ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4890.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4890/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Bc. M. K., CSc. , zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 16, proti žalované Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Okružní č. 10, IČO 75081431, zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova č. 2668/6c, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 25 C 690/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2010 č. j. 19 Co 1057/2010-85, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr mezi ním a žalovanou „založený rozhodnutím prezidenta České republiky ze dne 10.4.2008, trvá“. Žalobu odůvodnil tím, že rozhodnutím prezidenta České republiky ze dne 10.4.2008 byl jmenován rektorem žalované, čímž došlo k založení pracovního poměru podle ustanovení §33 odst. 3 zák. práce a „žalobce se tak stal vedoucím zaměstnancem žalované“. Dne 25.3.2009 vydal prezident České republiky rozhodnutí č.j. KPR 1772/2009, kterým vyhověl návrhu akademického senátu žalované a odvolal žalobce z funkce rektora. Podle názoru žalobce pracovní poměr mezi ním a žalovanou jeho odvoláním z funkce rektora, do níž byl ustanoven na čtyřleté funkční období, neskončil a stále trvá. Jestliže ustanovení §73 odst. 6 zák. práce přiznává kvalitativní odlišnou míru ochrany při odvolání z funkce zaměstnanců jmenovaných na dobu neurčitou na straně jedné, a zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl založen jmenováním na dobu určitou, jsou tím vyvolány neodůvodněné rozdíly. Pro akceptování takové nerovnosti mezi zaměstnanci podle toho, zda byli jmenování na dobu určitou nebo neurčitou, však není dán žádný rozumný či objektivní důvod, veřejný zájem ani legitimní cíl. Vzhledem k tomu se žalobce „stále považuje za zaměstnance žalované oprávněného požadovat změnu pracovního zařazení v souladu s §73 odst. 6 věta druhá zák. práce“.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25.3.2010 č.j. 25 C 690/2009-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 13.080,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Pavlíny Pomijové. Dospěl k závěru, že ustanovení §73 odst. 6 věta první, část věty za středníkem, zák. práce není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a že pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě odvolání z funkce, tedy dnem následujícím po doručení odvolání žalobce z pracovního místa vedoucího zaměstnance, tj. dnem 2.4.2009.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29.7.2010 č.j. 19 Co 1057/2010-85 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10.080,- Kč a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.080,- Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Pavlíny Pomijové. Ve věci samé dospěl k závěru, že, rozhodl-li prezident České republiky dne 25.3.2009 o odvolání žalobce z funkce a toto rozhodnutí bylo žalobci řádně doručeno dne 1. 4. 2009, pak je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že dne 2.4.2009 pracovní poměr žalobce skončil. Dovodil, že jmenování je upraveno jako způsob vzniku pracovního poměru tam, kde zaměstnavatelem je stát (jeho organizační složky) a další subjekty navázané na stát – státní rozpočet. Prostřednictvím těchto zaměstnavatelů se realizuje státní politika a plní se funkce státu. „Jestliže stát poskytne v zájmu zajištění svých funkcí určité skupině méně výhod než jiné, může tak ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho učinit (srov. R 11/1992 Sb. usnesení a nálezů US ČSFR)“. Zájem na fungování organizačních složek, jejichž prostřednictvím realizuje stát své funkce, je nepochybně veřejným zájmem, a proto by stát měl mít rozhodující právo určit, kdo bude jeho jménem vystupovat či plnit jeho úkoly. Odvolací soud proto uzavřel, že „ve vztahu k ústavnímu principu rovnosti je ustanovení §73 odst. 6 části věty za středníkem ústavně odůvodnitelné“. Namítal-li žalobce, že je senátorem Parlamentu České republiky a že jeho pracovní poměr nemůže skončit proti jeho vůli bez předchozího souhlasu předsedy komory Parlamentu, pak odvolací soud nesdílel závěr o tom, že skutečnost, že žalobce je senátorem Parlamentu České republiky je obecně známou skutečností a že by tuto skutečnost nebylo třeba dokazovat. Zdůraznil, že žalobci se dostalo poučení podle ustanovení §118b odst. 1 věty třetí o.s.ř. o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, avšak přes toto poučení své tvrzení o tom, že je senátorem žalobce neuvedl, a vzhledem k tomu, že namítané skutečnosti existovaly v době řízení před soudem prvního stupně, nemohly být v odvolacím řízení uplatněny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Opírá-li odvolací soud své rozhodnutí o aplikaci ustanovení §73 odst. 6 zák. práce, je otázkou zásadního právního významu posouzení, zda toto ustanovení nezakládá nedůvodnou nerovnost mezi zaměstnanci a zda v důsledku toho není v rozporu s ústavním pořádkem. Je jistě možné ztotožnit se za jistých okolností se závěrem odvolacího soudu, že zájem na fungování organizačních složek státu je veřejným zájmem, že by proto měl mít stát možnost určit, kdo bude jeho jménem vystupovat či plnit jeho úkoly, a že za těchto okolností je ustanovení §73 odst. 6 zák. práce ústavně odůvodnitelné. Není však možné odůvodnit to, že zákonodárce stanovil formou zákona preferenční zacházení s jednou kategorií zaměstnanců, ačkoli proto neexistuje žádný objektivní a rozumný důvod, legitimní cíl ani veřejný zájem. Uvedené navíc vyvstává zřetelněji za situace, kdy žalovaná zcela nepochybně není organizační složkou státu, a zásadní argument odvolacího soudu tak na ni vůbec nedopadá. Nerovnost mezi zaměstnanci jmenovanými na dobu určitou a zaměstnanci jmenovanými na dobu neurčitou nevytváří pouze diskriminaci mezi jednotlivými skupinami zaměstnanců, ale pro zaměstnance jmenované na dobu určitou znamená též značnou sociální nejistotu, protože jejich pracovní poměr může skončit ze dne na den. Zaměstnanci jmenovaní na dobu neurčitou, jimž i po odvolání z funkce pracovní poměr nadále trvá a zaměstnavatel je povinen nabídnout jim jinou práci odpovídající jejich kvalifikaci a zdravotnímu stavu, se tak ocitají ve výrazně výhodnější pozici, ačkoliv pro takové rozdílné zacházení se zaměstnanci není dán žádný rozumný či objektivní důvod. Taková diferenciace zaměstnanců, kteří jsou v relativně stejném postavení, zakládá nedůvodnou a poškozující nerovnost k tíži zaměstnance s pracovním poměrem na dobu určitou, čímž dochází k zásahu do základních lidských práv. Kromě toho je podle názoru žalobce řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud porušuje právo dovolatele na spravedlivý proces tím, že připustil, aby za žalovanou v řízení jednala její právní zástupkyně zmocněná k tomu Ing. M. V., MBA, Ph.D., který při udělování zmocnění vystupoval jako statutární orgán žalované, ač jím nikdy nebyl. Podle názoru dovolatele si akademický senát žalované přisvojil oprávnění k pověření třetí osoby výkonem funkce rektora protiprávně a bez jakékoli zákonné opory. V neposlední řadě odvolací soud pochybil, jestliže při posuzování věci neaplikoval ustanovení §40 zák. č. 236/1995 Sb., ve spojení s ustanovením §1 téhož zákona, ačkoli je všeobecně známo, že žalobce je senátorem Parlamentu České republiky. Dovolatel je přesvědčen, že okolnosti jeho volby senátorem a rozhodnutí akademického senátu žalované o podání návrhu na odvolání dovolatele z funkce rektora byly v rámci jihočeského regionu natolik medializovány, že nemohly být širokou veřejností nevnímány. Pro závěr, zda nějaká skutečnost je skutečností obecně známou ve smyslu ustanovení §121 o.s.ř. při tom není rozhodné, zda je známa soudci (soudcům), který o věci rozhoduje, ale zda je známa širokému okruhu osob. Volby do Parlamentu jsou událostí sledovanou napříč společností a kandidáti jednotlivých politických uskupení jsou veřejnosti představováni s takovou razancí, že prakticky nemůže existovat nikdo, kdo by danou událost a její představitele nezaregistroval. Navrhoval-li provést důkazy články z denního tisku, nesnažil se žalobce obejít tzv. zákaz novot vyplývající z ustanovení §205a o. s. ř. a dokázat, že je senátorem, chtěl pouze jejich prostřednictvím prokázat, že se jedná o skutečnost obecně známou. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby dovolací řízení přerušil a sám postupoval podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávaném případě bylo pro rozhodnutí věci významné mimo jiné vyřešení právní otázky povahy ustanovení §73 odst. 6 části první věty za středníkem zák. práce ve znění účinném od 1.1.2007 do 31.12.2011, tj. před novelou provedenou zákonem č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech řešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, kdy došlo k odvolání žalobce z funkce rektora - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13.9.2009 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 10.4.2008 jmenován podle §10 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, s účinností od 27.4.2008, rektorem žalované Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích na čtyřleté funkční období do 26.4.2012. Na základě návrhu Akademického senátu Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích podaného prostřednictvím ministra školství, mládeže a tělovýchovy dne 25.2.2009, prezident republiky podle §10 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, rozhodnutím ze dne 25.3.2009 č.j. KPR 1772/2009 odvolal žalobce z funkce rektora žalované Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 1.4.2009.
Žalobce namítá, že jeho pracovní poměr (který byl založen tzv. vnějším jmenováním na základě zvláštního právního předpisu – srov. §33 odst. 3 zák. práce) odvoláním z funkce neskončil, neboť ustanovení §73 odst. 6 část první věty za středníkem zák. práce je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Podle ustanovení §73 odst. 6 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle §52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
Z uvedeného vyplývá, že je pravidlem, že pracovní poměr zaměstnance, který byl z funkce odvolán, jako takový nekončí, i když odvoláním odpadl druh práce, který zaměstnanec vykonával. Zákon zde předpokládá, že se účastníci pracovního poměru buď dohodnou na novém druhu práce, nebo že pracovní poměr skončí na základě fikce výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce. Jiná je ale situace u zaměstnance, jehož pracovní poměr se zakládá jmenováním (lhostejno, zda tzv. jmenováním vnitřním, nebo vnějším), a který byl na vedoucí pracovní místo jmenován na dobu určitou. Z ustanovení §73 odst. 6 části věty za středníkem nelze dospět k jinému závěru, než že odvoláním z vedoucího pracovního místa tím, kdo je k tomu příslušný podle zvláštního předpisu (srov. §73 odst. 1 zák. práce) nekončí jen výkon této práce, ale i samotný pracovní poměr.
Dovolateli lze přisvědčit, že uvedená právní úprava může být vnímána jako nepřípadná. Oproti tomu lze ale stejně dobře namítnout, že není logického důvodu, aby pracovní poměr odvolaného vedoucího zaměstnance pokračoval po zbytek doby v jiné funkci, než na kterou byl původně jmenován, bylo-li původním úmyslem a výrazem svobodné a vážné vůle účastníků založit pracovní poměr právě a jedině na tu vedoucí funkci, do které byl zaměstnanec jmenován. Obdobně také platí, že, bylo-li výrazem shodné vůle účastníků (tedy též žalobce) založit pracovní poměr na dobu určitou, musel být žalobce také srozuměn s podmínkami, za nichž se tak děje. Nemohl tedy vyloučit ani prvek „sociální nejistoty“ a předem danou skutečnost, že odvoláním z funkce pracovní poměr končí. Tento stav „sociální nejistoty“ není ostatně předem vyloučen ani při jmenování zaměstnance na dobu neurčitou, neboť ani zde není na počátku pracovního poměru jistota, zda po případném odvolání zaměstnance z funkce bude mít zaměstnavatel volné pracovní místo, odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, které by zaměstnanec chtěl akceptovat.
Ve vztahu k žalobcem zpochybňované ústavnosti ustanovení §73 odst. 6 části první věty před středníkem zák. práce nelze spatřovat porušení ústavněprávní zásady rovnosti v právech ani v tom, že se právní postavení odvolaného vedoucího zaměstnance liší v závislosti na tom, zda byl jmenován na dobu určitou, nebo neurčitou. Je tomu tak též proto, že důsledkem počáteční rozdílnosti jejich právního postavení při založení pracovního poměru nemusí nutně být – jak by se z dovolání mohlo naznačovat – totožnost jejich postavení při odvolání z funkce, nýbrž, že důsledkem počáteční rozdílnosti jejich právního postavení je také – logicky vzato - rozdílnost jejich právního postavení při odvolání z funkce.
Významná nemůže být v tomto ohledu ani okolnost, že se zákonodárce později přiklonil k té variantě, že pracovní poměr odvolaného vedoucího zaměstnance, který byl založen (změněn) jmenováním na dobu určitou, skončí (neskončí-li dříve jinak) uplynutím doby (srov. §73a odst. 3 zákoníku práce ve znění zákona č. 365/2011 Sb.). Skutečnost, že v daném případě došlo ke změně právního předpisu (tak, jako i v mnoha jiných případech dochází průběžně ke změnám právní úpravy), může mít své politické, ekonomické, či společenské příčiny, sama o sobě však neznamená, že předchozí právní úprava byla ústavně nekonformní.
Odvolacímu soudu nelze ani důvodně vytýkat, že nepřihlédl k ustanovení §40 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, „ačkoli je všeobecně známo, že žalobce je senátorem Parlamentu České republiky“.
Podle ustanovení §101 odst. 1 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména
a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem,
c) dbát pokynů soudu.
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Žalobce již ve své žalobě je povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§79 odst. 1 o.s.ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (srov. §101 odst. 1, §120 odst. 1 o.s.ř.). Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována.
Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť, aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. §32 odst. 3 o.s.ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Nevyjde-li však v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně, neboť soudu nejsou známy a není zde podklad, na jehož základě by na jejich existenci mohl usuzovat, a neuvede-li je ani po poučení podle ustanovení §119a o.s.ř., lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení.
Jak bylo uvedeno již výše, rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je určena skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žaloby. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce svoji žalobu na určení, že jeho pracovní poměr, „založený rozhodnutím prezidenta České republiky ze dne 10.4.2008, trvá“, založil na tvrzení, že ustanovení §73 odst. 6 část věty za středníkem zák. práce je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť způsobuje nedůvodnou nerovnost mezi zaměstnanci jmenovanými na dobu neurčitou a zaměstnanci jmenovanými na dobu určitou. Skutečnost, že je senátorem Parlamentu Česné republiky a že jeho pracovní poměr lze ukončit proti jeho vůli jen s předchozím souhlasem předsedy komory Parlamentu, v prvostupňovém řízení i přes poučení podle ustanovení §118b odst. 1 a §119a odst. 2 o.s.ř. neuvedl, začal ji tvrdit až v doplnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Názor dovolatele, že tuto skutečnost netvrdil „zcela vědomě, neboť byl a stále je přesvědčen, že tato skutečnost je skutečností obecně známou a jako takovou ji není ve smyslu ust. §121 o.s.ř. zapotřebí tvrdit ani dokazovat, přičemž soud má k takové skutečnosti přihlížet z vlastní úřední povinnosti“, nelze sdílet.
Pracovní nebo obdobný poměr poslance a senátora Parlamentu může zaměstnavatel ukončit proti jeho vůli jen s předchozím souhlasem předsedy komory Parlamentu; to platí i pro období 12 měsíců po zániku poslaneckého mandátu. Jinak je skončení pracovního nebo obdobného poměru neplatné [srov. §40 a §1 písm. a) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu].
Z hypotézy této právní normy vyplývá, že samotná okolnost, že žalobce je senátorem Parlamentu České republiky, není sama o sobě tou právně významnou skutečností, která – kdyby byla tvrzena včas – by byla relevantní pro rozhodnutí věci. Touto relevantní skutečností je, zda předseda komory Parlamentu vyslovil svůj předchozí souhlas se skončením pracovního poměru poslance či senátora, nebo zda tento souhlas nedal. Je mimo pochybnost, že, i kdyby „v jihočeském regionu“ jinak bylo „všeobecně“ známo postavení žalobce v zákonodárném sboru, otázka vlastního předchozího souhlasu se skončením pracovního poměru žalobce není skutečností, která by byla obecně známá nebo známá soudu z jeho činnosti. Proto bylo na žalobci, aby tvrdil, že uvedená podmínka nebyla splněna; neučinil-li tak sám, nebyl zde důvod, aby se touto otázkou navíc zabýval soud.
Dovolatel konečně namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy jednaly se zástupkyní protistrany, která k tomu byla zmocněna Ing. V., MBA, PhD., který vystupoval jako statutární orgán žalované, „ač jím nikdy nebyl“, když žalobce „je přesvědčen, že oprávnění k pověření třetí osoby výkonem funkce rektora si akademický senát žalované zcela protiprávně bez jakékoli opory a zmocnění přisvojil“. Namítá tedy, že řízení trpí vadou podle ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž je třeba v dovolacím řízení přihlédnout (242 odst. 3 o.s.ř.).
Z povahy sporného řízení, jakožto řízení charakterizovaného tím, že zde proti sobě stojí dva subjekty s opačnými zájmy na výsledku řízení, vyplývá, že každý z účastníků má svůj vlastní (většinou od opačného účastníka odlišný) zájem na tom, jak bude řízení před soudem probíhat. V rozporu s uvedeným principem řízení by bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jež bylo učiněno v neprospěch jiného účastníka řízení, domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch. Tento závěr nutno aplikovat i na ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. Slova zákona, že, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1 o.s.ř., je proto třeba vyložit tak, že uvedené vady se musí týkat toho účastníka, který byl těmito vadami postižen a jemuž byla rozhodnutím (případně postupem) soudu způsobena újma. Byl-li proto vadou postižen účastník odlišný od dovolatele, nelze k případné vadě uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. přihlížet. Vzhledem k tomu nelze sdílet názor dovolatele, že jeho právo na spravedlivý proces mohlo být dotčeno případnou vadou, kterou – jestliže by byla opravdu přítomna – by byla postižena žalovaná.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. července 2012
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu