ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4643.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4643/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Robertem Holmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 15, proti žalovanému Městu Rožnov pod Radhoštěm se sídlem Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí č. 128, IČO 00304271, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 36/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2010 č.j. 16 Co 7/2010-79, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 29.9.2008, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29.9.2008 č.j. MěÚ/Taj/161/2008 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. f) a g) zák. práce. Naplnění důvodu výpovědi spatřoval v tom, že žalobkyně jako zaměstnankyně žalovaného (pracovně zařazená do městského úřadu, odboru kanceláře starosty, oddělení správních činností) již předešlým dopisem ze dne 12.5.2008 byla opakovaně upozorněna na neuspokojivé pracovní výsledky, spočívající „zejména ve způsobu chování žalobkyně ke klientům (občanům) a k vedoucí odboru kanceláře starosty, vedoucí oddělení správních činností a k ostatním pracovnicím oddělení správních činností“, a dále byla upozorněna na porušení povinnosti vyplývající z předpisů vztahujících se jí vykonávané práci, kterého se měla dne 17.3.2008 dopustit tím, že „neplatný doklad totožnosti obsahující osobní údaje občana předala zcela cizí osobě“. Ačkoli žalobkyně byla v uvedeném dopise rovněž upozorněna na možnost výpovědi, přesto se následně dopustila dalších porušení pracovních povinností, a to tím, že:
- ve dnech 6.8. a 7.8.2008 na opakovanou výzvu vedoucí odboru kanceláře starosty Ing. B. K. k předání spisu č.j. „MěÚ/KS/260/2008/13 Kol“ žalobkyně za přítomnosti dalších osob (sekretářky starosty a vedoucí oddělení správních činností) odmítla své nadřízené spis předat „s nepravdivým zdůvodněním, že není oprávněnou úřední osobou“, přičemž při vstupu do její kanceláře „nechala otevřené dveře, odmítla je na výzvu nadřízené zavřít a uvedla, že se v její přítomnosti necítí psychicky bezpečně“; následně dne 8.8.2008 v přítomnosti starosty „své nevhodné chování při zadání tohoto úkolu“ popřela.
- při kontrole spisu č.j. „MěÚ/KS/260/2008/13 Kol“ ve dnech 8.8. až 13.8.2008 bylo vedoucí odboru kanceláře starosty mj. zjištěno, že žalobkyně „nesprávně poučila účastníky řízení“, „v rozporu se zásadou hospodárnosti doručovala veřejnou vyhláškou, ačkoli byl ustanoven opatrovník“, bez odůvodnění nevyslechla navrženého svědka a „v rozporu se správním řádem použila otisk kulatého úředního razítka na všech dokumentech“ a „nedodržela lhůtu k vydání rozhodnutí“.
- kontrolou spisu č.j. „MěÚ/KS/289/2008/14 Kol“ bylo vedoucí oddělení správních činností Ing. J. G. dne 12.9.2008 zjištěno, že oznámení o zahájení řízení žalobkyně doručila témuž účastníku řízení třikrát (v různých dnech na tři různé adresy) a vznikla tak pochybnost o počátku běhu procesní lhůty spojené s datem doručení, a namátkovou kontrolou dalších spisů žalobkyní vedených v období od 11.2.2008 bylo rovněž zjištěno, že žalobkyně „opakovaně poučovala účastníky řízení jako by byli svědci“ a v rozporu se zásadou hospodárnosti „doručovala tutéž písemnost na několik adres a ustanovenému opatrovníkovi, který je jejím spolupracovníkem sídlícím ve stejné budově, doručovala v obálce s doručenkou“.
- dne 5.8.2008 se žalobkyně za přítomnosti dalších zaměstnankyň „opět zcela nevhodně chovala k vedoucí odboru kanceláře starosty“, když poté, co jí tato nadřízená hodlala předat seznam domů a bytů, které jsou předmětem soudního sporu, a vysvětlila jí, k čemu má seznam sloužit, žalobkyně „opětovně požádala o vysvětlení důvodu předání seznamu“, a na „přímý dotaz nadřízené, zda ji neposlouchala, odpověděla, že ne, a informativní seznam nepřevzala“.
- dne 6.8.2008 na pokyn vedoucí odboru kanceláře starosty, že z důvodu čerpání dovolené její spoluzaměstnankyně z oddělení správních činností „bude nutné, aby žalobkyně ve větším rozsahu prováděla ověřování podpisů a shody listin“, žalobkyně (za přítomnosti vedoucí oddělení správních činností) zareagovala tak, že „má popis práce a sama si bude určovat, co bude prioritně dělat, že má své termíny a musí je dodržovat“; na upozornění nadřízené, že v popisu práce má žalobkyně i tyto činnosti, žalobkyně „reagovala popuzeně a osočila ji, že ji každé ráno psychicky deptá“, a „prohlásila, že odchází k lékaři“ s tím, že „si sama určí, kdy k lékaři půjde“. Toto nevhodné chování, neplnění pokynů nadřízené, dlouhodobé narušování pracovního prostření nelze podle názoru žalovaného „hodnotit jinak, než jako soustavné porušování pravidel slušnosti v pracovním kolektivu, nerespektování a snižování autority nadřízeného pracovníka“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že „je přesvědčena, že svým jednáním opakovaně neporušuje své povinnosti vyplývající z právních předpisů“, nýbrž „naopak má za to, že si vůči žalovanému plní řádně a ve standardních termínech své pracovní povinnosti“.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 14.10.2009 č.j. 19 C 36/2009-31 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování bylo podle názoru soudu prvního stupně „prokázáno, že žalobkyně dlouhodobě neměla dobré mezilidské vztahy na pracovišti, a to jak ke svým kolegyním, tak k nadřízeným“, že „její komunikace byla mnohdy konfliktní, kolegyně či nadřízené mnohdy nezdravila, nadřízená s ní jednávala často pouze v přítomnosti dalších osob coby svědků“, že „žalobkyně neuznávala příliš autoritu vedoucích, před splněním zadaných úkolů mnohdy odmlouvala“, že dvěma svými nadřízenými byla vyzvána k předání dokumentů (ověřovací knihy, spisu), že je odmítala vydat, „a to i přes opakované upomínky, v obou případech dokumenty nakonec vydala“, že „její nadřízené shledávaly práci žalobkyně mnohdy coby neefektivní, z hlediska vyřizování věcí nehospodárnou“ (popisovaly přitom následující případy: doručování na více adres, nesprávné poučení účastníků, nesprávné použití kulatého úředního razítka, nevyslechnutí navrženého svědka bez jakéhokoli odůvodnění a nesprávnou manipulaci se zničeným občanským průkazem), že „na osobu žalobkyně byly v několika případech činěny stížnosti občanů, které vyřizovaly nadřízené žalobkyně“, a že ačkoli „absolvovala příslušná školení a potřebné zkoušky na znalost předpisů“, „její nadřízené ji hodnotily jako osobu, která se umí naučit text zákonného předpisu, avšak při jeho aplikaci má jisté problémy“. Po zhodnocení „rozhodných skutečností prokázaných v řízení“ dospěl soud prvního stupně k závěru, že, pokud jde o výtky ohledně mezilidského chování ke spolupracovnicím a nadřízeným, „lze uzavřít, že žalobkyně byla zaměstnankyní, která řadu komunikačních situací s ostatními zaměstnanci a se svými nadřízenými řešila značně konfliktně, mnohdy odmlouváním, svými spolupracovníky i nadřízenými byla vnímána jako osoba vnášející na pracoviště konfliktní atmosféru, mnohdy stresující situace, neschopnou řešit běžné každodenní problémy citlivě a s maximálním porozuměním“. Podle jeho názoru však „konkrétní závady v mezilidských vztazích prokázané v tomto řízení nebyly takového rozsahu a charakteru (nešlo o jednání, která by mírou své závadnosti například byla hodnotitelná coby přestupek nebo trestný čin), aby mohly přestavovat zákonný výpovědní důvod, na nějž bylo v písemné výpovědi odkazováno“. Ohledně vytčených odborných pochybení při vyřizování správní agendy má soud prvního stupně rovněž „za to, že nebyla takového rozsahu a charakteru, aby mohla založit řádný a zákonný důvod pro výpověď z pracovního poměru“, když – jak zdůraznil – „v části šlo o pochybení, která lze řešit podáním opravného prostředku účastníkem řízení“, „v části šlo o pochybení, která lze eliminovat výtkami a důslednou kontrolní činností zaměstnavatele“ nebo „též častějším proškolováním, než je tomu u ostatních, nechybujících zaměstnanců“, a „patrně nejzávažnější“ pochybení, kdy žalobkyně měla neplatný občanský průkaz účastníka řízení odeslat jiné zaměstnankyni městského úřadu po zcela odlišné cizí osobě, „je v řadě prokázaných jednání a chování toliko ojedinělé a neopakující se“; proto určil, že předmětná výpověď je neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.4.2010 č.j. 16 Co 7/2010-79, ve znění usnesení ze dne 4.6.2010 č.j. 16 Co 7/2010-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1.000,- Kč. Odvolací soud po zopakování většiny důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně dopustila porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci tím, že „ve dnech 5.8. až 8.8.2008 odmítala splnit příkaz své nadřízené Ing. K. vydat jí správní spis“, o který byla žádána z důvodu nutnosti prošetřit stížnost občana na postup žalovaného v tomto spise, a tento spis „nadřízené předala až po třech dnech po debatě u starosty“, dále tím, že „dne 6.8.2008 odmítla splnit příkaz své nadřízené Ing. K. převzít předávaný seznam domů a bytů, které jsou předmětem soudních sporů s žalovaným“, a také tím, že „dne 6.8.2008 odmítla splnit příkaz své nadřízené Ing. G. ve větším rozsahu provádět ověřování podpisů a shody listin z důvodu čerpání dovolené jiné pracovnice žalovaného z oddělení správních činností“, ačkoli „šlo o práci, kterou měla žalobkyně v pracovní náplni“. Tímto jednáním žalobkyně podle názoru odvolacího soudu „porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením §301 písm. a) zák. práce plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci“. Toto porušení pak vzhledem k okolnostem projednávané věci posoudil jako závažné, odůvodňující dání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce, když přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně „téměř zásadně odmítala respektovat pokyny svých nadřízených“, které „jí vždy byly vydávány v souladu s platnými právními předpisy“ a nepředstavovaly – jak se žalobkyně mylně domnívá – neodůvodněnou šikanu; na tom, že žalobkyně měla vydat nějaký správní spis, případně převzít seznam domů a bytů nebo z důvodu nemoci jiné spolupracovnice provádět ve větším rozsahu určitou agendu, kterou měla v náplni práce, „neshledává odvolací soud nic šikanózního“. Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně odvolací soud „vzal také na vědomí, že žalobkyně odmítala plnit nejen shora uvedené příkazy svých nadřízených, ale i příkazy jiné tak, jak jsou popisovány ve sporné výpovědi a také v rozsáhlé korespondenci mezi účastníky“ a v zápisech podepsaných svědky, které „žalovaný byl okolnostmi v průběhu času donucen pořizovat o každém žalobkyní uloženém (a jí nesplněném) úkolu“. Jestliže žalobkyně tuto základní povinnost, spočívající v respektování a plnění pokynů nadřízených, „odmítala plnit a činila tak dlouhodobě“ a „svým jednáním značně komplikovala řídící činnost svých nadřízených a nedodržovala zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci“, nelze podle názoru odvolacího soudu po žalovaném spravedlivě „žádat, aby za daných okolností žalobkyni dále zaměstnával“, a proto „výpověď, kterou žalovaný dal žalobkyni přípisem ze dne 29.9.2008, je platným právním úkonem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. V první řadě namítala, že odvolací soud „nezhojil“ vadu prvostupňového řízení, kdy soud prvního stupně věc projednal v rozporu se zákonem v nepřítomnosti zástupce žalobkyně, jestliže ve snaze napravit toto pochybení zopakováním dokazování, jež bylo provedeno před soudem prvního stupně, vyslechl pouze tři z dříve slyšených svědků a provedl důkaz některými navrženými listinami, přičemž – jak zdůraznila - „veškeré takto znovu provedené a posuzované důkazy byly navrženy pouze žalovaným, tedy to byly důkazy k tíži žalobkyně a jako takové je i odvolací soud posuzoval“. Odvolací soud při svém rozhodování „vůbec nevzal v potaz důkazy předložené soudu žalobkyní (např. účastnická výpověď žalobkyně, její vyjádření k jednotlivým důvodům výpovědi a jiným skutečnostem, vyjádření k zápisům o podaných stížnostech, emailová korespondence mezi žalobkyní a Ing. K. a další), nepřihlédl k nim a ve svém rozhodnutí se s nimi žádným způsobem nevypořádal“. Odvolací soud tak podle názoru dovolatelky „porušil zásadu dvojinstančnosti řízení“ i právo žalobkyně na spravedlivý proces a jeho rozsudek je pro nedostatek odůvodnění „ve své podstatě nepřezkoumatelný“. Dále dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že ve snaze „ulehčit si při rozhodování práci“ ze všech vytčených pochybení uvedených ve výpovědi „si vybral tři pro něj patrně nejospravedlnitelnější případy“ (které „se měly odehrát pouze ve dnech 5. a 6.8.2008“) a „pouze a jen k těmto pochybením vyslechl svědky“ a „pouze a jen tyto okolnosti se tak pro odvolací soud v celém spektru tvrzení a skutečností obou procesních stran staly právně významnými“, ačkoli podle názoru dovolatelky „případ žalobkyně se všemi svými aspekty vyžaduje komplexní posouzení“ a „širší pohled“. Navíc k posuzovaným okolnostem byli odvolacím soudem vyslechnuti pouze svědci (nadřízené a spolupracovnice žalobkyně), „kteří jsou ve vztahu k žalobkyni jednoznačně podjatí a nevěrohodní“ a „není pochyb o jejich zaujatém přístupu k žalobkyni“, zejména pokud jde o její přímou nadřízenou Ing. K., jejíž „antipatický vztah“ vůči žalobkyni „je zapotřebí vnímat jako tzv. mobbing, resp. bossing“. Podle jejího názoru byli v řízení slyšení svědci „nepochybně dopředu instruováni, jakým způsobem mají vypovídat“ (čemuž „svědčí jejich navzájem až neskutečně shodné výpovědi“) a rovněž nelze přehlédnout, že šlo o zaměstnankyně žalovaného a přímé podřízené Ing. K., a tudíž „nebylo možno od nich očekávat nestrannou a objektivní výpověď ve vztahu k žalobkyni“, neboť „je nepochybné, že tito svědkové mají logicky důvodné obavy z možných následků, které by pro ně mohla mít pravdivá výpověď vůči zaměstnavateli“. Dovolatelka rovněž vytkla odvolacímu soudu, že se náležitě nezabýval událostmi z února 2008, které nastaly po jejím návratu z déletrvající pracovní neschopnosti, kdy „byla podrobena několika téměř inkvizičně pojatých prověřování postupů v jí vedených správních řízeních a dalších záležitostech“. Ačkoli je podle názoru žalobkyně z důkazů, které předložila, zřejmé, že „vůči ní bylo na pracovišti postupováno nestandardně, když ze strany nadřízených a kolegyní byla vystavena tzv. bossingu, resp. mobbingu“ (byly jí odebrány finanční benefity, neustále jí byl měněn popis pracovních činností, záměrně byla zvána na jednání na poslední chvíli bez možnosti přípravy a znalosti důvodu jednání), který byl „motivován úmyslem vyvolat v ní dobrovolné rozhodnutí rozvázat pracovní poměr, aniž by jí muselo být poskytnuto zákonné odstupné“, odvolací soud tyto důkazy „nehodnotil správně, resp. nehodnotil je vůbec“. Žalobkyně však „očekávala“ od odvolacího soudu, „který se specializuje na posuzování pracovněprávní problematiky“, že se při svém rozhodování „bude řídit notorietami“ vztahujícími se k problematice mobbingu, které dovolatelka dále „s odkazem na příslušné odborné stati“ podrobně rozebrala. Podle názoru žalobkyně, která – jak odvolací soud „přehlédl“ – pracovala u žalovaného více než 20 let „prokazatelně s přinejmenším upokojivými pracovními výsledky“, je „v kontextu dlouhodobé situace na pracovišti očividné, že výpovědní důvody jsou jen vykonstruované a jejich skutkový základ je tendenčně překroucen“, a tedy „nejsou způsobilé k naplnění účinků předpokládaných ust. §52 písm. f) a g) zák. práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 27.3.2012, podaným osobně téhož dne u dovolacího soudu, žalobkyně doplnila své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu o další okolnosti, „které jsou dle jejího názoru právně významné pro rozhodnutí soudu o dovolání“. Vzhledem k tomu, že dovolání lze doplnit o uvedení (dalších) dovolacích důvodů pouze v průběhu dvouměsíční dovolací lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 zák. práce (srov. §241b odst. 3 o.s.ř.), a protože tato lhůta již uplynula dnem 25.10.2010, nemohlo být k doplnění dovolání žalobkyně ze dne 27.3.2012 přihlédnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobkyni dopisem ze dne 29.9.2008, který žalobkyně převzala téhož dne - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, znění účinném do 30.9.2008 (tj. přede dnem kdy nabyl účinnosti zákon č. 294/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce je – jak vyplývá ze zákonem vymezené skutkové podstaty důvodu této výpovědi - podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jež je mu ve výpovědi z pracovního poměru vytýkáno, a zda toto porušení dosahuje intenzity předvídané v ustanovení §52 písm. g) zák. práce, příp. §55 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé, závažné nebo méně závažné). Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §301 až §304 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
Žalobkyně v dovolání – mimo jiné – vytýká odvolacímu soudu, že ve snaze „ulehčit si při rozhodování práci“ ze všech vytčených pochybení žalobkyně uvedených ve sporné výpovědi „si vybral tři pro něj patrně nejospravedlnitelnější případy“, které se měly odehrát v krátkém časovém úseku, a „pouze tyto se rozhodl posoudit“, ačkoli „samotná výpověď obsahuje řadu (dalších) případů v delším časovém období, které byly mezi žalobkyní a žalovaným řešeny“.
Podle ustanovení §50 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v §52 zák. práce. Dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn (§50 odst. 4 zák. práce).
Z citovaného ustanovení vyplývá, že výpovědní důvod použitý ve výpovědi z pracovního poměru je charakterizován jeho skutkovým vymezením. Podle ustálené judikatury proto soud při posouzení, o jaký výpovědní důvod jde, vychází ze skutkového vylíčení tohoto důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak, zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná. Je totiž věcí soudu, aby posoudil, který v ustanovení §52 zák. práce uvedený výpovědní důvod byl skutkovým vylíčením důvodu výpovědi opravdu naplněn (srov. například ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, ročník 1999). Obdobně je třeba nahlížet i vázanost soudu tím, jak zaměstnavatel ve výpovědi z pracovního poměru sám kvalifikoval jednotlivé skutky, které zde zaměstnanci vytknul. Zaměstnavatel totiž splní svoji povinnost vyplývající z ustanovení §50 odst. 2 věty druhé zák. práce již tehdy, jestliže jasně, určitě a nezaměnitelně uvede, v jakém jednání zaměstnance porušení pracovních povinností spatřuje. Je potom záležitostí soudu, aby sám posoudil, zda všechna (nebo jen některá) takto jasně, určitě a nezaměnitelně označená jednání představují porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a zda ta jednání, jež jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci posoudil, dosahují takové intenzity, že naplňují některou ze zákonem uvedených skutkových podstat, pro něž zákon umožňuje pracovní poměr rozvázat.
Se zřetelem k uvedenému zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem takto posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „zvlášť hrubé“, „závažné“ nebo „méně závažné“ porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2005 sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005).
Z uvedeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, jestliže se při svém rozhodování vzhledem k „obšírnosti“ předmětné výpovědi z pracovního poměru ze dne 29.9.2008 „zaměřil pro stručnost“ pouze na některé z vytýkaných porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně, neboť – jak bylo vysvětleno výše - rozhodující je, zda odvolacím soudem zjištěné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci (bez ohledu na to, kolika skutky) dosahuje takové intenzity, aby mohlo být důvodem pro výpověď z pracovního poměru. Namítá-li dovolatelka, že jednotlivé skutky uvedené ve výpovědi „nelze vytrhnout z kontextu celého případu“ a „tyto izolovaně posuzovat“, neboť tímto způsobem lze dosáhnout „vždy pouze zkreslených závěrů, které neodpovídají realitě“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení nejen toho, z kterého z důvodů uvedených v ustanovení §52 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, ale i toho, zda zjištěné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci dosáhlo zákonem předvídané intenzity.
S odvolacím soudem lze souhlasit, že ustanovení §52 písm. g) zák. práce [stejně tak jako dřívější ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006] patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní povinnost méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001). Na uvedených právních názorech dovolací soud při obsahově shodné právní úpravě, kdy došlo pouze ke změně právní terminologie (pojem „povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci“ nahradil v zákoníku práce dříve užívaný termín „pracovní kázeň“), i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobkyně dopustila porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci tím, že „ve dnech 5.8. až 8.8.2008 odmítala splnit příkaz své nadřízené Ing. K. vydat jí správní spis“, o který byla žádána z důvodu nutnosti prošetřit stížnost občana na postup žalovaného v tomto spise, a tento spis „nadřízené předala až po třech dnech po debatě u starosty“, dále tím, že „dne 6.8.2008 odmítla splnit příkaz své nadřízené Ing. K. převzít předávaný seznam domů a bytů, které jsou předmětem soudních sporů s žalovaným“, a tím, že „dne 6.8.2008 odmítla splnit příkaz své nadřízené Ing. G. ve větším rozsahu provádět ověřování podpisů a shody listin z důvodu čerpání dovolené jiné pracovnice žalovaného z oddělení správních činností“, ačkoli „šlo o práci, kterou měla žalobkyně v pracovní náplni“.
Při hodnocení intenzity tohoto porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci odvolací soud přihlédl – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – zejména k tomu, že žalobkyně „téměř zásadně odmítala respektovat pokyny svých nadřízených“, které „jí vždy byly vydávány v souladu s platnými právními předpisy“ (a tudíž nepředstavovaly „neodůvodněnou šikanu“, jak se mylně domnívá dovolatelka), a že tak „činila dlouhodobě“ a „svým jednáním značně komplikovala řídící činnost svých nadřízených a nedodržovala zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci“. Tyto okolnosti, které podle názoru odvolacího soudu mají významný vliv na intenzitu zjištěných porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, představují skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který dovolatelka – jak se podává s obsahu dovolání – rovněž (byť ne výslovně) uplatňuje, jestliže výše uvedené okolnosti popírá především s poukazem na „jednoznačnou podjatost a nevěrohodnost“ vyslechnutých svědků, kteří „jsou jako zaměstnanci žalovaného vůči žalobkyni podjatí a nevěrohodní již ze své podstaty“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon - jak plyne z výše uvedeného - nepředepisuje formální postup a ani neurčuje „váhu“ jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o.s.ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, tudíž neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině; proto samotná skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k některému z účastníků řízení v pracovněprávním vztahu zaměstnance, sama o sobě – jak se dovolatelka mylně domnívá – neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby (k tomu srov. rozsudek Nejvyšší soud ČR ze dne 9.12.1998 sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněný pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, ročník 1999).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že žalobkyně „téměř zásadně odmítala respektovat pokyny svých nadřízených“, které „jí vždy byly vydávány v souladu s platnými právními předpisy“ a nepředstavovaly „neodůvodněnou šikanu její osoby“, že tak „činila dlouhodobě“ a „svým jednáním značně komplikovala řídící činnost svých nadřízených a nedodržovala zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – zejména na základě opakovaného výslechu svědkyň – přímých nadřízených žalobkyně Ing. B. K. a Ing. J. G. a spoluzaměstnankyně P. H., a z listinných důkazů - z popisu práce žalobkyně, z početných zápisů, podepsaných svědky, o opakovaných porušeních pracovních povinností ze strany žalobkyně v období od září 2007 do podání výpovědi, ze stížnosti zaměstnankyň oddělení správních činnosti na dlouhodobé závadné chování žalobkyně na pracovišti a z rozsáhlé elektronické a písemné korespondence mezi žalobkyní a jejími nadřízenými. Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu týkající se skutečností významných pro posouzení intenzity zjištěných porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Jestliže dovolatelka ve prospěch vlastních (opačných) skutkových závěrů, zejména o „tzv. mobbingu, resp. bossingu“ ze strany nadřízených i spoluzaměstnankyň vůči její osobě, namítá, že odvolacím soudem byli vyslechnuti pouze svědci, od nichž „nebylo možno očekávat nestrannou a objektivní výpověď ve vztahu k žalobkyni“, neboť „je nepochybné, že tito svědkové mají logicky důvodné obavy z možných následků, které by pro ně mohla mít pravdivá výpověď vůči zaměstnavateli“, pak opomíjí, že – jak bylo zmíněno výše – samotná existence pracovněprávního vztahu svědkyň a žalovaného, bez toho, že by k této skutečnosti přistupovaly další relevantní skutkové okolnosti charakterizující konkrétně obsah a kvalitu tohoto vztahu, sama o sobě pro posouzení míry jejich závislosti na zaměstnavateli a pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) resp. důkazní nezpůsobilosti jejich výpovědí nestačí, neboť jejich nevěrohodnost ze vztahu k žalovanému pouze presumuje. Namítá-li dále dovolatelka, že v řízení slyšení svědci byli „nepochybně dopředu instruováni, jakým způsobem mají vypovídat“, čemuž „svědčí jejich navzájem až neskutečně shodné výpovědi“, a že odvolací soud „vůbec nevzal v potaz důkazy předložené soudu žalobkyní“, potom předestírá vlastní hodnocení důkazů a napadá tak hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Vzhledem k tomu, že výše uvedené skutkové závěry zůstaly přes námitky dovolatelky nezpochybněny, odvolací soud k nim důvodně přihlédl při zkoumání, zda zjištěné závadné jednání, jímž žalobkyně „porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením §301 písm. a) zák. práce plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci“, dosáhlo takové intenzity, že odůvodňovalo postup žalovaného podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce. Z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §51 písm. g) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobkyně závažně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že, pokud žalobkyně dlouhodobě „téměř zásadně“ odmítala plnit jednu ze základních povinností zaměstnance spočívající v respektování a plnění pokynů nadřízených, které jí byly ukládány v souladu s právními předpisy, a svým jednáním „značně komplikovala řídící činnost svých nadřízených a nedodržovala zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci“, „nelze po žalovaném spravedlivě žádat, aby za daných okolností žalobkyni dále zaměstnával“, a že proto žalovaný důvodně rozvázal se žalobkyní pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „nevzal v potaz“ délku pracovního poměru žalobkyně u žalovaného a její dosavadní „přinejmenším uspokojivé“ pracovní výsledky, že „byla výkonnější než její kolegyně“ a „s ohledem na výsledky správních řízení, které vedla, i efektivnější“, pak tyto námitky nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací soud v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení §52 písm. g) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, že odvolací soud „nezhojil“ vadu řízení spočívající v tom, že žalobkyni byla postupem soudu prvního stupně odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. se podle ustálené judikatury rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Soud odejme účastníku možnost jednat před soudem mimo jiné v případě, že věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o.s.ř. projedná v nepřítomnosti účastníka nebo bez výslovného návrhu účastníka v nepřítomnosti jeho zástupce, jestliže z důležitého důvodu (tkvícího v jejich osobách) požádali o odročení jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.1996 sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněné pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2001 sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněné pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. ovšem není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.5.1998 sp. zn. 3 Cdon 610/96, které bylo uveřejněno pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzované věci soud prvního stupně dne 14.10.2009 věc projednal (a provedl podstatnou část dokazování) v nepřítomnosti žalobkyně i jejího zástupce Mgr. Jaromíra Pospíšila, ačkoli tento zástupce z důležitého důvodu (pro nemoc) požádal o odročení jednání. Za účelem nápravy tohoto procesního pochybení soudu prvního stupně odvolací soud – jak vyplývá z obsahu spisu (protokolů o jednání před odvolacím soudem) - na jednáních dne 24.3.2010 a 26.4.2010 za účasti žalobkyně a jejího zástupce JUDr. R. P. provedl důkaz veškerými listinami, které oba účastníci (žalovaný i žalobkyně) v průběhu řízení navrhli, zopakoval výslech třech rozhodujících svědků – Ing. B. K., Ing. J. G. a P. H. a provedl rovněž výslech žalobkyně, ve kterém se ona sama vyjádřila k rozhodujícím skutečnostem; v průběhu těchto jednání bylo žalobkyni i jejímu zástupci umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se mohli také vyjádřit. V průběhu odvolacího řízení tedy bylo žalobkyni umožněno uplatnit všechna procesní práva, které jí zákon jako účastníku řízení poskytuje. Žalobkyni tedy v odvolacím řízení byla poskytnuta možnost učinit vše, z čeho snad byla v řízení před soudem prvního stupně nesprávným postupem soudu vyloučena, a - jak je nepochybné z obsahu spisu – žalobkyně této možnosti (sama nebo prostřednictvím svého zástupce) také využila.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu