovolacího řízení v celkové výši 10.032,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. ledna 2012
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu