ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4651.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4651/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po O. V. , zemřelé, za účasti 1) L. V. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 25, 2) Ing. O. P. , a 3) K. P., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 750/2006, o dovolání L. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2009 č.j. 24 Co 385/2008-235, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po O. V., zemřelé, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.3.2006 č.j. 34 D 750/2006-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. Ondřej Holub, notář v Praze 4 (§38 občanského soudního řádu).
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1.11.2006 č.j. 34 D 750/2006-58 určil, že obvyklá cena majetku, který měla zůstavitelka ve společném jmění manželů s L. V., činí 75.108,90 Kč, rozhodl, co z tohoto majetku "patří do dědictví" po zůstavitelce a co připadá jejímu manželovi L. V., a určil, že obvyklá cena majetku zůstavitelky činí 1.217.394,45 Kč, že dluhy zůstavitelky činí 21.575,50 Kč a že čistá hodnota dědictví činí 1.195.818,95 Kč. Poté, co provedl soupis aktiv a pasiv dědictví a co nepřihlédl k majetku mezi dědici spornému, dospěl soud prvního stupně k závěru, že členský podíl v bytovém družstvu Družstvo Kloboučnická 21 patřil výlučně zůstavitelce a že proto netvořil součást jejího společného jmění s manželem L. V.
K odvolání L. V. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.6.2007 č.j. 24 Co 14/2007-82 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že jeho usnesení je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, a s ohledem na odvolací důvody mu uložil, aby dokazováním "postavil na jisto", zda byt v P., v němž zůstavitelka bydlela s manželem L. V., "měl povahu družstevního bytu", zda ke dni smrti zůstavitelky "družstvo vlastnilo dům, v němž se nachází předmětný byt", a zda zůstavitelka byla s L. V. společným členem bytového družstva.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 26.9.2008 č.j. 34 D 750/2006-218 znovu určil, že obvyklá cena majetku, který měla zůstavitelka ve společném jmění manželů s L. V., činí 75.108,90 Kč, a rozhodl, co z tohoto majetku patří do dědictví po zůstavitelce a co připadá jejímu manželovi L. V. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že zůstavitelka uzavřela manželství s L. V. dne 30.9.1994 a že v té době bydlela v bytě v P., k němuž jí vzniklo dnem 26.9.1980 právo osobního užívání bytu. Družstvo Kloboučnická 21 bylo založeno dne 20.6.1994, dne 5.8.1994 bylo zapsáno do obchodního rejstříku a na základě kupní smlouvy ze dne 8.2.1995, podle něhož byl povolen rozhodnutím býv. Katastrálního úřadu Praha - město ze dne 26.10.1995 č.j. V-3,11-3913/95 vklad vlastnického práva s právními účinky ke dni 22.5.1995, se stalo vlastníkem "obytného domu čp. 1409 s adresou Pr. se stavební parcelou parc. č. 414, vše v kat. území Nusle". Zůstavitelka se stala členkou družstva již při jeho vzniku (dne 5.8.1994) a v bytě v P., bydlela s L. V. od března 1994. Podle názoru soudu prvního stupně nepatří do společného jmění zůstavitelky a jejího manžela L. V. ani členský podíl v bytovém družstvu Družstvo Kloboučnická 21, ani "náhradová pohledávka" za tento majetek. Zůstavitelka byla nájemcem bytu "z předchozí doby", "nájemní vztah se všemi právy a povinnostmi původního pronajímatele přešel speciální sukcesí podle ustanovení §680 odst.2 občanského zákoníku na nového vlastníka budovy čp. 1409 v k.ú. N., tj. na Družstvo Kloboučnická 21", a tento "autentický nájem" trval až do smrti zůstavitelky. Dnem vzniku Družstva Kloboučnická 21 nebo dnem, v němž se Družstvo Kloboučnická 21 stalo vlastníkem domu čp. 1409 v N., nevznikl zůstavitelce "nový nájem". Uzavřením manželství zůstavitelky s L. V. jim vznikl sice společný nájem bytu, nikoliv však společné členství v družstvu, i když Družstvo Kloboučnická 21 dne 29.3.2002 uzavřelo se zůstavitelkou novou nájemní smlouvu a i když se L. V. stal v roce 2002 členem družstva.
K odvolání L. V. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.6.2009 č.j. 24 Co 385/2008-235 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že "pro režim družstevního bytu je rozhodující, zda nájem bytu přísluší členu bytového družstva z titulu jeho členství v takovém družstvu", a že "pro charakteristiku družstva jako družstva bytového není rozhodující, zda toto družstvo vlastní dům, ve kterém jsou byty pronajímané členům bytového družstva", ale faktické zajišťování bytových potřeb členů družstva", a na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že zůstavitelka se stala členkou bytového družstva dnem 5.8.1994 a že "současně se vznikem bytového družstva se stala nájemcem družstevního bytu". Protože manželství s L. V. uzavřela až dne 30.9.1994, kdy již byla nájemcem družstevního bytu, a protože tedy "nabyla právo na nájem družstevního bytu ještě před uzavřením manželství", jednalo se o "samostatné členství zůstavitelky v bytovém družstvu". Podle názoru odvolacího soudu "uzavřením manželství vznikl jen společný nájem bytu (§704 odst. 1 a 2 občanského zákoníku), nikoli společné členství v bytovém družstvu"; k tomu by mohlo dojít, jen kdyby zůstavitelce vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu za trvání manželství, tedy až v době od 30.9.1994. Námitku odvolatele, podle níž na projednávanou věc dopadá právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2005 sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "se týká skutkově odlišné situace, kdy bytové družstvo vzniklo v době, kdy již existovalo právo společného nájmu manželů".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal L. V. dovolání. Namítá, že - i když občanský zákoník výslovně neřeší právní dopad spojený s nabytím vlastnického práva bytového družstva k bytovému domu na právní vztah nájmu bytu manžely - je třeba nejprve vyjít z ustanovení §680 odst.2 občanského zákoníku, podle něhož "při změně vlastnictví k pronajaté věci vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele", a následně z analogického užití §703 odst.2 občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že "v případě, že již oběma manželům svědčí právo společného nájmu nedružstevního bytu, dochází k transformaci tohoto práva na právo společného nájmu družstevního bytu manžely, a stane-li se alespoň jeden z nich členem družstva, dochází tím současně ke vzniku společného členství manželů v družstvu". Přípustnost dovolání dovolatel dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, poukazuje na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2005 sp. zn. 26 Cdo 2198/2003 a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
L. V. napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně usnesením ze dne 26.9.2008 č.j. 34 D 750/2006-218 rozhodl ve věci určení obvyklé ceny majetku, který zůstavitelka měla ve společném jmění manželů s L. V., a o vypořádání tohoto majetku stejně jako v usnesení ze dne 1.11.2006 č.j. 34 D 750/2006-58, které bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 11.6.2007 č.j. 24 Co 14/2007-82 zrušeno. Dovolání L. V. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené usnesení odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje a ani, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř., přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že zůstavitelka byla od 26.9.1980 osobní uživatelkou a od 1.1.1992 nájemkyní bytu v P. a že v něm od března 1994 žila s L. V., s nímž dne 30.9.1994 uzavřela manželství. Dne 20.6.1994 bylo založeno bytové družstvo Družstvo Kloboučnická 21, jehož byla zůstavitelka zakládající členkou, a bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 5.8.1994. Družstvo Kloboučnická 21 kupní smlouvou ze dne 8.2.1995 koupilo od Hlavního města Prahy - Městské části Praha 4 "obytný dům s adresou P., se stavební parcelou parc. č. 414, vše v kat. území N."; vklad vlastnického práva v jeho prospěch byl povolen rozhodnutím býv. Katastrálního úřadu Praha město ze dne 26.10.1995 č.j. V-3,11-3913/95 s právními účinky ke dni 22.5.1995.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda (a kdy) se byty (včetně bytu, v němž zůstavitelka žila od března 1994 s L. V.) v domě v P. staly byty družstevními a, v kladném případě, zda (a kdy) zůstavitelce a L. V. vzniklo kromě práva společného nájmu družstevního bytu také společné členství v Družstvu Kloboučnická 21. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil tuto otázku v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání L. V. proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Družstevním bytem se rozumí - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - byt, který bytové družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům; bytovým je každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti, nebytové prostory, tedy nejen družstvo, které má zajišťování bytových potřeb uvedeno ve svém předmětu podnikání (činnosti), ale i takové družstvo, jenž bytové potřeby svých členů skutečně zajišťuje (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.1999 sp. zn. 21 Cdo 327/99, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Bytovými jsou nepochybně i družstva, která založili nájemníci bytů nacházejících se v domech ve vlastnictví obce za účelem zakoupení těchto domů, jestliže alespoň fakticky zajišťují bytové potřeby svých členů, zejména tím, že svým členům dávají do nájmu byty v domech v jejich vlastnictví a že zajišťují plnění služeb, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytů.
Dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele (srov. §680 odst. 2 občanského zákoníku); to platí i tehdy, dojde-li ke změně vlastnictví domu, v němž jsou pronajaté byty (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 863/97, který byl uveřejněn pod č. 84 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V případě, že se bytové družstvo stane vlastníkem domu, v němž jsou pronajaté byty, jednak tím bytové družstvo vstupuje do právního postavení (předchozího) pronajímatele, jednak tím byty v domě nabývají - právě proto, že bytové družstvo zajišťuje bytové potřeby svých členů - povahu bytů družstevních.
V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že změna povahy bytu na byt družstevní nemůže zůstat bez vlivu na dosud (v době předcházející změně vlastnictví domu) vzniklé nájmy bytů. Občanský zákoník (a ani jiný zákon) přitom výslovně neupravuje, jaké právní následky jsou spojeny s tím, že v domě, který nabylo do vlastnictví bytové družstvo, byly byty ve společném (do té doby nedružstevního bytu) nájmu manželů. Ve smyslu ustanovení §853 občanského zákoníku je proto třeba aplikovat ustanovení zákona, která upravují vztahy obsahem a účelem tomu nejbližší; tím je ustanovení §703 odst. 2 občanského zákoníku, upravující vznik práva společného nájmu družstevního bytu manžely.
Ustanovení §703 odst.2 občanského zákoníku sice dopadá na situaci, kdy alespoň jednomu z manželů vznikne za trvání manželství nové (dosud nezaložené) právo nájmu družstevního bytu, jde-li však o případ, kdy již oběma manželům svědčí právo společného nájmu (do té doby) nedružstevního bytu, je třeba z jeho analogického užití dovodit, že dochází k transformaci tohoto jejich práva na právo společného nájmu družstevního bytu manžely, stal-li se alespoň jeden z manželů členem družstva; současně s tím dochází i ke vzniku společného členství manželů v družstvu. Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že, jsou-li manželé společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení §703 a 704 občanského zákoníku a přešel-li dům, v němž se byt nachází, do vlastnictví bytového družstva, vzniklo jim právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto družstva (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2005 sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, který byl uveřejněn pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
Z uvedeného mimo jiné dále vyplývá, že k transformaci práva společného nájmu (nedružstevního) bytu manžely na právo společného nájmu družstevního bytu manžely dochází dnem, kterým dům, v němž se byt nachází, nabylo bytové družstvo do vlastnictví. Okolnost, kdy bylo bytové družstvo založeno, popřípadě, kdy se manželé nebo jeden z nich stali členy bytového družstva, je tu sama o sobě nerozhodná. Již z tohoto důvodu nemůže obstát názor odvolacího soudu, podle kterého zůstavitelka "nabyla právo nájmu družstevního bytu" ještě přede dnem 30.9.1994, kdy uzavřela manželství s L. V.
V projednávané věci z provedených důkazů mimo jiné vyplývá, že Družstvo Kloboučnická 21 nemohlo ani fakticky zajišťovat bytové potřeby svých členů již ke dni svého založení nebo vzniku (zápisu do obchodního rejstříku), když dům v P., nabylo do vlastnictví teprve podle kupní smlouvy ze dne 8.2.1995 a když podle této kupní smlouvy (jak plyne zejména z jejího Článku VII odst.4) mohlo "vykonávat všechna práva a povinnosti vlastníka, včetně práva a povinnosti hospodařit s byty a nebytovými prostorami" sice ještě před vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, ale až "ode dne fyzického předání předmětných nemovitostí". Byt, který zůstavitelka užívala nejprve sama a posléze (od března 1994) spolu s L. V., nemohl mít povahu družstevního bytu již ode dne vzniku družstva. Uzavřením manželství dne 30.9.1994 vzniklo zůstavitelce a L. V. právo společného nájmu (ještě nedružstevního) bytu (§704 odst.1 občanského zákoníku), které se posléze (nejdříve ovšem po "fyzickém předání" domu v P., Družstvu Kloboučnická 21, lze-li oprávnění vyplývající z ujednání obsaženého v Článku VII odst.4 kupní smlouvy ze dne 8.2.1995 při transformaci práva společného nájmu nedružstevního bytu manžely na právo společného nájmu družstevního bytu manžely položit na roveň právním účinkům nabytí vlastnictví bytovým družstvem) transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely; protože zůstavitelka byla v té době členem Družstva Kloboučnická 21, vzniklo zůstavitelce a L. V. také společné členství v družstvu.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu